Antropologie

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)
Crystal Clear help index.png   Informace uvedené v tomto článku je potřeba ověřit.
  Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů. 		Crystal Clear help index.png

Antropologie (z řeckého ανθρωπος anthrópos člověk) je věda zabývající se člověkem, lidskými společnostmi, kulturami a lidstvem vůbec. Patří mezi vědy holistické – snaží se vytvořit celkový obraz člověka, zabývá se všemi lidmi ve všech dobách a zároveň také všemi rozměry lidství. Od anatomie se liší důrazem na funkční souvislosti a vývoj, od sociologie důrazem na jednotlivého člověka a snahou porozumět jeho náhledům, od etnografie snahou o zobecnění a postižení společného.

Obsah

Rozdělení

Antropologie se tradičně dělí na dvě základní oblasti bádání se stejným předmětem, ale odlišnými metodami:

Podle jiného rozdělení, které vzniklo pod vlivem Franze Boase ve 20. století v USA, tvoří obecnou antropologii:

Dějiny antropologie

Fyzickou antropologii jako srovnávací studium lidských ras založil německý anatom Blumenbach roku 1775 prací De generis humani varietate nativa (O vrozené rozmanitosti lidského rodu). Na něj navázal německý filosof Immanuel Kant, který svou prací Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (Antropologie z pragmatického hlediska, 1798) založil antropologii jako celkové studium charakteristických rysů člověka vůbec. V průběhu 19. století postupně převážila přírodovědecká a evolucionistická stránka antropologie, z níž vzešly i neblaze proslulé rasové teorie. O obnovu studia rozmanitých lidských společností a kultur se zasloužili zejména etnologové a lingvisté v první polovině 20. století, kteří si všímali jednak kulturní rozmanitosti a její evoluce, jednak funkčních souvislostí různých stránek archaických („promitivních“ či před-dějinných) společností. Vnějškový popis těchto pro Evropany těžko srozumitelných kulturních celků nahradila snaha o porozumění, nikoli z hlediska cizího pozorovatele, nýbrž očima samých účastníků, „domorodců“. V polovině 20. století vstoupil do antropologického studia strukturalismus (Claude Lévi-Strauss) jako jistá reakce na zjednodušující evolucionismus předchozí doby. Od šedesátých let 20. století se antropologie prudce rozvíjí a větví do množství dílčích disciplin a proudů. S kritikou rasismu, kolonialismu, eurocentrismu a vůbec přezíravého postoje bělochů k jiným kulturám, k menšinám a diskriminovaným skupinám se antropologie stává kritickou disciplinou s velkým politickým nábojem. V posledních letech sílí snahy o těsnější spolupráci přírodních, sociálních a humanitních oborů, zejména při studiu evoluce společnosti, kultury a jazyka a hledání odpovědí na kritické problémy současného lidstva. (Srv. Budil 2001; Soukup 2004)

Fyzická antropologie

Studuje hmotnou, fyzickou stránku člověka, ovšem s důrazem na celek lidského těla, na jeho funkční souvislosti a na jeho vývoj ontogenetický i fylogenetický. Mezi dílčí discipliny fyzické antropologie patří:

Předmět studia i metody fyzické antropologie úzce souvisejí s anatomií a dalšími lékařskými disciplinami, s archeologií a v současné době zejména s genetikou, která otevřela nové možnosti studia a identifikace živých tkání.

Antropologie a lidské rasy

Do fyzické antropologie patřilo od počátku i studium lidských ras, jež tvořilo v 19. století dokonce její hlavní náplň. Vzhledem ke zneužití rasových teorií, které vyvrcholilo v eugenice a v rasismu, panuje dnes k pojmu rasy značná nedůvěra. Jakkoli jsou určité nápadné tělesné znaky nepochybně dědičné (barva pleti, tvar nosu, vlasů a pod.), představují rozdíly spíše povrchní, které nic neříkají o intelektu a dalších schopnostech svých nositelů. Málokterý pojem dnes vzbuzuje v antropologii větší emoce, než právě lidská rasa. Častým důvodem k odmítání tohoto pojmu jako něco nepatřičného jsou nejen dějiny přístupů k pojmu rasa, ale především ještě stále živá vzpomínka, kam až může dojít k přeceňování tohoto pojmu. Ukazuje se, že je v souvislosti s rasami nutné odlišovat rovnost a stejnost. Variabilita lidských populací je neoddiskutovatelná a je v mnohých případech patrná na první pohled. Rasy (jako jednotky vyčleňující se na základě odlišností) tedy nemohou být ze své podstaty stejné. Podobně jako dva lidé (i v rámci jedné rasy) mohou být v mnoha ohledech odlišní s velice odlišnými předpoklady pro různé činnosti, jejich rovnost spočívá v naprosto stejné lidské důstojnosti. Rovnost ras je tedy nutné chápat prostřednictvím lidské důstojnosti, ale ne prostřednictvím stejných vlastností. Rasistické teorie mají společného jmenovatele – představu o přirozené nerovnosti lidí a nepřiznávání stejné lidské důstojnosti všem lidem bez rozdílu (v otrokářství byla snaha ospravedlnit nadvládu nad otroky, později byly zdůrazňovány rozdíly ve šlechtické a nešlechtické krvi, koloniální mocnosti měly potřebu ospravedlňovat svou imperiální politiku na základě rozdělení lidstva na nižší a vyšší rasy). Podíváme-li se do dějin rasistických projevů, snižujících lidskou důstojnost vybraných skupin, pak je třeba si všímat, že „vědecké“ ospravedlňování bývalo téměř pravidelně až druhotné. S rasisty je právě z tohoto důvodu nemožné vést argumentaci na základě vědeckých metod, protože se jedná především o vytvořenou ideologii.[1] I diskuse o rasách opustila mantinely vědeckého poznávání a vstoupila do roviny ideologické – už zde nehrají roli fakta a skutečnosti, ale dojmy a postoje.

  • Podle jednoho přístupu (v antropologii dnes velmi rozšířenému) údajně genetické studium člověka spolehlivě ukázalo, že míra příbuznosti mezi všemi lidmi nedovoluje dělit lidstvo na nějaké poddruhy či rasy a že genetické rozdíly uvnitř těchto skupin jsou daleko větší než mezi nimi. Naopak domnělé „rasy“ rasistických teorií („židé“ i „cikáni“ jsou z antroplogického hlediska nepochybně běloši) nemají žádný společný genetický základ a jsou to spíše menšinové kulturní skupiny, vytlačované na okraj (marginalizované), případně utiskované většinovou společností. (Srv. Beneš 1994; Soukup 2004).
  • Podle jiného přístupu není žádný důvod zavírat oči před rozdíly vyplývajícími z rasových odlišností, pokud budeme všem lidem přiznávat stejnou lidskou důstojnost. Strach z používání pojmu rasa vedl například i k tomu, že objev nového léku, který vykazoval při testech odlišnou účinnost mezi bělochy a černochy, vzbudil naprostou senzaci. Někteří lékaři se ovšem pojmu rasa nijak nebrání a poukazují na výskyt některých chorob v závislosti na rase. (Srv. Kokaisl 2007[1]).

Ukazuje se, že než by samotná lidská rasa byla „sociálním konstruktem“, je pravdivé mnohem více to, že „sociálním konstruktem“ je popírání existence lidských ras. (cit. Kokaisl 2007[1]).

Kulturní a sociální antropologie

Hlavní článek: Kulturní a sociální antropologie

Generace misionářů, cestovatelů a etnografů za více než tři staletí nashromáždily nesmírné bohatství etnologického a lingvistického materiálu, který udivuje především rozmanitostí možných uspořádání lidských vztahů a společenství. Zatím co etnologie 19. a 20. století zdůrazňovala tyto nepřekonatelné rozdíly, kulturní a sociální antropologie se snaží tento materiál uspořádat a pochopit. Snaží se pronikat ke smyslu rituálů, vyprávění a mýtů, společenských zvyků a institucí, které cizího pozorovatele zarážejí svojí až bizarní pestrostí. Jakmile si však antropologové uvědomili, že jejich smysl nemohou odhalit ze svých hledisek, nýbrž musejí se na něj ptát svých „domorodých“ informátorů (etnometodologie), začaly se pod zdánlivou absurdností jednotlivých jevů objevovat stopy společné lidské zkušenosti. Protože zkoumané „primitivní“ společnosti byly většinou daleko jednodušší než společnosti moderní, dají se z této zkušenosti vytěžit velmi cenné klíče k pochopení základních kulturních rysů a institucí našich společností. Studium starých a „primitivních“ společností tak není jen studiem minulosti, ale snahou o hlubší pochopení současnosti z jejích dávných kořenů. Od poloviny 20. století archaické společnosti velmi rychle mizí a ty zbývající se právem brání být zkoumány jako nějaké kuriozity. Pozornost současných antropologů se tak obrací ke zkoumání okrajových skupin, menšin a subkultur uvnitř moderních společností. Vybaveni znalostí a chápáním archaických společností mohou lépe identifikovat skutečné problémy ve střetech většinových společností s jejich menšinami a imigranty, navrhovat a monitorovat strategie jejich začleňování do společenského provozu a přitom podle možností chránit jejich vlastní kultury před úplnou asimilací. Po nedobrých zkušenostech např. s indiánskými rezervacemi v USA dnes víme, že při stále masivnějším setkávání lidí různých kultur nezbývá než hledat choulostivou rovnováhu, střední cestu akulturace mezi segregací a asimilací, která by menšiny ze společnosti nevyřazovala, a přitom jim pomohla zachovat jejich vlastní identitu a kulturní bohatství. (Srv. Budil 2001; Hrdý 2000; Lévi-Strauss)

Dílčí obory a školy

Odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Antropologie

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 KOKAISL, Petr Základy antropologie. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, 2007, 2009. ISBN 978-80-213-1722-2 http://books.google.com/books?id=QCNzyl9K5ckC&printsec=frontcover&dq=kokaisl&hl=cs

Související články

Externí odkazy

Organizace

Zdroje

Texty a tutoriály

Literatura

  • Beneš, J. Člověk. Praha, 1994.
  • Budil, I. T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, 1998.
  • Budil, I. T. Za obzor Západu: proměny antropologického myšlení. Praha, 2001.
  • Gould, S. J. Jak neměřit člověka. Praha, 1997.
  • Hrdý – Soukup – Vodáková. Sociální a kulturní antropologie. Praha, 2000.
  • Kokaisl, P. Základy antropologie. Praha, 2007.
  • Lévi-Strauss, C. Myšlení přírodních národů. Praha, 1971.
  • Lévi-Strauss, C. Mýtus a význam. Bratislava, 1993.
  • Murphy, R. F. Úvod do sociální a kulturní antropologie. Praha, 1999.
  • Sokol, J. Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha, 2002.
  • Soukup, V. Dějiny antropologie. Praha, 2004.
  • Wolf, J. Integrální antropologie na prahu 21. století. Praha, 2002.



Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Antropologie“