Jan Pavel II.

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

[[Soubor:Signature of John Paul II.png|thumb|Podpis papeže Jana Pavla II.]] [[Blahoslavený]] '''Jan Pavel II.''' ([[latina|latinsky]] {{Cizojazyčně|la|''Ioannes Paulus''}}, [[italština|italsky]] {{Cizojazyčně|la|''Giovanni Paolo''}}, vlastním jménem ''Karol Józef Wojtyła'' {{Audio|Pl-Karol Józef Wojtyła.ogg|''[karol juzef vojtyua]''}}, [[18. květen|18. května]] [[1920]] [[Wadowice]] – [[2. duben|2.&nbsp;dubna]] [[2005]] [[Vatikán]]) byl [[Polsko|polský]] [[římskokatolická církev|katolický]] [[duchovní]], [[pomocný biskup]] ([[1958]]-[[1963]]) a [[arcibiskup]] ([[1963]] až [[1978]]) [[Seznam krakovských biskupů a arcibiskupů|krakovský]], od roku [[1967]] [[kardinál]] a od [[16. říjen|16. října]] [[1978]] až do své smrti [[papež]]. Jako papež hrál významnou roli ve světové politice, je mu přisuzován podíl na zhroucení [[Komunistický režim|komunistických režimů]] ve [[Střední Evropa|střední]] a [[Východní Evropa|východní Evropě]],<ref>(anglicky)CBC news: [http://www.cbc.ca/news/obit/pope/communism_homeland.html ''Pope stared down Communism in homeland - and won'']</ref><ref>[[John O´Sullivan]]: [http://www.kosmas.cz/knihy/136614/prezident-papez-a-premierka/ Prezident, papež a premiérka]</ref> také i na zlepšení vztahů katolické církve s [[judaismus|judaismem]] a [[východní církve|východními]] a [[anglikánská církev|anglikánskými církvemi]]. Během svého pontifikátu navštívil 129 zemí, více než kterýkoliv jeho předchůdce. Jako papež hodně podporoval [[mariánská úcta|mariánskou úctu]] a zdůrazňoval povolání ke [[Svatí|svatosti]]. [[Svatořečení|Svatořečil]] a [[blahořečení|blahořečil]] více lidí, než všichni jeho předchůdci dohromady. Navázal taktéž na učení svých předchůdců v oblasti [[sexuální morálka|sexuální morálky]] a ochrany lidského života. Mnohokrát, zejména ve [[Teologie těla (Jan Pavel II.)|svých katechezích]] a v encyklice ''[[Evangelium vitae]]'', jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti [[interrupce]], [[antikoncepce]] a [[euthanasie]]. Mezi mnoha jím svatořečenými a blahoslavenými osobami bylo i několik [[Češi|Čechů a Češek]]: sv. [[Anežka Česká]], sv. [[Zdislava z Lemberka]] a sv. [[Jan Sarkander]] mezi svatořečenými, bl. [[Marie Antonína Kratochvílová]], bl. [[Marie Restituta Kafková]], bl. [[Metoděj Dominik Trčka]] a bl. císař a král [[Karel I.]] mezi blahořečenými. == Karol Wojtyła == Karol Józef Wojtyła se narodil ve [[Wadowice|Wadowicích]] jako druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka [[Karol Wojtyła st.|Karola Wojtyły]] ([[1879]]-[[1941]]) a jeho ženy [[Emilia Wojtyła|Emilie]], rozené Kaczorowské (1884-[[1929]]). Otec byl etnický [[Poláci|Polák]], matka měla [[Litevci|litevské]] předky. Ze svých starších sourozenců zažil pouze bratra [[Edmund Wojtyła|Edmunda]] ([[1906]]-[[1932]]), sestra Olga ([[1914]]) zemřela krátce po narození. [[20. červen|20. června]] [[1920]] jej ve wadowické [[bazilika Obětování Nejsvětější Panny Marie|bazilice Obětování Nejsvětější Panny Marie]] [[křest|pokřtil]] [[vojenský kaplan]] Franciszek Żak, kmotry byli švagr a sestra jeho matky, Józef Kuczmierczyk a Maria Wiadrowska. [[Soubor:Emilia and Karol Wojtyla with Edmund.jpg|thumb|Rodiče Emilia a Karol se starším bratrem Edmundem]] Rodina Wojtyłů žila skromně. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství a před vznikem Polska byl důstojníkem [[Rakousko-Uhersko|rakousko-uherské]] armády. Matka pracovala příležitostně jako švadlena. Karolův bratr Edmund studoval po dokončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově. V dětství Karolovi říkali nejčastěji zdrobnělou formou Lolek. Byl to chlapec velmi talentovaný a sportovní. Pravidelně hrál fotbal, v zimě jezdil na lyžích. Často se vydával na vlastivědné výlety a na procházky do okolí Wadowic, kde ho často doprovázel otec. Matka mu zemřela 13. dubna [[1929]] ve věku 45 let na zánět srdce a ledvin. O tři roky později zemřel ve věku 26 let na spálu jeho bratr Edmund, nakazil se od své pacientky v nemocnici v [[Bílsko-Bělá|Bílsku]]. V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity ve Wadowicích. S učením neměl žádné problémy a podle jeho katechetů se už tehdy vyznačoval obrovskou vírou. Na gymnáziu se Karol Wojtyła začal zajímat o divadlo – vystupoval v představeních divadelního kroužku, který založili učitelé polštiny z chlapeckého i dívčího gymnázia. Gymnázium ukončil 14. května [[1938]] s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Karol Wojtyła si zvolil polonistiku na Filozofické fakultě [[Jagellonská univerzita|Jagellonské univerzity]] v Krakově a studium začal v říjnu téhož roku. V prvním roce studia se s otcem přestěhovali do matčina rodného domu na Tyniecké ulici v Krakově. Otec zemřel po dlouhé nemoci 18. února 1941. Válka Karolovi znemožnila pokračovat ve studiích, a tak po smrti otce nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací ''Unia'', která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila chránit ohrožené [[Židé|židy]]. Na podzim [[1941]] Karol Wojtyła spolu s přáteli založil divadlo ''Teatr Rapsodyczny'', které své první představení uvedlo [[1. listopad]]u [[1941]]. Rozchod Wojtyły s divadlem nastal náhle v roce [[1943]], kdy se rozhodl studovat teologii a vstoupil do tajného Metropolitního duchovního semináře v [[Krakov]]ě a začal také podzemní studia na Teologické fakultě Jagellonské univerzity. V období od dubna [[1945]] do srpna [[1946]] pracoval Karol Wojtyła na univerzitě jako asistent a vedl semináře z historie dogmatu. Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze [[1. listopad]]u [[1946]]. Vyučoval etiku v Krakově a později na [[Katolická univerzita v Lublinu|Katolické univerzitě]] v [[Lublin]]u. V roce [[1958]] byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal [[kapitulní vikář|kapitulním vikářem]] krakovské arcidiecéze. Dne [[30. prosinec|30. prosince]] [[1963]] byl jmenován papežem [[Pavel VI.|Pavlem VI.]] krakovským arcibiskupem. Ve funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil [[Druhý vatikánský koncil|Druhého vatikánského koncilu]], kde přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (''[[Dignitatis humanae]]'') a dále pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (''[[Gaudium et spes]]''). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce [[1967]] jej Pavel VI. jmenoval kardinálem. == Papežem == [[Soubor:John paul 2 coa.png|thumb|Znak papeže Jana Pavla II.]] Podpora na [[konkláve]] v říjnu [[1978]] byla rozdělena mezi dva silné kandidáty: [[Giuseppe Siri|Giuseppe kardinála Siriho]], janovského arcibiskupa a [[Giovanni Benelli|Giovanni kardinála Benelliho]], florentského arcibiskupa a blízkého přítele papeže [[Jan Pavel I.|Jana Pavla I]]. V prvních kolech byl Benelli jen devět hlasů od vítězství. A tak Wojtyła zachránil volby jako kompromisní kandidát, částečně s podporou kardinála [[Franz König|Franze Königa]] a některých dalších kardinálů, kteří předtím podporovali kardinála Giuseppe Siriho. Karola Wojtyłu zvolili kardinálové papežem [[16. říjen|16. října]] [[1978]] jako 264. papeže v dějinách církve, jako prvního Neitala po 455 letech od smrti [[Hadrián VI.|Hadriána VI.]] z holandského Utrechtu, a zároveň prvního Slovana vůbec. Karol Wojtyła si zvolil jméno Jan Pavol II. na počest svého předchůdce [[Jan Pavel I.|Jana Pavla I.]]. Jeho apoštolským papežským heslem bylo: ''[[Totus tuus]]'' (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort. Spolu s ním do Vatikánu přišel jeho osobní sekretář Mons. [[Stanisław Dziwisz]], o jehož skutečném vlivu na papeže se dodnes vedou dohady. {{Viz též|Atentáty na papeže Jana Pavla II.}} Dne [[13. květen|13. května]] [[1981]] byl na Jana Pavla II. spáchán atentát, jeho původcem byl Turek [[Mehmet Ali Ağca]]. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale atentát přežil. Italská vyšetřovací komise dospěla k závěru, že pokus o vraždu zorganizovala [[Sovětský svaz|sovětská]] [[KGB]] za pomoci [[Bulharsko|bulharské]] tajné služby.<ref>[http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=619463 Církev roky tajila atentát kněze na Jana Pavla II]</ref> Později atentátníka navštívil ve vězení a odpustil mu. Ali Ağca byl propuštěn z tureckého vězení (zde si odpykával trest za jiné trestné činy) teprve roku 2005, těsně po papežově pohřbu, jehož se kvůli zákazu vězeňská správy nemohl zúčastnit, ač o to projevil zájem. [[12. května]] [[1982]] se Jana Pavla II. pokusil v [[Portugalsko|portugalské]] Fátimě zavraždit konzervativní [[Španělsko|španělský]] kněz [[:en:Juan María Fernández y Krohn|Juan Fernández Krohn]]. Ten byl odpůrcem [[Druhý vatikánský koncil|Druhého vatikánského koncilu]] a následujících změn v církvi, Jana Pavla II. považoval za komunistu a agenta KGB, jehož cílem je rozvrátit církev zevnitř. Na papeže zaútočil nožem, ale podařilo se mu ho zranit jen rukou.<ref>Některé zdroje mylně uvádějí, že tento atentát církev desetiletí tajila (např.[http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=619463 Církev roky tajila atentát kněze na Jana Pavla II]), ve skutečnosti byla tajen pouze fakt, že papež byl raněn (sám incident se ostatně ani utajit nedal, psaly o něm noviny a běžně se o něm lze dočíst v různých papežových životopisech, např. v knize ''Pope John Paul II and the Church'' z roku [[1993]], dostupné: http://books.google.com/books?id=SQPukmG0A9cC&pg=PA95&lpg=PA95&dq=Juan+Fernandez+Krohn&source=web&ots=oG9HsEbjnR&sig=pY6W-eD4U-oErXkuyA90wwMJYEs&hl=en&sa=X&oi=book_result&resnum=6&ct=result</ref> Provedl změnu v organizaci a pravidlech papežské volby (1996), nejzávažnější změnou bylo rozhodnutí, že pokud ani ve třech sériích skrutinií (33-34 kol) nikdo nezíská 2/3 hlasů, stačí ke zvolení papeže prostá většina hlasů. Změna byla kritizována jako faktické totální zrušení potřeby 2/3 většiny a jeho nástupce [[Benedikt XVI.]] ji v červnu [[2007]] zrušil. [[Soubor:JPII 29 09 2004 2.JPG|thumb|left|Jan Pavel II. 29. září 2004]]Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 – poslední v roce [[2004]]), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jedním z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádu [[Komunismus|komunistických]] režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku. Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu. V roce [[1988]] letech vyhlásil exkomunikaci [[Marcel Lefébvre|Mons. Marcela Lefébvra]], zakladatele hnutí Kněžského Bratrstva sv. Pia X. [[FSSPX]] a čtyř jím nově vysvěcených biskupů. Těm současný papež Benedikt XVI. prominul účinky exkomunikace. Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu [[blahoslavení|blahoslavil]] nebo [[svatořečení|svatořečil]] obrovské množství osob (celkem 1435 blahoslavených). Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl třikrát veřejný [[exorcismus]]. [[Soubor:JPII on bier.jpg|náhled|Zemřelému Janu Pavlu II. vzdávají v [[Bazilika svatého Petra|bazilice sv. Petra]] poctu američtí prezidenti (zleva) [[George W. Bush]], první dáma [[Laura Bushová]], [[George H. W. Bush]], [[Bill Clinton]], ministryně zahraničí [[Condoleezza Riceová]] a šéf kanceláře Bílého domu [[Andrew Card]], duben 2005.]] Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy ([[Parkinsonova nemoc|Parkinsonova choroba]], [[artritida]]), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící. Dne [[17. září]] [[2005]], téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil [[Vatikán]] podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla&nbsp;II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova ''„Pozwólcie mi iść do domu Ojca“'' (Nechte mne odejít do Otcova domu). == Posmrtné pocty == Brzy po smrti Jana Pavla II. se rozšířily požadavky, aby byl okamžitě [[kanonizace|prohlášen za svatého]] (již na jeho [[pohřeb|pohřbu]] volal dav heslo "''Santo Subito''" - "Ať je svatý ihned"<ref name="poctění">http://www.heraldscotland.com/no-more-shortcuts-on-pope-john-paul-s-road-to-sainthood-1.829355</ref>). To je však podle [[církevní právo|církevního práva]] nemožné. Je vyžadováno splnění přísných podmínek a složitý beatifikační a kanonizační proces. Dne [[13. května]] [[2005]] bylo oznámeno, že vzhledem k "výjimečným okolnostem" bude ihned zahájen [[beatifikace|beatifikační]] proces bez ohledu na předepsanou pětiletou prodlevu mezi smrtí kandidáta a zahájením procesu. Samotný složitý proces beatifikace a kanonizace však nebyl nijak zjednodušen. [[19. prosince]] [[2009]] papež Benedikt XVI. prohlásil svého předchůdce za "[[Ctihodný|Ctihodného]]", neboť vedl "hrdinský a ctnostný život". [[14. ledna]] [[2011]] bylo oznámeno, že došlo ke splnění všech nezbytných podmínek a [[1. května]] [[2011]] byl Jan Pavel II. [[blahoslavený|blahoslaven]].<ref>[http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/232184-jan-pavel-ii-byl-prohlasen-za-blahoslaveneho.html Jan Pavel II. byl prohlášen za blahoslaveného]</ref> Jan Pavel II. se tak stal nejrychleji blahoslaveným papežem v církevních dějinách.<ref>http://www.lidovky.cz/jan-pavel-ii-je-nejrychleji-blahoreceny-papez-rika-cirkevni-historik-sebek-1to-/ln_zahranici.asp?c=A110116_124355_ln_zahranici_mtr</ref> Papežův blízký přítel, kardinál [[Stanisław Dziwisz]] k tomu již dříve řekl: "''Bude to pro nás velká radost, až bude oficálně blahořečen, ale již teď ho pokládáme za svatého''." <ref name="poctění" /> Často navrhovanou otázkou je udělení čestného titulu "''Veliký''" (v [[latina|latině]] ''Magnus''), který dosud přísluší pouze třem papežům, [[Lev I. Veliký|Lvu I]]., [[Řehoř I. Veliký|Řehoři I.]] a [[Mikuláš I. Veliký|Mikuláši I.]] <ref>http://www.catholiceducation.org/articles/religion/re0795.html</ref> Problém je v tom, že užívání tohoto titulu není dáno kanonickým právem, ale obecnou zvyklostí - patří zkrátka těm papežům, u kterých se ustálilo v užívání.<ref>http://www.msnbc.msn.com/id/12083308/</ref>Nejde tedy o otázku oficiálního udělení, ale o vžitost tohoto titulu, který již teď používají některá periodika a toto slovo používá v souvislosti se svým předchůdcem i sám papež Benedikt XVI. Na jeho počest byla pojmenována celá řada organizací, institucí a míst. Ve světě jde například o ''Mezinárodní letiště Jana Pavla II.'' v [[Krakov]]ě, [[Poloostrov Jana Pavla II.]] na [[Livingstonův ostrov|Livingstonově ostrově]] či [[Katolická univerzita Jana Pavla II. Velikého]] v [[San Diego (Kalifornie)|San Diegu]]. V [[Česká republika|České republice]] jde například o [[Církevní střední zdravotnická škola Jana Pavla II.|CSZŠ Jana Pavla II.]]. Jmenují se po něm náměstí například v [[Hradec Králové|Hradci Králové]] a [[Žilina|Žilině]] na památku jeho návštěvy. == Životní dílo == === Učení === [[Soubor: Statua Giovanni Paolo II-Cassano1.jpg|thumb|Socha bl. Jana Pavla II. v italském městě [[Cassano Magnago]]]] Hned jak byl Jan Pavel II. zvolený papežem, řekl kardinálům, kteří ho zvolili, že jeho hlavní úlohou bude zrealizovat učení [[Druhý vatikánský koncil|Druhého vatikánského koncilu]], a jeho nejdůležitějším bodem je podle něj všeobecné volání po svatosti. To se také stalo základem pro kanonizaci mnoha svatých vykonávajících různá povolání a podporu organizace [[Opus Dei]], jejíž úlohou je rozšířit toto volání mezi laickou veřejnost. To ho také vedlo k vydání [[Katechismus katolické církve|Katechismu katolické církve]] připraveného po Druhém vatikánském koncilu. Vydání tohoto katechismu, který je vlastně základní učebnicí katolické nauky, se stalo mezinárodním bestsellerem a bylo velkým úspěchem Jana Pavla II. Záměrem jeho vydání bylo podle apoštolské konstituce Jana Pavla II. ''Fidei Depositum'' z [[11. říjen|11. října]] [[1992]] „vyjádřením víry a doktríny katolické církve, potvrzením a objasněním [[Bible]] apoštolskou tradicí a církevní autoritou.“ Úmyslem a cílem Druhého vatikánského koncilu bylo přiměřeně objasnit apoštolské a pastorální poslání Církve, vhodněji vykládat obsah katolického učení, aby se stal přístupnější lidem žijících v současnosti. Proto, aby Katechizmus katolické církve odpovídal těmto požadavkům, přebírá na jedné straně starodávné zažité uspořádání, kterého se přidržel už katechismus papeže [[Pius V.|Pia V.]], zároveň se však obsah podává novým způsobem, aby se odpovídalo na otázky nové doby. Vydání katechismu spolu s dalšími písemnostmi byl důležitý krok po zmatku v doktríně, která přišla během krize po Druhém vatikánském koncilu. Ta nastala v 70. letech [[20. století]] a 80. letech 20. století, když stovky kněží, mnichů a věřících opustily katolickou církev. Tento stav se podařilo zvrátit v 90. letech 20. století. Jan Pavel napsal množství důležitých dokumentů, které podle mnohých pozorovatelů budou mít dlouhotrvající dopad na církev a svět. V roce [[1960]], ještě jako biskup, Wojtyła publikoval vlivnou knihu ''Láska a zodpovědnost'' na obranu tradičního učení církve o sexu a manželství z pohledu filozofa. V roce [[1967]] pomáhal při formulování encykliky papeže Pavla VI. ''Humanae Vitae'', která se zaobírá stejnými otázkami a zakazuje potraty a umělou kontrolu početí. Nejdůležitějšími písemnými dokumenty, kterými se papežové obracejí na církev a věřící jsou [[encyklika|encykliky]]. První encykliky Jana Pavla II. byly zaměřené na [[Svatá trojice|trojjediného Boha]]. Úplně první se stala ''Encyklika, kterou se na začátku svého pontifikátu obrací na ctihodné bratry v biskupské službě, na kněze a na řeholní rodiny, na syny a dcery Církve a na všechny lidi dobré vůle''. Jejím ústředním tématem byl [[Ježíš Kristus]], Vykupitel (Redemptor Hominis - [[4. březen]] [[1979]]). Během celého svého pontifikátu pokračoval v tomto zaměření na Boha. V encyklice ''O některých základních otázkách morálního učení Církve'' (Veritatis Splendor - [[6. srpen]] [[1993]]), nejdůležitější papežská encyklika o morálce, zdůraznil závislost člověka na Bohu a jeho zákonech a závislost svobody na pravdě. Varoval, že člověk odevzdávající se relativismu a skepticismu se utíká k hledání iluze svobody na úkor pravdy jako takové. Jan Pavel II. se také hodně věnoval ve svých dílech dělníkům a sociální nauce církve - věnoval se této problematice v třech encyklikách, což Vatikán vyzdvihl do popředí publikováním ''Přehledu o sociální nauce církve''. Ve svých encyklikách Jan Pavel II. též hovořil o důstojnosti žen a důležitosti rodiny pro budoucnost lidstva. Další důležité encykliky Jana Pavla II. jsou ''Encyklika o hodnotě a nenarušitelnosti lidského života'' (Evangelium Vitae) a ''Encyklika o vztazích mezi vírou a rozumem'' (Fides et Ratio). V jeho hlavním plánu pro nové milénium, vzpomínaném v apoštolském listě ''Na prahu nového milénia'', plán pro všechny časy, zdůraznil důležitost „nového začátku od Krista“. Píše v něm: „Ne, nezachrání nás slavné návody, ale Osoba.“ Teda nejvyšší prioritou pro církev je svatost: „Všichni křesťané… jsou povoláni k plnosti křesťanského života.“ Také zdůraznil zásadní význam evangelia, jehož požadavky by neměli být oslabovány. Dále uvádí, že: „Cvičení ve svatosti si vyžaduje křesťanský život vyznačující se především uměním modlitby“. Jeho poslední encyklika je ''Encyklika o Eucharistii a jejím vztahu k Církvi'' (Ecclesia de Eucharistia - [[17. duben]] [[2003]]). O svaté Eucharistii řekl, že „obsahuje celé církevní spirituální bohatství: samotného Krista.“ Dále na základě svého hlavního plánu zdůraznil potřebu „znovu zapálit úžas“ z Eucharistie a „rozjímat před tváří Krista“. Kritici Jana Pavla II. považovali jeho osobu za brzdu pokrokových snah [[Druhý vatikánský koncil|Druhého vatikánského koncilu]]; byl podle nich vlajkovou lodí pro konzervativce v katolické církvi. Pokračoval v neochvějné opozici vůči antikoncepci, potratem a homosexualitě. Kontroverzním bodem pontifikátu Jana Pavla II. byl podle nich i jeho list všem biskupům z [[1. říjen|1. října]] [[1986]], kde popsal homosexualitu jako „sklon směřující k intrinzickému morálnímu zlu“ a „objektivní (zdravotní) poruchu“. V jeho knize ''Paměť a identita'' tvrdil, že tlak na [[homosexuální manželství]] by mohl být částí „nové ideologie zla… ,která se snaží pošlapat lidská práva proti rodině a člověku“. === Cesty === Během svého pontifikátu Jan Pavel II. vykonal víc zahraničních cest (přes 100) něž všichni jeho předchůdci dohromady. V součtu měřily jeho cesty víc jak 1&nbsp;167&nbsp;000 km. Některé jeho cesty (jako například do [[Spojené státy|Spojených států]] a [[Svatá země|Svaté země]]) vedly na místa, které už předtím navštívil papež [[Pavel VI.]], mnoho jiných vedlo na místa, které žádný papež předtím nenavštívil. [[Soubor:John Paul II Polish Parliament 1999 5.jpg|thumb|left|Papežská cesta Jana Pavla II. v Polsku roku 1999]] Stal se prvním papežem, který ve své funkci navštívil [[Spojené království]], kde se setkal s královnou [[Alžběta II.|Alžbětou II.]], nejvyšší představitelkou [[anglikánská církev|anglikánské církve]]. Tato cesta byla skoro zrušena kvůli válce o Falklandy, proti které v době návštěvy vystoupil. V dramatickém symbolickém gestu poklekl v modlitbě vedle canterburského arcibiskupa [[Robert Runcio|Roberta Runcia]] v [[Canterburská katedrála|Canterburské katedrále]], založenou [[Augustin z Canterbury|Augustýnem Canterburským]]. Během svých cest mnohokrát ukázal svoji oddanost [[Panna Maria|Panně Marii]], když navštívil mnohé jí zasvěcené chrámy jako [[Knock]] v [[Irsko|Irsku]], [[Fatima]] v [[Portugalsko|Portugalsku]], [[Panna Maria Guadalupská|Guadalupe]] v [[Mexiko|Mexiku]] a [[Lurdy]] ve [[Francie|Francii]]. Jeho veřejné vystoupení přitáhly masy lidí, jako například v roce [[1979]] ve [[Phoenix Park]]u v [[Dublin]]u, kde se sešlo jeden milion lidí, což byla čtvrtina celé populace ostrova. V roce [[1984]] se Jan Pavel stal prvním papežem, který navštívil [[Portoriko]]. Zástavy byli kvůli němu speciálně vztyčené na Mezinárodním letišti Luisa Munoza Marina v [[San Juan]]u, kde se setkal s guvernérem [[Rafael Hernandez Colon|Rafaelem Hernandezem Colonem]] a na Náměstí Las Americas. Během jeho návštěvy [[Filipíny|Filipín]] a jejich hlavního města [[Manila]] v lednu [[1995]] měl na něj být spáchaný atentát jako součást [[operace Bojinka]], masového teroristického útoku naplánovaného členy [[Al-Kaida|Al-Kaidy]] [[Ramzi Jusef]]em a [[Chalíd Šejk Mohammed|Chalídem Šejkem Mohammedem]]. Sebevražedný atentátník převlečený za [[kněz]]e se měl v plánu se odpálil v momentě, když bude okolo projíždět auto s papežem, tak, aby ho tím výbuchem usmrtil. [[Soubor:JPII 29 09 2004 1.JPG|thumb|left|Papež Jan Pavel II. ve svém [[papamobil]]u na náměstí svatého Petra ve [[Vatikán]]u]] Den před plánovaným útokem se vyšetřovatelé vedení [[Aida Fariscal|Aidou Fariscalem]] dostali do Jusefova notebooku, kde našli plány na tento teroristický útok. Jusef byl o měsíc později zatknut v [[Pakistán]]u, ale Chalid Šejk Muhammad nebyl zadržený až do roku [[2003]]. Během této filipínské cesty papež [[15. leden|15. ledna]] 1995 vystoupil před davem asi 4–5 milionu lidí v [[Luneta Park]] v [[Manila|Manile]]. V roce [[1999]] Jan Pavel II. navštívil [[Rumunsko]] a setkal se s místními představiteli [[ortodoxní církev|ortodoxní církve]]. Takže byl prvním papežem, který navštívil stát s obyvatelstvem převážně se hlásícím k ortodoxní církvi od časů [[velké schizma|Velkého schizmatu]] v 11. století (1054). V roce 1999 Jan Pavel II. uskutečnil i jednu z jeho početných návštěv ve Spojených státech a tentokrát celebroval mši v [[St. Louis]]. Víc jak 104&nbsp;000 lidí se zúčastnilo této mše, což bylo největší shromáždění uvnitř budovy v historii Spojených států. V roce [[2000]] se stal prvním katolickým papežem, který navštívil [[Egypt]], kde se setkal s [[Koptové|koptským papežem]]. V květnu [[2001]] uskutečnil cestu po stopách [[Apoštol Pavel|svatého Pavla]] po Středozemí. Cestoval z [[Řecko|Řecka]] do [[Sýrie]] a na ostrov [[Malta]]. Během této cesty byl prvním římskokatolickým papežem po tisíci letech, který navštívil Řecko, a vůbec prvním, který vstoupil do islámské mešity v [[Damašek|Damašku]]. Navštívil mešitu [[Umajjovci|Umajjovců]], o které se předpokládá, že je v ní pochovaný i [[Jan Křtitel]]. === Vztah k jiným náboženstvím === Papež Jan Pavel II. velmi intenzivně cestoval a přicházel do styku s různými jinými náboženstvími. Stále se s nimi snažil najít společný základ ať už v doktrínách anebo dogmatech. Zapsal se do historie svými kontakty s [[Izrael]]em, modlením se u [[Zeď nářků|Zdi nářků]] v [[Jeruzalém]]ě. Byl prvním římskokatolickým papežem, který navštívil [[Islám|islámskou]] [[mešita|mešitu]]. [[Dalajláma]], duchovní vůdce [[Tibeťané|tibeťanů]], navštívil papeže 8-krát, víc jak kterýkoliv jiný hodnostář. Papež a Dalajláma často sdíleli podobné názory, protože oba vzešli z lidí trpících pod komunistickou nadvládou. Papež i Dalajláma jsou jediné dvě osoby mezinárodního významu, které nesou titul „Jeho svatost.“ ==== Vztah k Židům ==== Vztah katolické církve k Židům se během pontifikátu Jana Pavla II. zlepšil. Velmi často hovořil o vztahu církví k Židům. V roce [[1979]] se stal prvním papežem, který navštívil koncentrační tábor [[Osvětim]] v [[Polsko|Polsku]]. Krátce na to jako první novodobý papež navštívil [[Synagoga|synagogu]] a to synagogu v [[Řím]]ě. V březnu [[2000]] papež Jan Pavel II. navštívil památník [[holokaust]]u [[Jad va-Šem]] v [[Izrael]]i a dotkl se toho pro Židy nejposvátnějšího, [[Zeď nářků|Zdi nářků]] v [[Jeruzalém]]ě. V říjnu [[2003]] [[Anti-Defamation League]] (ADL) pogratulovala papeži k vstupu do 25. roku jeho papežství. Dne [[18. leden|18. ledna]] [[2005]] na svém posledním veřejném setkání se skupinou 141 židovských představitelů z celého světa v [[Clementine Hall]] [[Apoštolský palác|Apoštolského paláce]], aby mu poděkovali za všechno, co udělal pro židovskou komunitu a pro [[Izrael]]. [[Gary Krupp]], sedmý žid, kterého Jan Pavel II. pasoval na rytíře [[Řád svatého Jiří|Řádu svatého Jiří]], osobně poděkoval papežovi za podporu Židů. [[2. květen|2. května]] [[2005]] ADL prohlásila, že Jan Pavel II. započal revoluci do katolicko-židovských vztahů: „Víc změn k lepšímu se uskutečnilo za posledních 27 let než 2000 let předtím“. I když množství témat, které rozdělují Židy a Vatikán, se za posledních čtyřicet roků výrazně zmenšil, stále existují témata na vzájemnou diskusi, a to jak v doktrinálních otázkách, tak i ve věci postoje katolické církve během [[Druhá světová válka|druhé světové války]]. ==== Vztah s pravoslavnou církví ==== V květnu 1999 Jan Pavel II. navštívil [[Rumunsko]] na pozvání Jeho Blaženosti [[Teoctist]]a, patriarchy rumunské [[Pravoslaví|pravoslavné církve]]. Bylo to poprvé od [[Velké schizma|Velkého schizmatu]], události, která v roce 1054 rozdělily církev na východní pravoslavnou a západní římskokatolickou, kdy papež navštívil stát s převažující částí obyvatelstva hlásícího se k východní pravoslavné církvi. Papeže při příchodu přivítal patriarcha spolu s prezidentem [[Emil Constantinescu|Emilem Constantinescem]]. Patriarcha poznamenal, že: „Druhé milénium křesťanské historie začalo bolestivou ranou jednotě církvi a na konci tohoto milénia je vidět reálnou snahu tuto jednotu obnovit.“ [[9. květen|9. května]] papež i patriarcha navštívili společně bohoslužby celebrované tím druhým (pravoslavnou liturgii a katolickou mši). Dav stovek tisíců lidí navštívil tyto bohoslužby, které se konali na otevřeném prostranství. Papež řekl shromážděným: „Jsem tu mezi vámi s touhou po skutečné jednotě. Není tomu dávno, co bylo nemyslitelné, aby římsky biskup mohl navštívit své rumunské bratry a sestry ve víře. Dnes po dlouhé zimě utrpení a útlaku si konečně můžeme vyměnit polibky míru a společně se modlit k Pánu.“ Velká skupina rumunských pravoslavných věřících ukázala podporu myšlence znovusjednocení. O dva roky později, v roce [[2001]], se Jan Pavel II. stal prvním papežem po 1291 letech, který navštívil [[Řecko]]. Návštěva vyvolala kontroverze a papež se setkal s protesty a ignorováním ze strany čelních představitelů pravoslavné církve. Žádný z nich ho nepřišel přivítat. V [[Atény|Aténách]] se papež setkal s arcibiskupem [[Christodoulos]]em, hlavou řecké [[pravoslaví|pravoslavné církve]]. Po soukromém třicetiminutovém setkání oba dva veřejně promluvili. Christodoulos předčítal list „13 prohrešků“ římskokatolické církve proti pravoslavné církvi od Velkého schizmatu, včetně drancování [[Konstantinopol]]u křižáky v roce 1204. Také řekl, že: „Až dosud jsme neslyšeli ani jedno slovo omluvy“ za „nepříčetné křižáky v 13. století“. Papež odpověděl, že: „Za případy minulé a současné, když synové a dcery katolické církve páchali hříchy na svých bratrech a sestrách z pravoslavných církví, doufáme v Boží odpuštění,“ za co mu Christodoulos okamžitě zatleskal. Jan Pavel též řekl, že vyplenění Konstantinopolu je pro katolíky zdrojem „hluboké lítosti“. Později se Jan Pavel II. a Christodoulos setkali na místě, kde [[apoštol Pavel|svatý Pavel]] udělil požehnání aténským křesťanům. Vydali společnou deklaraci, která říká: „Musíme udělat vše, co je v našich silách, aby společné křesťanské kořeny a duše zůstali v Evropě zachované. ... Odsuzujeme všechny projevy násilí a fanatismu, které se konají ve jménu náboženství.“ Oba dva představitelé se potom společně pomodlili k Pánu, prolomujíc tak pravoslavné tabu modlení se spolu s katolíky. Papež se během návštěvy vyhnul zmínce o [[Kypr]]u, který je stále zdrojem napětí mezi těmito dvěma vírami. Jan Pavel II. navštívil i další pravoslavný stát, a to [[Ukrajina|Ukrajinu]]. Navzdory chladnému přivítání řekl, že ukončení [[schizma]]tu je jedním z jeho nejvroucnějších přání. Co se týká vztahů ze srbskou [[Pravoslaví|pravoslavnou církví]], papež Jan Pavel II. se nemohl vyhnout kontroverzní náklonnosti chorvatského katolického kléru k [[Ustašovci|ustašovskému]] režimu v Chorvatsku během [[druhá světová válka]]. V roce 1998 blahořečil [[Aloysius Stepinac|Aloysiuse Stepinaca]], [[Chorvatsko|chorvatského]] [[Záhřeb|záhřebského]] arcibiskupa ve válečných časech, který byl vnímaný negativně těmi, co věřili v jeho aktivní spolupráci s [[Ustaša|ustašovým]] fašistickým režimem. [[22. červen|22. června]] [[2003]] navštívil město [[Banja Luka]] v [[Bosna a Hercegovina|Bosně a Hercegovině]], ve kterém před válkou v letech 1992-1995 bývali mnozí katolíky, ale od té doby je většinově pravoslavné. Sloužil mši v klášteře [[Petričevac]], na místě, které bylo během druhé světové války kontroverzní a krizové. Katolíci v [[Bělorusko|Bělorusku]] (nejméně 10-15 % obyvatelstva) doufali, že papež navštíví i jejich zemi a on to měl také v úmyslu. Odpor [[Rusko|ruské]] [[Pravoslaví|pravoslavné církve]] a běloruského prezidenta [[Alexandr Lukašenko|Alexandra Lukašenka]] mu to však neumožnil. Během svého [[pontifikát]]u často říkal, že jeho velkým snem je navštívit [[Rusko]]. Vykonal mnoho pokusů vyřešit problémy, které se během století nahromadily mezi římskokatolickou církví a Ruskou pravoslavnou církví, například v srpnu 2004 vrátil ruské církvi kazaňskou ikonu Matky boží. Ale pravoslavná církev nesdílela jeho nadšení dávajíc prohlášení jako: „Otázka návštěvy papeže v Rusku není spojená s problémy mezi církvemi, které je nereálné vyřešit, ale s vrácením mnohých svatých předmětů, které byly z Ruska ukradené.“ ([[Vsevolod Chaplin]]). Navzdory tomu, že Jan Pavel II. procestoval víc jak 100 zemí, navštívit Rusko mu nebylo souzeno. Někteří pozorovatelé to považují za jeden z jeho největších neúspěchů. Říká se, že prezident [[Vladimír Putin]] se nezúčastnil papežova pohřbu, protože mu patriarcha [[Alexej II.]], hlava Ruské pravoslavné církve, řekl, aby nešel. === Omluvy === * [[31. říjen|31. října]] [[1992]] se omluvil za pronásledování italského filozofa a vědce [[Galileo Galilei|Galilea Galileje]] v soudním procesu vedeném římskokatolickou církví v roce [[1633]]. * [[9. srpen|9. srpna]] [[1993]] se omluvil za účast katolické církve na obchodě s otroky. * V květnu [[1995]] v [[Česká republika|Česku]] prosil o odpuštění za úlohu, kterou církev sehrála v náboženské válce proti reformaci. * [[10. červen|10. června]] [[1995]] poslal list „všem ženám“ s omluvou za to, že církev byla proti právům žen a za historické znevažovaní žen. * [[16. březen|16. března]] [[1998]] se omluvil za nečinnost a mlčení římskokatolické církve během [[holocaust]]u. * [[18. prosinec|18. prosince]] [[1999]] se omluvil za popravu [[Jan Hus|Jana Husa]] v roce 1415. * Během veřejné omluvy [[12. březen|12. března]] [[2000]] poprosil o odpuštění za hříchy katolíků v minulosti, za násilí „na právech národnostních skupin a jednotlivců a za opovrhovaní jejich kulturou a náboženskými tradicemi.“ * [[4. květen|4. května]] [[2001]] se omluvil a Patriarchovi [[Konstantinopol]]u za čtvrtou [[křižácká výprava|křižáckou výpravu]] v roku 1204. * [[22. listopad]]u [[2001]] se přes [[internet]] omluvil za hrubé zacházení misionářů k domorodému obyvatelstvu v jižním [[Pacifik]]u === Sociální a politické postoje === Jan Pavel II. byl, co se týká doktrín a věcí souvisejících s porodností a postavením žen, považovaný za konzervativního. Listy týkající se lidské sexuality, nazývané ''Teologie těla'', jsou rozšířením meditací o přirozené mužnosti a ženskosti, která vede k lásce a k sexu. Tato učení reprezentují zásadní vývoj v katolickém učení o [[sex]]u. Ohledně [[interrupce|interrupcí]] papež napsal: „Stále existuje legální zabití lidské bytosti, která má vědomí, ale ještě není narozená. A v dnešních časech hovoříme o zabití, které je umožněné demokraticky zvoleným parlamentem, který je považovaný za pokrokový výdobytek společnosti a celého lidstva.“ Byl kritický k [[liberální teologie|liberální teologii]], která spíše kopíruje liberální politiku na úkor duchovní liberalizace. V roce [[1995]] v encyklice ''Evangelium Vitae'' (Evangelium života) znovu prosadil za hlavní hodnotu církve lidský život. Rozšířil ji též o odsouzení [[interrupce]], [[eutanázie]] a o všechny použití [[trest smrti|trestu smrti]], což označil jako součásti „kultury smrti“, která pronikla do moderního světa. Jeho postoje k válce, trestu smrti, k odpuštění dluhů pro rozvojové země a k chudobě jsou označované jako liberální, což ukazuje, že je někdy těžké označit náboženské vůdce jako „konzervativní“ či „liberální“. Papež, který nastoupil do úřadu v čase, kdy [[Sovětský svaz]] kontroloval jeho rodnou krajinu [[Polská lidová republika|Polsko]], i zbytek [[Východní Evropa|Východní Evropy]], byl tvrdý kritik [[komunismus|komunismu]] a vyzýval ke spolupráci v boji za změnu, například polskému hnutí [[Solidarita (Polsko)|Solidarita]]. Sovětský vůdce [[Michail Gorbačov]] jednou řekl, že pád [[Železná opona|železné opony]] by byl bez Jana Pavla II. nemožný<ref>http://www.cnn.com/2005/WORLD/europe/04/03/pope.gorbachev/index.html</ref>. Tento pohled sdíleli mnozí lidé v postkomunistických státech, americký prezident [[Ronald Reagan]], i hrdinové zodpovědní za ukončení komunistického útlaku. V pozdějších letech papež kritizoval i některé extrémní verze korporátního kapitalismu. V roce 2000 veřejně podpořil kampaň za odpuštění afrického dluhu vedenou irskými rockovými hvězdami [[Bob Geldof|Bobem Geldofem]] a [[Bono|Bonem]]. V tom čase bylo zveřejněné, že nahrávaní písniček skupiny [[U2]] bylo neustále přerušované papežovými telefonáty. [[Soubor:John Paul II George W. Bush Medal of Freedom 2004.jpg|thumb|Bývalý americký prezident [[George W. Bush]] a papež Jan Pavel II. v roce 2004]]V roce [[2003]] se Jan Pavel II. stal prominentním kritikem [[Válka v Iráku|americké invaze do Iráku]]. Poslal svého „ministra míru“, [[kardinál]]a [[Pio Laghi|Pia Laghiho]] na rozhovory s prezidentem [[Spojené státy americké|Spojených států]] [[George W. Bush|Georgem Bushem]], aby vyjádřil svůj odpor vůči této válce. Jan Pavel II. řekl, že konflikt musí vést [[OSN]]. Chtěl vyřešit mezinárodní konflikt diplomatickou cestou. Tvrdil, že jednostranná agrese je zločin vůči míru a porušení [[mezinárodní právo|mezinárodního práva]]. Při vyjednáváních s [[Evropská unie|Evropskou unií]] o nové [[Ústava EU|ústavě]] v roce [[2003]] a [[2004]], se vatikánským představitelům nepodařilo prosadit zmínku o „křesťanském dědictví“, což byl jeden z cílů, které si přál i papež. Papež byl též jedním z hlavních kritiků [[homosexuální manželství|homosexuálních manželství]]. Ve své poslední knize, ''Paměť a identita'', Jan Pavel II. popisuje nátlak na [[Evropský parlament]], aby povolil homosexuální manželství. Agentura Reuters citovala papeže: „Je legitimní a nevyhnutné zeptat se sebe samého, jestli to není část nové diabolské ideologie, možná více vnitřní a skryté, která zkouší postavit proti sobě lidská práva proti rodině a proti člověku.“ Papež též kritizoval [[transsexualita|transsexualitu]] a změnu pohlaví lidí. Kongregace za doktrínu víry, které předsedá, je označila za lidi s „mentálními patologiemi“. === Kritika === Navzdory velké popularitě, si vysloužil Jan Pavel II. i mnoho kritiky. Například, že díky opozici vůči komunismu podporoval pravicové diktátory. Jan Pavel II. se příležitostně setkal s diktátory, jako například s [[Augusto Pinochet|Augestem Pinochetem]] z [[Chile]]. Někteří toto setkání interpretovali jako podporu Pinochetovi, podle jiných Jan Pavel II. při setkání žádal od Pinocheta obnovu demokracie. Při setkání byl Jan Pavel II. vmanévrovaný Pinochetovým okolím do společné fotografie. Další kritika se týká toho, že údajně souhlasil s kardinálem [[Pio Laghi|Piem Laghim]], který podle kritiků podporoval „špinavou válku“ v [[Argentina|Argentině]]. Také byl kritizovaný za podporu společnosti [[Opus Dei]] a [[svatořečení]] jeho zakladatele, [[Josemaría Escrivá de Balaguer|Josemaria Escrivu]]. Někteří kritici praví, že [[Opus Dei]] je v podstatě [[kult]] operující uvnitř církve. Jan Pavel II. viděl tuto organizaci jako součást širšího návratu církve k základním křesťanským principům. Kromě Escrivy, i několik dalších [[svatořečení]] a [[blahořečení]] vyvolalo kritické ohlasy, protože dotyční údajně podporovali [[fašismus|fašistické]] [[politická strana|politické strany]]. Papežovi zastánci oponovali, že tyto tvrzení jsou nepravdivá. Další kritika se zaměřovala na jeho přesvědčení. Obzvlášť kritizované byla jeho přesvědčení o úlohách pohlaví a sexuality. Některé [[feminismus|feministky]] kritizovali jeho postoj o postavení žen a aktivisti za práva [[homosexuál]]ů nesouhlasili s jeho formulací církevní pozice, že homosexuální touhy jsou „postižení“, a obzvlášť s nesouhlasem se sňatkem osob stejného pohlaví. Pro mnohé byl mimořádně kontroverzní jeho postoj k ochraně před početím. Jan Pavel II. podporoval tradiční katolické učení a věřil, že neoddělitelnou součástí [[sex]]u je rozměr plodnosti. Proto argumentoval, že používaní umělých [[antikoncepce|antikoncepčních prostředků]], které plodnost ze sexu vylučují a redukují ho jen na tělesný požitek, je nemorálním činem. Mnoho lidí nesouhlasilo s tímto postojem, ale dokonce i někteří z těch, co souhlasili, tvrdilo, že je nepraktické zavrhovaní používaní [[kondom]]ů v době, kdy se šíří sexuálně přenosné choroby [[AIDS]]. Oddělené, ale příbuzné tvrzení je, že administrativa Jana Pavla II. rozšiřovala nepotvrzené přesvědčení, že kondomy nebrání šíření [[HIV]]. Mnozí kritici ho obviňovali z rozšiřovaní epidemie AIDS v [[Afrika|Africe]] i jinde [http://www.guardian.co.uk/pope/story/0,12272,1065041,00.html]. Na druhé straně jeho podporovatelé zase tvrdí, že papežovo zdůrazňování abstinence a věrnosti bylo ve skutečnosti velmi účinné v boji proti AIDS, jako se ukázalo například v [[Uganda|Ugandě]], kde pro to vedl kampaň. Jan Pavel II. byl někdy kritizovaný pro způsob, jakým vedl církev. Vyčítali mu, že nereagoval dostatečně rychle při skandále sexuálního zneužívaní v katolické církvi. Též byl kritizovaný za [[Centralizace|centralizaci]] moci zpět do Vatikánu po předchozí [[Decentralizace|decentralizaci]] papeže [[Jan XXIII.|Jana XXIII]]. Jako takový byl označovaný některými za striktního autokrata, který neakceptoval opozici v církvi. Jako hlavní příklad této kritiky se označuje [[exkomunikace]] otce [[Tissa Balasuriya]]. Vedle veškeré kritiky vedené z pozice požadavku přiblížit církev současnému světu, katoličtí tradicionalisté se vehementně dožadovali návratu k [[Tridentská liturgie|Tridentské liturgii]] a popření reforem zavedených [[Druhý vatikánský koncil|Druhým vatikánským koncilem]]. Někteří přešli na pozice [[sedevakantismus|sedevakantismu]], zatímco další setrvali pod vedením Jana Pavla II., avšak ostře ho kritizovali, že není dost konzervativní. Konzervativci mu také často vyčítají, že se modlil s představiteli nekřesťanských náboženství, navštívil [[mešita|mešitu]], políbil [[Korán]] apod., čímž vlastně projevil úctu cizím božstvům, které nejsou totožné s Bohem křesťanů, čímž se vlastně provinil proti 1. přikázání [[desatero|desatera]]. V této souvislosti se mu také vyčítá účast na mezináboženských setkáních v [[Assisi]]. Někteří to dokonce považují za [[apostáza|apostázu]] (odpad) od víry. Janu Pavlu II. byl rovněž vyčítán jeho apatický postoj k aférám pohlavního zneužívání dětí katolickými kněžími (především v anglosaských zemích). Ve skutečnosti, ale Jan Pavel II neměl prakticky žádnou možnost do těchto záležitostí zasahovat vzhledem k tomu, že byly ututlány již v samotných diecézích, ve kterým k těmto událostem docházelo a papež sám o nich nebyl nikým informován. === Apoštolské konstituce === (jsou uvedeny [[Konstituce (církev)|apoštolské konstituce]] všeobecného významu, nikoli konstituce zřizující diecéze) <ref>[http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_constitutions/index_ge.htm úpný seznam i s texty na stránkách Vatikánu]</ref> * ''[[Ecclesia in Urbe]]'' o nové organizaci [[Generální vikariát Jeho Svatosti pro město Řím|římského vikariátu]] – [[1. leden|1. ledna]] [[1998]] * ''[[Universi Dominici Gregis]]'' o vakanci Apoštolského stolce a [[Konkláve|volbě římského velekněze]] – [[22. únor]]a [[1996]] * ''[[Fidei Depositum]]'' pro publikaci [[Katechismus katolické církve|Katechismu katolické církve]] – [[11. říjen|11. října]] [[1992]] * ''[[Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (konstituce)|Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium]]'' promulgující [[Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium|kodex východního církevního práva]] – [[18. říjen|18. října]] [[1990]] * ''[[Ex Corde Ecclesiae]]'' o [[Katolická univerzita|katolických univerzitách]] – [[15. srpen|15. srpna]] [[1990]] * ''[[Pastor Bonus]]'' o [[Římská kurie|římské kurii]] – [[28. červen|28. června]] [[1988]] * ''[[Spirituali militum curae]]'' o duchovní vojenské péči – [[21. duben|21. dubna]] [[1986]] * ''[[Divinus Perfectionis Magister]]'' o nové legislativě při beatifikaci a kanonizaci – [[25. leden|25. ledna]] [[1983]] * ''[[Sacrae Disciplinae Leges]]'' promulgující nový [[Kodex kanonického práva]] – [[25. leden|25. ledna]] [[1983]] * ''[[Magnum Matrimonii Sacramentum]]'' o definitivní podobě [[Papežský institut Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny|Papežského institutu pro studium o rodině a manželství]] – [[7. říjen|7. října]] [[1982]] * ''[[Scripturarum Thesaurus]]'' promulgující novou [[Vulgata|Vulgátu]] – [[25. duben|25. dubna]] [[1979]] * ''[[Sapientia Christiana]]'' o [[Církevní univerzita|církevních univerzitách a fakultách]] – [[15. duben|15. dubna]] [[1979]] === Encykliky === * ''[[Redemptor hominis]]'' – [[4. březen|4. března]] [[1979]] * ''[[Dives in misericordia]]'' – [[30. listopad]]u [[1980]] * ''[[Laborem exercens]]'' – [[14. září]] [[1981]] * ''[[Slavorum apostoli]]'' – Věnováno [[Cyril a Metoděj|sv. Cyrilu a Metodějovi]], [[2. červen|2. června]] [[1985]] * ''[[Dominum et Vivificantem]]'' – [[18. květen|18. května]] [[1986]] * ''[[Redemptoris mater]]'' – [[25. březen|25. března]] [[1987]] * ''[[Sollicitudo rei socialis]]'' – [[30. prosinec|30. prosince]] [[1987]] * ''[[Redemptoris missio]]'' – [[7. prosinec|7. prosince]] [[1990]] * ''[[Centesimus annus]]'' – K 100. výročí encykliky papeže [[Lev XIII.|Lva XIII.]] [[Rerum Novarum]], [[1. květen|1. května]] [[1991]] * ''[[Veritatis splendor]]'' – [[6. srpen|6. srpna]] [[1993]] * ''[[Evangelium vitae]]'' – [[25. březen|25. března]] [[1995]] * ''[[Ut unum sint]]'' – [[25. květen|25. května]] [[1995]] * ''[[Fides et ratio]]'' – [[14. září]] [[1998]] * ''[[Ecclesia de Eucharistia]]'' – O [[Eucharistie (svátost)|eucharistii]] a jejím vztahu k církvi, [[17. duben|17. dubna]] [[2003]] === Knihy === * ''[[Dar a tajemství]]'': k padesátému výročí mého kněžství * ''[[Nebojte se!]]'': dialog s Janem Pavlem II. * ''[[Nebojme se pravdy]]'': nedostatky lidí a provinění církve * Paměť a identita: rozhovory na přelomu dvou tisíciletí * ''[[Překročit práh naděje]]'' (kniha odpovědí na otázky, které kladl [[Vittorio Messori]]) * ''[[Římský Triptych - Meditace]]'' * ''[[Teologie těla (Jan Pavel II.)|Teologie těla]]'' - soubor katechezí * Vstaňte, pojďme! * Prameny a ruce. - sbírka básní ==== O něm ==== * Proč svatý? Zákulisí procesu blahořečení Jana Pavla II. - Slawomir Oder, Saverio Gaeta === Související články === * [[Papež]] * [[Encykliky Jana Pavla II.]] == Literatura == * [[Michael Walsh]]: ''Jan Pavel II''; Barrister & Principal, Brno 1995; ISBN 80-85947-03-X (místy značně kritický životopis) * [[Jcaek Moskwa]]: ''Papež, který změnil svět''; [[Knižní klub]], Praha 2005; ISBN 80-242-1482-2 * ''Jan Pavel II.''; Ottovo nakladatelství, Praha 2005; ISBN 80-7181-766-X * ''Slová na cestu: výroky básnika, člověka a pápeža''; Motýľ, Bratislava 2005; ISBN 80-89199-21-6 * [[Dariusz Tomasz Lebioda]]: ''Tajemství papeže''; Volvox Globator, Praha 2005; ISBN 80-7207-567-5 * [[Andrea Tornielli]]: ''Zázraky Jana Pavla II.'', [[nakladatelství Paulínky]], Praha 2006; ISBN 80-86949-07-9 * ''Návštěvy Jana Pavla II. u nás'', [[Karmelitánské nakladatelství]], Kostelní Vydří 2007; ISBN 978-80-7195-142-1 * [[Stanisław Dziwisz]]: ''Život s Karolem''; [[nakladatelství Paulínky]], Praha 2007; ISBN 978-80-7195-173-5 * [[John O'Sullivan]]: ''Prezident, papež a premiérka: trojice, která změnila svět''; Ideál 2007; ISBN 978-80-86995-02-1 * [[Benedikt XVI.]]: ''Můj milovaný předchůdce''; [[nakladatelství Paulínky]], Praha [[2008]]; ISBN 978-80-86949-54-3 * [[Joachim Meisner]]: ''Mé přátelství s Janem Pavlem II.'', [[Karmelitánské nakladatelství]], Kostelní Vydří 2008; ISBN 978-80-7195-214-5 === Filmové záznamy === * [http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10084015331-posledni-rozlouceni-s-janem-pavlem-ii.html Zádušní mše za papeže Jana Pavla II. 7. dubna 2005] - záznam přímého přenosu z [[katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha]] == Reference == <references/> == Externí odkazy == * [http://www.milujte.se/storage/dalsi/milujte-se-2007-2.pdf Téma Jan Pavel II.] in ''[[Milujte se!]]'' 2007/2 (str. 1 - 27)] * [http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/encyclicals/index.htm Encykliky] * [http://www.nekrolog.cz/nekrolog/jan-pavel-ii._1920-2005 Nekrolog Jana Pavla II. na Nekrolog.cz] {{Commons|Ioannes Paulus II}}{{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Jan Pavel II.]] [[Kategorie:Polští papežové]] [[Kategorie:Krakovští arcibiskupové|Wojtyła, Karol]] [[Kategorie:Krakovští pomocní biskupové|Wojtyła, Karol]] [[Kategorie:Polští kardinálové|Wojtyła, Karol]] [[Kategorie:Katoličtí teologové]] [[Kategorie:Polští politici]] [[Kategorie:Rytíři Řádu úsměvu]] [[Kategorie:Rytíři Řádu bílého orla]] [[Kategorie:Osobnosti Druhého vatikánského koncilu]] [[Kategorie:Osobnosti roku časopisu Time]] [[Kategorie:Polští blahoslavení]] [[Kategorie:Muži]]

Návrat na stránku „Jan Pavel II.“.