Antonio Tabucchi

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

'''Antonio Tabucchi''' (*&nbsp;[[24. září]] [[1943]], [[Pisa]]) je [[Itálie|italský]] spisovatel. Vyučuje portugalský [[portugalština|jazyk]] a [[portugalská literatura|literaturu]] na [[Università degli Studi di Siena|univerzitě v Sieně]]. Díky své lásce k [[Portugalsko|Portugalsku]] je velkým znalcem, kritikem a překladatelem děl spisovatele [[Fernando Pessoa|Fernanda Pessoy]], z&nbsp;nichž čerpal koncept ''[[saudade]]'', ''fikce'' a ''[[heteronymum|heteronym]]''. Tabucchi se s&nbsp;dílem Pessoy seznámil v&nbsp;60.&nbsp;letech na přednáškách, které navštěvoval na [[Sorbona|Sorboně]]. Byl jím natolik fascinován, že se po návratu do Itálie začal učit portugalsky, aby Pessoově poezii lépe rozumněl. Jeho knihy a eseje byly přeloženy v&nbsp;18&nbsp;zemích. Spolu se svou ženou, Maríou José de Lancastre, přeložil mnoho Pessoových knih, napsal o&nbsp;něm knihu esejí a divadelní hru. Za ''Indické nokturno'' (Notturno indiano) obdržel [[Francie|francouzskou]] cenu „Médicis étranger“; za ''Jak tvrdí Pereira'' (Sostiene Pereira) dostal [[premio Campiello]]. ==Životopis== Antonio Tabucchi se narodil v [[Pisa|Pise]] [[24. září|24.&nbsp;září]] [[1943]], ale vyrůstal u&nbsp;matčiných rodičů v&nbsp;nedalekém [[Vecchiano|Vecchianu]]. Během studia na univerzitě podnikl mnoho cest po [[Evropa|Evropě]] po stopách autorů, s&nbsp;nimiž se setkal v&nbsp;knihovně matčina bratra. Po návratu do [[Paříž]]e z&nbsp;jedné z&nbsp;cest nalezl ve stánku poblíž nádraží [[Gare de Lyon]] francouzský překlad básně ''Tabacaria'' se jménem autora Álvaro de Campos, jedním z&nbsp;heteronymů Fernanda Pessoy. Na stránkách této knížky našel objekt svého zájmu následujících dvaceti let. Odjel do [[Lisabon]]u a město i&nbsp;zemi si zamiloval. V&nbsp;roce&nbsp;[[1969]] promoval s&nbsp;diplmovou prací o&nbsp;portugalském surrealismu. V&nbsp;70.&nbsp;letech se zdokonaloval na [[Scuola Normale Superiore di Pisa]] a v&nbsp;roce&nbsp;[[1973]] začal vyučovat portugalskou literaturu a jazyk v&nbsp;[[Bologna|Bologne]]. V&nbsp;roce&nbsp;[[1973]] napsal ''Piazza d'Italia'', „lidová bajka ve třech dobách, epilogu a dodatku“, jak praví podtitul. Jde o&nbsp;pokus vylíčit perspektivu ztracenců, v&nbsp;tomto případě [[Toskánsko|toskánské]] rodině [[anarchismus|anarchistů]], podle tradice velkých italských spisovatelů, jako jsou [[Giovanni Verga]], [[Federico de Roberto]], [[Giuseppe Tomasi Di Lampedusa]], [[Beppe Fenoglio]] nebo současník [[Vincenzo Consolo]]. V&nbsp;roce&nbsp;[[1978]], když začal učit na univerzitě v [[Janov (Itálie)|Janově]], publikoval ''Il piccolo naviglio'' a v&nbsp;roce&nbsp;[[1981]] ''Pohled z&nbsp;druhé strany'' (Il gioco del rovescio e altri racconti), následovaný dílem ''Donna di porto Pim''. V&nbsp;roce&nbsp;[[1984]] vyšel první významný román, ''Indické nokturno'', podle nějž v&nbsp;roce&nbsp;[[1989]] natočil Alain Corneu film. Hlavní postavou je muž, který se pokouší najít přítele ztraceného v&nbsp;[[Indie|Indii]], ale ve skutečnosti hledá vlastní identitu. V&nbsp;roce&nbsp;[[1985]] vydal ''Piccoli equivoci senza importanza'', o&nbsp;rok pozděli ''Il filo dell'orizzonte''. Také v&nbsp;tomto románu je hlavní postava, Spino, který se snaží zjistit jméno neznámé mrtvoly, typickým představitelem, který hledá sám sebe. Neví se, jestli se takovým postavám podaří to, o&nbsp;co se snaží, ale v&nbsp;průběhu svého života jsou nuceni čelit představám, které si o&nbsp;nich dělají ostatní. Také podle tohoho románu byl natočen v&nbsp;roce&nbsp;[[1993]] film, který režíroval Portugalec [[Fernando Lopez]]. Mezi lety [[1985]] a [[1987]] byl ředitelem Italského kulturního institutu v&nbsp;Lisabonu. V&nbsp;roce&nbsp;[[1987]] publikoval ''I volatili del Beato Angelico'' a ''Pessoana Mínima'' a obdržel [[Francie|francouzskou]] [[Prix Médicis]] za nejlepší zahraniční román (''Indické nokturno''). V&nbsp;roce&nbsp;[[1988]] napsal komedii ''I dialoghi mancati''. O&nbsp;rok později mu portugalský prezident propůjčil řád Ordine Do Infante Dom Herique a byl francouzskou vládou jménován Chevalier des Arts et des Lettres. V&nbsp;roce&nbsp;[[1990]] vydal ''Un baule pieno di gente. Scritti su Fernando Pessoa'', o&nbsp;rok později ''L'angelo nero''. V&nbsp;roce&nbsp;[[1992]] napsal v portugalštině ''Rekviem: halucinace'' (Requiem, Una alucinação) a vydal ''Sny o&nbsp;snech'' (Sogni di sogni). Rok&nbsp;[[1994]] je nejdůležitějším v&nbsp;Tabucchiho životě. V&nbsp;tomto roce vyšlo ''Gli ultimi tre giorni di Fernando Pessoa'', ale především román, díky němuž se nejvíc proslavil, ''Jak tvrdí Pereira'' (Sostiene Pereira). Tato kniha vyhrála Premio Super Campiello, Premio Scanno a cenu Jeana Monneta za evropskou literaturu. Hlavní představitel se tu stává symbolem obrany svobody informací pro opoziční politiky všech nedemokratických režimů. Kolem této knížky se během italských voleb shromáždila opozice proti kontroverznímu mediálnímu magnátovi [[Silvio Berlusconi|Silviu Berlusconimu]]. Režisér [[Roberto Faenza]] natočil v&nbsp;roce&nbsp;[[1995]] stejnojmený film, ve kterém hrál [[Marcello Mastroianni]] roli Perreiry a [[Daniel Auteuil]] doktora Cardosa. V&nbsp;roce&nbsp;[[1997]] napsal román ''Ztracená hlava Damascena Monteira'' (La testa perduta di Damasceno Monteiro), založený na skutečném příběhu muže, jehož tělo bylo nalezeno v&nbsp;parku. Zjistí se, že byl zavražděn na policejní stanici Portugalské národní gardy v&nbsp;okolí Lisabonu. Aby dokončil tento román, pracoval Tabucchi na dokumentech, které shromáždili vyšetřovatelé, kteří se u&nbsp;[[Rada Evropy|Rady Evropy]] ve [[Strasbourg|Strasbourgu]] starají o&nbsp;dodržování [[lidská práva|lidských práv]] a o&nbsp;podmínky v&nbsp;evropských věznicích. Román se ukázal být prorockým, když se vrah, seržant José dos Santos přiznal a&nbsp;byl uvězněn. V&nbsp;témže roce napsal Tabucchi ještě ''Marconi, se ben mi ricordo'', o&nbsp;rok později ''L'Automobile, la Nostalgie et l'Infini''. V&nbsp;roce&nbsp;[[1998]] dostal od Leibnizovy akademie Nossackovu cenu. V&nbsp;následujícím roce napsal ''Gli Zingari e il Rinascimento'' a ''Ena poukamiso gemato likedes'' (dialogy Tabucchiho s Anteosem Chrysostomidisem). Pochyby jsou jako skvrny na bílé košili. Úkolem každého intelektuála a každého spisovatele je vštípit do dokonalosti pochyby, protože dokonalost vytváří ideolgie, diktátory a totalitní ideje. Demokracie není stavem dokonalosti. V&nbsp;roce&nbsp;[[2001]] publikoval Tabucchi ''Si sta facendo sempre più tardi'', román ve formě dopisů. Sedmnáct dopisů, které oslavují triumf slova, které stejně jako „vzkazy v&nbsp;lahvi“ nemají příjemce, jež autor adresoval „poste restante na neznámé jméno“. Za tuto knihu dostal v&nbsp;roce&nbsp;[[2002]] cenu [[France Culture]] za zahraniční literaturu. V&nbsp;roce&nbsp;[[2004]] vyšlo ''Tristano muore'', dlouhý monolog bývalého partyzána, který je v&nbsp;agonii. Když Tristano vypráví přivolanému spisovateli svůj životní příběh, připomíná rozpory a sváry války, politiky a života. Šest měsíců v&nbsp;roce žije Tabucchi spolu se svou ženou, která se tu narodila, a dvěma potomky v&nbsp;[[Lisabon]]u. Zbytek roku tráví v&nbsp;[[Toskánsko|Toskánsku]], kde vyučuje literaturu na [[Università di Siena|univerzitě v Sieně]]. Tabucchi se považuje za spisovatele pouze v&nbsp;ontologickém smyslu, protože z&nbsp;existenčního úhlu pohledu je rád, že se může definovat jako „univerzitní profesor“. Literatura není pro Tabucchi profesí, „ale něčím, co vyžaduje touhy, sny a fantazii“. Antonio Tabucchi pravidelně přispívá na kulturní stránky deníků [[Corriere della Sera]] a [[País]]. Od [[21. března]] [[2006]] spolupracuje Tabucchi na [[blog]]u skupiny Cantiere.<ref>[http://www.ilcantiere.org/blogs/ Blog skupiny Cantiere]</ref> Spolupracuje také s&nbsp;časopisem ''Latinoamerica''. ==Bibliografie== *''Piazza d'Italia'' (Bompiani, [[1975]]; Feltrinelli, [[1993]]) *''Il piccolo naviglio'' (Mondadori, [[1978]]) *''Pohled z druhé strany'' (Il gioco del rovescio e altri racconti, Il Saggiatore, 1981; Feltrinelli, 1988; česky: Argo, Praha, 2006) *''Donna di Porto Pim'' (Sellerio, [[1983]]) *''Indické nokturno'' (Notturno indiano, Sellerio, [[1984]]; česky Argo, Praha, 2002) *''Piccoli equivoci senza importanza'' (Feltrinelli, [[1985]]) *''Il filo dell'orizzonte'' (Feltrinelli, [[1986]]) *''I volatili del Beato Angelico'' (Sellerio, [[1987]]) *''Pessoana mínima'' (Imprensa Nacional, Lisabon, [[1987]]) *''I dialoghi mancati'' (Feltrinelli, [[1988]]) *''Un baule pieno di gente. Scritti su Fernando Pessoa'' (Feltrinelli, [[1990]]) *''L'angelo nero'' (Feltrinelli, [[1991]]) *''Sny o snech'' (Sogni di sogni, Sellerio, [[1992]]; ERM, Praha, 1994) *''Rekviem : Halucinace'' (Requiem, Feltrinelli, [[1992]]; česky: Volvox Globator, Praha, 1998) *''Gli ultimi tre giorni di Fernando Pessoa'' (Sellerio, [[1994]]) *''Jak tvrdí Pereira'' (Sostiene Pereira. Una testimonianza, Feltrinelli, 1994; česky: Barrister & Principal, Brno, 2005) *''Dove va il romanzo'' (Omicron, [[1995]]) *''Carlos Gumpert, Conversaciones con Antonio Tabucchi'' (Editorial Anagrama, [[Barcelona]], 1995) *''Ztracená hlava Damascena Monteira'' (La testa perduta di Damasceno Monteiro, Feltrinelli, 1997; česky: Havran, Praha, 2004) *''Marconi, se ben mi ricordo'' (Edizioni Eri, 1997) *''L'Automobile, la Nostalgie et l'Infini'' (Seuil, [[Paříž]], [[1998]]) *''La gastrite di Platone'' (Sellerio, 1998) *''Gli Zingari e il Rinascimento'' (Feltrinelli, 1999) *''Ena poukamiso gemato likedes'' (Agra, [[Athény]], [[1999]]) *''Si sta facendo sempre più tardi'' (Feltrinelli, 2001) *''Autobiografie altrui. Poetiche a posteriori'' (Feltrinelli, 2003) *''Brescia piazza della Loggia 28 maggio 1974-2004'' (D'Elia Gianni; Tabucchi Antonio; Zorio Gilberto, Associazione Ediz. L'Obliquo, [[2004]]) *''Tristano muore. Una vita'' (Feltrinelli, [[2004]]) *''Racconti'' (Feltrinelli, 2005) *''L'oca al passo'' (Feltrinelli, 2006) == Externí odkazy == {{Článek z Wikipedie}} {{DEFAULTSORT:Tabucchi, Antonio}} [[Kategorie:Italští spisovatelé]] [[Kategorie:Žijící lidé]]

Návrat na stránku „Antonio Tabucchi“.