Dějiny Německa

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

'''Dějiny Německa''' začínají v 8. století [[Christianizace|christianizací]] [[Germáni|germánských kmenů]], obývajících území nynější [[Spolková republika Německo|Spolkové republiky Německo]]. V 10. století vznikla Svatá říše římská, jež existovala až do roku 1806. V době svého největšího územního rozsahu zahrnoval tento státní útvar teritorium dnešního [[Německo|Německa]], [[Rakousko|Rakouska]], [[Slovinsko|Slovinska]], [[Česká republika|Česka]], západního [[Polsko|Polska]], [[Nizozemsko|Nizozemska]], [[Belgie]], [[Lucembursko|Lucemburska]], východní [[Francie]], [[Švýcarsko|Švýcarska]] a většiny severní [[Itálie]]. Od poloviny 15. století se tento poměrně heterogenní celek nazýval „Svatou říší římskou národa německého“. Po ní následoval nejprve Německý spolek v letech 1815–1866, [[německé císařství]] (1871–[[1918]]), [[výmarská republika]] z let [[1919]]–[[1933]] a nakonec [[Třetí říše|nacistické Německo]] (také nazývané „[[Nacistické Německo|Třetí říše]]“) od roku [[1933]] až do skončení [[Druhá světová válka|druhé světové války]] v roce [[1945]]. Poválečná historie Německa zahrnuje dějiny Spolkové republiky Německo („západní Německo“) resp. dějiny [[Německá demokratická republika|Německé demokratické republiky]] („východní Německo“) mezi léty [[1949]] až [[1990]] a současné Německo. == Německé císařství (1871 – 1918) == === Bismarckova éra === : ''Související informace můžete najít také v článku:'' [[Německá říše]] [[Soubor:Deutsches Reich1.png|thumb|left|250px|Německá říše]] Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala [[Monarchie|monarchistickou]] povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva. Založením Německé říše vznikl ohromný jednotný ekonomický prostor, což společně s francouzskými válečnými [[válečné reparace|reparacemi]] připravilo půdu pro razantní hospodářský růst Německa. Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (''[[Kulturkampf]]'') se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla, strany [[Deutsche Zentrumspartei|Centrum]]. Neněmecké části obyvatelstva říše, jako byly například polské, dánské nebo francouzské menšiny, byly vystaveny tvrdé [[Germanizace|germanizační]] politice a diskriminaci. Další potenciální hrozbu představoval podle Bismarcka vzestup sociálních demokratů, kteří měli v úmyslu odstranit stávající politické a společenské uspořádání. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a nemocenského pojištění. [[Soubor:Bismarck pickelhaube1.jpg|thumb|200px|Otto von Bismarck]] Zahraničněpoliticky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentě, čímž ale vzbudilo obavy u svých sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po revanši za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]]. Šest let nato vytvořil Bismarck [[dvojspolek]] s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky [[Berlínský kongres|berlínského kongresu]]. Připojením [[Itálie]] k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 [[trojspolek]]. Bismarck se velmi dlouhou zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II. Pruského, jenž chtěl z Německa učinit světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 1880 až 1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil. V zámoří bylo záhy založeno mnoho kolonií: v [[Afrika|Africe]] to bylo [[Togo]], [[Kamerun]], [[Namibie|Německá jihozápadní Afrika]] a [[Tanganika (země)|Německá východní Afrika]]. Dále v [[Oceánie|Oceánii]] [[Německá Nová Guinea]], [[Bismarckovy ostrovy]] a [[Marshallovy ostrovy]]. Hospodářský přínos těchto kolonií přesto zůstával jen nepatrný. === Vilémovské Německo === V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Friedrich III. vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Pruský. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“ zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád. Po Bismarckově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Brzy ovšem nastolil nový, agresivní zahraničněpolitický kurs, jehož cílem bylo posílit roli Německa ve světové politice (''Weltpolitik''). Jelikož smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozepře mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve [[Východní Asie|východní Asii]] ([[Jiaozhou]], [[Marianské ostrovy|Mariany]], [[Karolínské ostrovy|Karolíny]], [[Samoa]]) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, [[Japonsko|Japonskem]] a [[Spojené státy americké|USA]]. Stavba [[Bagdádská železnice|bagdádské železnice]], financovaná německými bankami a průmyslem, jež přes [[Bospor]] spojila [[Severní moře]] s [[Perský záliv|Perským zálivem]], rovněž narušila britské a ruské geopolitické a ekonomické zájmy. Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu zahájil v roce 1898 admirál [[Alfred von Tirpitz|Tirpitz]] program výstavby německého válečného loďstva (''Kriegsmarine''). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoliv možnosti dohody mezi Německem a Velkou Británií. Ta v roce [[1904]] uzavřela „srdečnou dohodu“ (''[[Entente cordiale]]'') s Francií. Když se k nim tři roky poté připojilo také Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci. '''[[První světová válka]]''' Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce [[1914]] k vypuknutí [[První světová válka|první světové války]]. Podnětem k ní se stalo zavraždění rakouského následníka trůnu, arcivévody [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda]], srbským nacionalistou v [[Bosna a Hercegovina|bosenském]] [[Sarajevo|Sarajevu]] [[28. červen|28. června]] 1914. Mezi skutečné příčiny je zahrnována německo-francouzská animozita, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku, ruská agresivní politika na [[Balkánský poloostrov|Balkáně]] a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, [[Bulharsko]] a [[Osmanská říše]] proti Francii, Velké Británii, Rusku, Itálii a mnoha dalším menším států ([[Belgie]], [[Srbsko]] atd.). Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také [[Blízký Východ]] a německé kolonie v zámoří. Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotřebovávací válce s mnoha krvavými bitvami ([[bitva u Verdunu]]). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v [[Bitva na Marně|bitvě na Marně]] východně od Paříže. Průběh frontové linie se od tohoto momentu až do samotného konce války měnil již jen nepatrně. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jímž veleli [[Paul von Hindenburg]] a [[Erich Ludendorff]], obklíčit a zničit velké části ruských armád proniknuvších do [[Východní Prusko|Východního Pruska]]. Němci a Rakušané poté dosáhli řady menších úspěchu, jež přivodily zhroucení Ruska v roce [[1917]]. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa. Na konci října [[1918]] němečtí námořníci v [[Kiel]]u odmítli vyplout na svoji poslední bojovou misi ve válce, jež byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dnů rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl [[9. listopad]]u přinucen abdikovat, načež se odebral do exilu v Nizozemí. V tentýž den byl v Reichstagu vyhlášen vznik německé republiky. [[11. listopad]]u [[1918]] bylo v [[Compiégne]] podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila. == Výmarská republika (1919 – 1933) == : ''Související informace můžete najít také v článku:'' [[Výmarská republika]] [[Soubor:Deutsches Reich2.png|250px|thumb|left|Německé státy za časů výmarské republiky, modře je vyznačen Svobodný stát Prusko.]] [[Listopadová revoluce]] roku [[1918]] učinila z Německa [[Parlamentarismus|parlamentní demokracii]]. Byla ustavena prozatímní vláda v čele s kancléřem [[Friedrich Ebert|Friedrichem Ebertem]], který se zanedlouho stal prvním prezidentem. V platnost vstoupila řada reforem (osmihodinová pracovní doba, volební právo pro ženy). V lednu [[1919]] bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném [[Berlín]]ě, nýbrž ve městě [[Výmar]]u. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. [[výmarská ústava]]. Mladá německá republika se však ihned po svém zrodu musela potýkat s [[Komunismus|komunistickým]] povstáním [[Spartakovci|Spartakovců]], které bylo potlačeno v lednu 1919 jednotkami [[Freikorps]]ů – dobrovolníků vracejících se z fronty. Přitom byli zavražděni komunističtí vůdci [[Rosa Luxemburgová]] a [[Karl Liebknecht]]. Do poloviny roku 1919 byly všechny pokusy o ustavení komunistických republik rad zmařeny zásahem armády ([[Reichswehr]]) a Freikorpsů. Jako poslední byla poražena [[Bavorská republika rad]] v [[Mnichov]]ě. Ve francouzských [[Versailles]] mezitím probíhala mírová konference, jejímž výsledkem byla [[Versailleská smlouva]] podepsaná [[28. červen|28. června]] [[1919]]. Německo se v ní muselo vzdát [[Alsasko|Alsaska]] a [[Lotrinsko|Lotrinska]], území kolem měst [[Eupen]] a [[Malmédy]], Severního Šlesvicka, [[Hlučínsko|Hlučínska]] a města [[Klajpeda|Memel]]. Obnovené Polsko obdrželo [[Poznaňsko]], [[Západní Prusko]] a část [[Horní Slezsko|Horního Slezska]]. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. [[Porýní]] bylo demilitarizováno a průmyslově významné [[Sársko]] bylo na příštích 15 let svěřeno do správy [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Počet vojáků a důstojníků Reichswehru byl omezen na 100 000. Podobně tvrdě bylo redukováno i německé válečné námořnictvo a letectvo. Německo a jeho spojenci navíc přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací. Tyto ponižující mírové podmínky roznítily vlnu nevole po celé zemi, čímž byl nový demokratický režim vážně oslaben. Všeobecné nespokojenosti s Versailleskou smlouvou využil v roce [[1920]] extrémně pravicový politik [[Wolfgang Kapp]], jenž v čele jednotek Freikorps vstoupil do Berlína a prohlásil se říšským kancléřem. [[Kappův puč]] byl však již po několika dnech zdolán. Německá města byla zasažena stávkami a povstáními, které byly krvavě potlačeny. Ekonomicky se Německo už od konce války potýkalo s vysokou [[Inflace|inflací]], což mu znemožňovalo uhradit válečné reparace. V reakci na to okupovaly francouzské a belgické jednotky v lednu [[1923]] srdce německého průmyslu – [[Porúří]]. Německá vláda vyzvala občany v Porúří k uplatnění [[pasivní rezistence]]. Tím však uštědřila ránu do vazu německému hospodářství. V následujících měsících proto v zemi propukla [[hyperinflace]] neskutečných rozměrů. V tomto ovzduší ekonomické a politické nestability se v listopadu 1923 válečný hrdina [[Erich Ludendorff]] a vůdce nové extremně pravicové strany nacionálních socialistů ([[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]]), Adolf Hitler, neúspěšně pokusili provést v Mnichově převrat ([[Pivnicový puč]]). Hitler byl sice poté uvězněn a odsouzen, nicméně po několika měsících byl propuštěn na svobodu. V září 1923 kancléř [[Gustav Stresemann]] ukončil nákladný pasivní odpor v Porúří. V listopadu byla provedena měnová reforma, což spolu s dalšími opatřeními přispělo ke zkrocení hyperinflace. V příštích šesti letech se hospodářská situace Německa pozvolna zlepšovala a v roce 1928 německá průmyslová produkce dokonce dosáhla předválečné úrovně. V polovině 20. let se zdálo, že republika všechny konflikty a povstání nakonec překonala. Nastalo období relativní prosperity a stability. Když v únoru [[1925]] zemřel Friedrich Ebert, byl jeho nástupcem zvolen [[Paul von Hindenburg]]. Gustav Stresemann se v této době snažil dosáhnout sblížení s Francií a prosadit revizi Versailleské smlouvy, což vyústilo ve sjednání [[Locarnská smlouva|Locarnské smlouvy]] a v přijetí Německa do Společnosti národů v roce [[1926]]. [[Krach na newyorkské burze]] v roce [[1929]] však znamenal počátek [[Velká hospodářská krize|velké hospodářské krize]], jejíž drtivý dopad pocítilo rovněž Německo. Hospodářská situace země rychle upadala. V zimě [[1932]]/[[1933]] činil počet nezaměstnaných více než 6 000 000. Vzrůstající vnitřní napětí připravilo živnou půdu pro rozmach různých extremistických hnutí, především komunistů ([[Kommunistische Partei Deutschlands|KPD]]) a také nacionálních socialistů (NSDAP). V parlamentních volbách v červenci 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů, což z ní učinilo největší politickou sílu v zemi. Společně s KPD disponovali nyní [[Nacismus|nacisté]] v [[Reichstag]]u nadpoloviční většinou poslaneckých mandátů. NSDAP vděčila za svůj úspěch hlavně mladým lidem, kteří nebyli schopni nalézt pracovní uplatnění. Podporu nacistům projevovala rovněž nižší střední třída, jíž připravila hyperinflace ve 20. letech o úspory, venkovské obyvatelstvo a velká část z masy nezaměstnaných. Ve volbách v prosinci 1932 podpora NSDAP mírně poklesla, přesto zůstala nejmocnější politickou stranou. V lednu 1933 vyvinuli pravicoví politici v čele s bývalým kancléřem [[Franz von Papen|Franzem von Papenem]] nátlak na Hindenburga, který následně [[30. leden|30. ledna]] [[1933]] jmenoval Adolfa Hitlera německým kancléřem. == Třetí říše (1933 – 1945) == : ''Související informace můžete najít také v článku:'' [[Nacistické Německo]] [[Soubor:World War II in Europe, 1942.png|thumb|250px|Evropa okupovaná Nacistickým Německem a jeho spojenci za svého největšího rozsahu v roce 1942.]] Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálněsocialistického uchopení moci. Již [[28. únor]]a 1933 bylo po požáru říšského sněmu, z něhož Hitler obvinil komunisty, přijato nouzové nařízení, kterým se rušila všechna zásadní základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon. Kolem 10 000 sociálních demokratů a komunistů byla zatčeno a uvězněno. Mnoho ze zadržených bylo popraveno. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou státní moc. Tímto zákonem Hitler zdánlivě legálním způsobem nastolil [[Třetí říše|nacionálněsocialistickou diktaturu]]. Liberální ústava výmarské republiky se nálezala v troskách. Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo [[zglajchšaltování]] („usměrnění“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé profesní organizace. Sjednáním [[konkordát]]u s [[Vatikán]]em si nacistický režim zajistil loajalitu katolické církve v Německu. Stále větší problém představovala pro Hitlera [[Sturmabteilung|SA]], paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA, [[Ernst Röhm]], toužil začlenit své SA-many do řad pravidelné armády, jejímž velitelem se hodlal stát. Tím ovšem narušoval Hitlerovy záměry. [[30. červen|30. června]] [[1934]] proto Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „[[noc dlouhých nožů]]“. Na místo SA nastoupila [[SS]] pod velením Reichsführera SS [[Heinrich Himmler|Heinricha Himmlera]]. Tomu záhy podléhalo [[Gestapo]] (tajná státní policie) a nově zřízené [[Koncentrační tábor|koncentrační tábory]], kam byly umisťovány všechny politicky (sociální demokraté, komunisté) a rasově (židé) nežádoucí osoby. Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem („[[Führer]]“). Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k různým etnikum, obzvláště [[Antisemitismus|vůči židům]]. Diskriminace a perzekuce [[Židé|židů]] byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září [[1935]] schválil říšský sněm tzv. [[Norimberské zákony|norimberské rasové zákony]] namířené proti židům. Ti pozbyli německé státní občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Tímto zákonem bylo postiženo kolem 500 000 lidí. [[9. listopad]]u [[1938]] zinscenovali nacisté „[[Křišťálová noc|křišťálovou noc]]“ – [[pogrom]], během něhož shořelo v Německu značné množství [[Synagoga|synagog]]. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho židů. Ekonomická opatření jako například výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení. V roce 1935 bylo [[Sársko]] opět integrováno do německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později [[Wehrmacht]] [[Remilitarizace Porýní|remilitarizoval Porýní]] ([[1936]]), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. Tímto činem Hitler výrazně posílil svoje postavení v Německu. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně [[Olympijské hry v Berlíně|olympijské hry]], které se ukázaly být dalším velkolepým propagandistickým úspěchem nacistického režimu. Po ustavení „[[Osa Berlín-Řím-Tokio|osy Berlín-Řím]]“ s [[Benito Mussolini|Mussolinim]] a po podepsání [[Pakt proti Kominterně|paktu proti Kominterně]] s [[Japonsko|Japonskem]] se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. [[12. březen|12. března]] [[1938]] vpochodoval Wehrmacht do [[Rakousko|Rakouska]]. Když vstoupil Hitler krátce poté do [[Vídeň|Vídně]], byl bouřlivě pozdravován nadšeným davem. O čtyři týdny později se 99 % Rakušanů vyslovilo pro připojení ([[Anschluss]]) k Německu. Hitlerovi se tak podařilo naplnit ideu vytvoření [[Velkoněmecko|Velkého Německa]], kterou Bismarck v roce 1866 zavrhl. Ačkoli tato anexe odporovala [[Saint-Germainská slouva|smlouvě ze Saint-Germain]], která výslovně zakazovala sjednocení Rakouska s Německem, západní mocnosti opět nezasáhly. Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na [[Československo]], kde se 3,3 milionová menšina [[Sudetští Němci|sudetských Němců]] dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, [[Neville Chamberlain]] a [[Edouard Daladier]] dohodli na [[Mnichovská dohoda|konferenci v Mnichově]] na odstoupení československého pohraničí Německu. Nato Hitler prohlásil, že veškeré německé územní nároky byly uspokojeny, avšak jen šest měsíců po Mnichově, [[15. březen|15. března]] [[1939]], využil rozporů mezi [[Češi|Čechy]] a [[Slováci|Slováky]] jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v [[Protektorát Čechy a Morava]]. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v [[Litva|Litvě]]. Západní politika [[appeasement]]u tak ztroskotala. '''[[Druhá světová válka]]''' Vypukla [[1. září]] [[1939]] německým přepadením [[Polsko|Polska]]. O dva dny později vyhlásily [[Spojené království|Velká Británie]] a [[Francie]] Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé [[Blesková válka|bleskové válce]] se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s [[Pakt Molotov-Ribbentrop|paktem Molotov-Ribbentrop]] [[Sovětský svaz]]. Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu [[1940]] staly [[Dánsko]] a [[Norsko]]. V květnu zahájila německá armáda napadením [[Belgie]], [[Nizozemsko|Nizozemska]] a [[Lucembursko|Lucemburska]] válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u [[Dunkerque]], byl sice evakuován, nicméně [[14. červen|14. června]] 1940 Wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala. V následné letecké [[Bitva o Británii|bitvě o Británii]] musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu [[1941]] okupovala německá armáda spolu s [[Itálie|Itálií]], [[Maďarsko|Maďarskem]] a [[Bulharsko|Bulharskem]] také [[Jugoslávie|Jugoslávii]] a [[Řecko]]. Značných úspěchů dosáhl v [[Severní Afrika|severní Africe]] rovněž [[Afrikakorps]] pod velením [[Erwin Rommel|Erwina Rommela]]. [[22. červen|22. června]] [[1941]] zaútočilo Německo na [[Sovětský svaz]]. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, [[Ukrajina]], [[Bělorusko]] a [[Baltské státy|Pobaltí]]. V zimě [[1941]]/[[1942]] ale německý postup zamrzl [[Bitva před Moskvou|před Moskvou]]. V prosinci 1941 vstoupily do války [[Spojené státy americké|USA]]. V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl Wehrmacht až na [[Kavkaz]] a k [[Volha|Volze]]. Zde však německá armáda utrpěla v zimě [[1942]]/[[1943]] zničující porážku v [[Bitva u Stalingradu|bitvě u Stalingradu]], což znamenalo bod obratu ve vývoji války. Mezitím byla nacisty uvedena v chod [[genocida]] [[Židé|židovského]] obyvatelstva ([[Holocaust]]). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky [[Konference ve Wannsee|konferenci ve Wannsee]], na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení ([[Holocaust|Endlösung]]) židovské otázky. Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do [[Koncentrační tábor|koncentračních]] a [[Vyhlazovací tábory nacistického Německa|vyhlazovacích táborů]] v obsazeném Polsku. V [[Osvětim]]i, [[Treblinka|Treblince]], [[Majdanek|Majdanku]] a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 000 000 evropských židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především [[Slované|Slovanům]] a [[Romové|Romům]]. Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro [[Árijci|árijskou rasu]]. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby. Zatím po porážce [[Bitva u El-Alamejnu|u El-Alamejnu]] síly osy v severní Africe v květnu [[1943]] kapitulovaly. Po [[Bitva u Kurska|bitvě u Kurska]] dobyla [[Rudá armáda]] do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. [[6. červen|6. června]] [[1944]] se anglo-americká vojska [[Bitva o Normandii|vylodila v Normandii]] a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na [[Balkán]] a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v [[Bitva v Ardenách|bitvě v Ardenách]], byl osud Německa zpečetěn. V dubnu [[1945]] zahájila Rudá armáda závěrečný [[Bitva o Berlín|útok na Berlín]]. [[30. duben|30. dubna]] spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala. Druhá světová válka v Evropě skončila [[8. květen|8. května]] [[1945]], kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí. Tato válka navíc Německu přinesla historické dědictví viny a hanby. == Poválečné Německo (1945 – 1990) == === Obsazení === [[Soubor:German territorial losses 1919 and 1945.png|thumb|250px|Německé teritoriální ztráty v letech 1919 až 1945.]] V květnu [[1945]] se Německo ocitlo v hodině nula. Německá města byla zničená leteckým bombardováním, země zaplavená uprchlíky, obyvatelé strádali hladem. Vítězné mocnosti [[Spojené státy americké|USA]], [[Spojené království|Velká Británie]] a [[Sovětský svaz|SSSR]] se v červenci 1945 sešly na [[Postupimská konference|Postupimské konferenci]], kde se usnesly na demokratizaci, denacifikaci a demilitarizaci Německa. Země byla rozdělena do čtyř [[Okupační zóny Německa|okupačních pásem]] a podřízena [[Spojenecká kontrolní rada|spojenecké kontrolní radě]]. Někdejší německé území východně od linie řek [[Odra]]-[[Lužická Nisa|Nisa]] bylo předáno do polské správy, přičemž [[Kaliningrad|Königsberg]] a severní část východního Pruska obdrželi Sověti. Dohoda dále počítala s [[Odsun Němců po druhé světové válce|repatriací Němců]] žijících na těchto územích a legitimizovala odsun Němců z [[Východní Evropa|východoevropských]] států. V průběhu odsunu zahynuly podle odhadů až dva miliony lidí. V rámci denacifikace byl v říjnu 1945 zahájen [[norimberský proces]] s nacistickými válečnými zločinci. V roce [[1947]] byly podniknuty první pokusy o vytvoření sjednoceného demokratického státu, které ale selhaly na odporu komunistů, což bylo důsledkem počínající [[Studená válka|studené války]]. V sovětské okupační zóně byla velmi brzy instalována [[Komunismus|komunistická]], [[Moskva|Moskvě]] oddaná vláda. Zdejší sociální demokraté byli přinuceni ke sloučení s komunisty a výsledkem toho byl vznik vládnoucí strany [[Sozialistische Einheitspartei Deutschlands|SED]]. Veškerá klíčová místa ve státě byla záhy obsazena komunisty. Naopak na západě byly v této době položeny základy pozdější [[Demokracie|demokratické]] a [[Liberalismus|liberální]] republiky. [[Soubor:Deutschland Besatzungszonen 1945.png|thumb|200px|left|Okupační zóny]] Poválečná spojenecká hospodářská politika, prosazovaná zejména [[Francie|Francií]] a také Spojenými státy, předpokládala deindustrializaci Německa, čímž mělo být zabráněno očekávané budoucí německé agresi. Koncem roku [[1946]] se však postoj USA začal měnit. Administrativa prezidenta [[Harry Truman|Trumana]] dospěla k závěru, že ekonomické zotavení Evropy nemůže proběhnout zdárně bez rekonstrukce německého průmyslu. Hospodářské oživení přineslo hladovějícímu západnímu Německu zapojení do [[Marshallův plán|Marshallova plánu]] (východ musel na nátlak Sovětů americkou ekonomickou pomoc odmítnout) a [[měnová reforma]] v červnu [[1948]], čímž byl nastartován [[německý hospodářský zázrak]] (''Wirtschaftswunder''). V témže měsíci však Sověti zahájili blokádu [[Západní Berlín|západního Berlína]]. Město pak bylo dalších 11 měsíců zásobováno [[Letecký most|leteckým mostem]], což nakonec Sověty přimělo k ukončení blokády. Spojení tří západních sektorů (''Trizonia'') a přijetí ústavy ([[Německá ústava|Grundgesetz]]) vedlo [[23. květen|23. května]] [[1949]] ke vzniku [[Spolková republika Německo|Spolkové republiky Německo]] („západní Německo“), na což Sověti zareagovali [[7. říjen|7. října]] téhož roku založením [[Německá demokratická republika|Německé demokratické republiky]] („východní Německo“). === Obtížná cesta ke znovu sjednocení === V roce 1949 se předseda křesťanských demokratů ([[Christlich Demokratische Union Deutschlands|CDU]]), Konrad Adenauer, stal prvním spolkovým kancléřem západního Německa. Za jeho dlouhé a stabilní vlády se Spolková republika těšila výjimečnému období prosperity. Západní Německo náleželo mezi hlavní iniciátory evropské integrace. V roce [[1955]] vstoupila Spolková republika do [[Severoatlantická aliance|NATO]] a v březnu [[1957]] se jako jeden ze signatářů [[Římské smlouvy|Římských smluv]] podílela na založení [[Evropské hospodářské společenství|Evropského hospodářského společenství]] (EHS). V roce [[1963]] dosáhli kancléř Adenauer a prezident [[Charles de Gaulle]] historického usmíření mezi Německem a Francií. Na konci 60. let byla západoněmecká společnost zasažena vzrůstajícími protesty a odporem nespokojených levicových studentů, což mělo zásadní dopad na každodenní život stejně jako na politický vývoj země. V 70. letech se k moci dostala koalice [[Sozialdemokratische Partei Deutschlands|SPD]] a liberálů ([[Freie Demokratische Partei|FDP]]), v čele s kancléřem [[Willy Brandt|Willym Brandtem]]. Spolková republika vedla tehdy velice kontroverzní politiku sblížení s východoevropskými komunistickými státy (''[[Ostpolitik]]''), jež vyvrcholila Brandtovým symbolickým kajícným gestem (''Kniefall von Warschau'') během návštěvy [[Varšava|Varšavy]] v prosinci [[1970]]. Brandtova vláda současně stála také za vybudováním [[Sociální stát|sociálního státu]] v západním Německu. [[Ropná krize]] na podzim [[1973]] však znamenala konec období poválečného ekonomického [[boom]]u. V říjnu [[1982]] se stal spolkovým kancléřem [[Helmut Kohl]], čímž započala éra jeho dlouhého, 16tiletého vládnutí. Ve východním Německu se nekonaly svobodné volby tak jako na západě, nýbrž veškerou moc pevně svírala komunistická SED. Až do roku [[1971]] stál fakticky v čele NDR generální tajemník SED, [[Walter Ulbricht]]. Nespokojenost východních Němců s [[Totalita|totalitní]] mocí vyústila v červnu [[1953]] v povstání, jež bylo ale po zásahu sovětských tanků tvrdě potlačeno. Třebaže v rámci [[Východní blok|východního bloku]] zastávala NDR postavení nejbohatší země, mnoho jejích občanů dalo přednost odchodu za politickou svobodou a ekonomickým blahobytem na západ. Od roku [[1949]] až do počátku 60. let proto východní Německo opustilo kolem 3 milionů lidí. Aby východoněmecká vláda zabránila tomuto pokračujícímu masovému úprku, nechala [[13. srpen|13. srpna]] [[1961]] vztyčit [[Berlínská zeď|Berlínskou zeď]]. V roce 1971 byl Ulbricht zbaven moci a na jeho místo nastoupil [[Erich Honecker]]. Nicméně SED nedokázala zabránit rostoucí hospodářské a společenské krizi, která byla obzvláště patrná od poloviny 80. let. V létě roku [[1989]] nabraly události ve východním Německu dramatický spád. Obyvatelé NDR začali masivně prchat na západ prostřednictvím [[Maďarsko|Maďarska]], které již otevřelo svoje hranice. Tento exodus nastolil otázku politických změn východoněmeckého režimu. Pod tlakem masových demonstrací musel generální tajemník SED Erich Honecker v říjnu 1989 rezignovat. [[9. listopad]]u pak bezradná komunistická moc svým občanům neočekávaně povolila vstoupit do [[Západní Berlín|západního Berlína]]. Tisíce lidí této příležitosti využily, načež se Berlínská zeď zhroutila stejně jako totalitní režim ve východním Německu. [[3. říjen|3. října]] [[1990]] se pak oba německé státy opět sjednotily. == Současné Německo (po roce 1990) == Počáteční nadšení vyvěrající ze znovu sjednocení země nahradilo postupem času vystřízlivění. Někdejší NDR se podobně jako celý bývalý východní blok i po téměř dvou desetiletích transformace stále jen obtížně vypořádává s dědictvím komunistické [[Diktatura|diktatury]]. Západní spolkové země investovaly ohromné finanční sumy do obnovy východu (především do zdevastované infrastruktury), přesto na území bývalého východního Německa panuje vysoká nezaměstnanost. Jelikož životní úroveň je zde stále o dost nižší než na západě, spousta převážně mladých lidí odsud nadále odchází. Silnou podporu si v „nových zemích“ udržuje [[Postkomunismus|postkomunistická]] [[Die Linkspartei.PDS|PDS]], nástupnická strana SED, a rovněž různí pravicoví extremisté. V současnosti zaujímá znovu sjednocené Německo společně s Francií a dalšími evropskými státy vůdčí roli v [[Evropská unie|Evropské unii]] (EU), jež vznikla přeměnou [[Evropské společenství|ES]] po podepsání [[Maastrichtská smlouva|Maastrichtské smlouvy]] v roce [[1992]]. Německo se obzvláště za Helmuta Kohla stalo jedním z hlavních zastánců přijetí postkomunistických států do EU. V roce [[2002]] [[euro]] nahradilo [[Německá marka|německou marku]] jako oficiální platidlo v Německu. Po [[Teroristické útoky 11. září 2001|útocích]] z [[11. září]] [[2001]] v [[New York]]u vyslalo Německo své vojáky do [[Afghánistán]]u, nicméně [[Válka v Iráku|války v Iráku]] se levicová vláda kancléře [[Gerhard Schröder|Gerharda Schrödera]] odmítla účastnit. [[Rozšíření EU|Rozšířením EU]] na východ, uskutečněným [[1. květen|1. května]] [[2004]], se Německu a jeho východoevropským sousedům naskytla historická příležitost definitivně zahladit své staré rány a traumata a vytvořit tak pevné a trvalé partnerství a spojenectví, jež zabrání opakováním minulých tragedií. == Související články == * [[Německo]] == Literatura == * GILBERT, Martin, ''Druhá světová válka: úplná historie'', Praha, BB/art, 2006. ISBN 80-7341-933-5 * HAFFNER, Sebastian, ''Od Bismarcka k Hitlerovi: pohled zpět'', Olomouc, Votobia, 1995. ISBN 80-85885-90-5 * KELLER, Hagen, ''Otoni: Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II.'', Praha, Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-733-2 * MÜLLER, Helmut a kolektiv, ''Dějiny Německa'', Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-712-1 * PESCH, Otto Hermann, ''Cesty k Lutherovi'', Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-53-4 * SEIBT, Ferdinand, ''Karel IV.: císař v Evropě (1346-1378)'', Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-265-0 * SCHOEPS, Hans-Joachim, ''Dějiny Pruska'', Praha, Garamond, 2004. ISBN 80-86379-59-0 * STELLNER, František, ''Fridrich Veliký: cesta Pruska k velmocenskému postavení'', Praha, Panevropa, 1998. ISBN 80-85846-10-1 {{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Dějiny Německa]] [[Kategorie:Dějiny podle zemí|Německo]]

Návrat na stránku „Dějiny Německa“.