Duch svatý

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

[[Soubor:Folio 79r - Pentecostes.jpg|thumb|[[Seslání Ducha Svatého]] v iluminovaném manuskriptu z 15. století, Musée Condé, Chantilly. Duch Svatý je znázorněn jako holubice v nejhornější části obrazu]] '''Duch Svatý''' i '''Svatý Duch''' je [[teologie|teologický]] pojem, který označuje v [[křesťanství]] jednu ze tří osob [[Nejsvětější Trojice]], osobu odlišnou od [[Bůh Otec|Otce]] a [[Bůh Syn|Syna]], zároveň však s nimi stejné [[podstata|podstaty]] (viz ''[[homoúsios]]''). Teologická disciplína, jejímž předmětem je Duch Svatý, se nazývá [[pneumatologie]]. V [[Judaismus|židovství]] označuje Duch Svatý boží přítomnost. == Židovství == Židovský [[Starý zákon|Tanach]] označuje souslovím „Duch Svatý“ (רוח הקדש rúach hakodeš) [[Bůh|Boží]] přítomnost, zvláště pokud si jí je [[člověk]] vědom. Toto spojení se nachází na dvou místech [[protokanonické knihy|prótokanonických knih]] (těch, které židovství uznává), a to v [[Kniha Izajáš|knize Izajáš]] (63. kapitola) a 51. [[žalmy|žalmu]] (Ž 51,13). == Křesťanství == === Nový zákon === V [[řečtina|řeckém]] [[Nový zákon|Novém zákoně]] se výraz „Duch Svatý“ (τὸ πνεῦμα ἅγιον ''to pneuma hagion'') objevuje přesně stokrát. Duch Svatý je v křesťanství jedna z Božích osob, přesněji třetí z osob v trojjediném Bohu - tedy [[Nejsvětější Trojice|Nejsvětější Trojici]]. Jako [[symbol]]y pro zpodobení této osoby užívá Nový zákon i pozdější výtvarné umění obraz [[holubice]] nebo [[plamen]]e. V Novém zákoně vystupuje Duch Svatý jako samostatná postava či osoba. Podle křesťanské víry počala [[Panna Maria]] svého syna [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]] působením Ducha Svatého (viz [[Neposkvrněné početí]]). Ježíš pak přijímá zvláštním způsobem Svatého Ducha při svém [[křest|křtu]] v řece [[Jordán]] ([[Evangelium podle Matouše|Mt]] 3,16-17). Příslib Ducha Svatého tvoří jedno z hlavních témat Ježíšovy řeči na rozloučenou v [[Evangelium podle Jana|Janově evangeliu]] (kap. 14-16). [[Skutky apoštolů]] popisují ve své 2. kapitole, jak byl Duch Svatý, označovaný též jako [[Přímluvce]] nebo Utěšitel (řecky παράκλητος paraklétos, obhájce, pomocník), seslán na [[apoštol]]y v den [[letnice|letnic]]. Tuto událost každoročně připomíná [[liturgie]] při slavnosti [[Letnice|Seslání Ducha Svatého]]. Tento dar Ducha je analogický ke starozákonnímu daru [[Desatero|Desatera]] [[Mojžíš]]ovi na [[Sinaj (biblická hora)|Sinaji]]. V Janově evangeliu (20,21-22) je Duch Svatý apoštolům dán samotným Ježíšem již v den svého [[vzkříšení]], tj. [[Velikonoce|Velikonoc]]. === Spor o filioque === : ''Viz hlavní článek [[Filioque]]'' === Svatodušní hymny === Křesťanská tradice dochovala některé starobylé [[hymnus|hymny]], které se obracejí (vzývají, [[invokace|invokují]]) přímo na Ducha Svatého. Mezi ně patří např. ''Nunc Sancte nobis Spiritus'' sv. [[Ambrosius|Ambrože z Milána]], ''Veni Creator Spiritus'' [[Rhabanus Maurus|Rhabana Maura]] či ''Veni sancte Spiritus'' (''Přijď, ó Duchu přesvatý''), který je dodnes používán např. při zahájení školního roku církevních škol a [[univerzita|univerzit]]. V současnosti je v užívání určité množství nových hymnů či písní, které se obracejí přímo k Duchu Svatému, velká část z nich pochází především z prostředí [[charismatická obnova|charismatické obnovy]]. === Duch Svatý a Trojice === Spor ohledně plnosti [[Kristus|Kristova]] Božství, ve kterém byl [[Areios]] na [[1. nikajský koncil|Nicejském koncilu]] roku 325 poražen, byl přijetím [[Nicejské vyznání víry|Nicejského vyznání víry]] vyřešen jen zdánlivě. Ve skutečnosti byly závěry tohoto koncilu velkou většinou biskupů a křesťanských myslitelů odmítány. Východní biskupové a teologové se spíše přikláněli k některé z modifikací učení [[Origenes|Origena]], který mluvil o podřízeném postavení osob v Trojici. Boj za prosazení Nicejského kréda vedl zpočátku alexandrijský biskup [[Atanáš]], kvůli čemuž také strávil velkou část svého života ve vyhnanství. Teprve od 60. let se daří příznivcům Nicejského vyznání víry sblížit se s origenistickou většinou. Impulz k tomu dal římský [[císař]] [[Julianus|Julián]] křesťany zvaný Apostata (=odpadlík). Ten v roce [[362]] ve snaze uvrhnout křesťanství do chaosu povolal zpět na své úřady biskupy ve vyhnanství a ty uřadující do vyhnanství poslal. Tím od dvora odeslal semi-[[Ariánství|ariánskou]] hierarchii a na Alexandrijské synodě téhož roku začalo sbližování příznivců Nicejského vyznání a origenistů. V tomto sbližování vynikli především tři východní teologové nazývaní "kappadočtí otcové": sv. [[Basil Veliký]], [[Řehoř z Nazianzu]] a [[Řehoř z Nyssy]]. Tito církevní otcové prohloubili trojiční teologii a dokázali ji zformulovat pro origenisty přijatelným jazykem. V jejich dílech, především u Basila Velikého, nalezneme také souvislý výklad o Duchu Svatém, který je jinak v Nicejském vyznání víry zmíněn jen letmo. Basil Veliký hájil pojetí Ducha Svatého jako jedné z osob Nejsvětější Trojice v obraně proti jiným směrům a jeho pojetí pozice Ducha Svatého v Trojici se prosadilo na [[1. konstantinopolský koncil|koncilu v Konstantinopoli]] v roce 381. == Související články == * [[Nejsvětější Trojice]] * [[Letnice]] * [[Pneumatologie]] * [[Kostel Ducha Svatého]] {{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Křesťanská teologie]] [[Kategorie:Judaismus]] [[Kategorie:Bůh]] [[Kategorie:Teologické pojmy]]

Návrat na stránku „Duch svatý“.