Jméno růže

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

Kniha '''''Jméno růže''''' ([[italština|it.]] ''Il nome della rosa'', [[1980]], česky [[1985]]) je prvním a pravděpodobně nejslavnějším románem italského [[filosof]]a, [[medievalistika|medievalisty]] a romanopisce [[Umberto Eco|Umberta Eca]]. Roku [[1986]] byla zfilmována v režii [[Jean-Jacques Annaud|Jeana-Jacquese Annauda]] se [[Sean Connery|Seanem Connerym]] v hlavní roli [[františkán]]ského [[mnich]]a Viléma z Baskervillu. ==Úvod== Jedná se o ukázkové dílo [[postmodernismus|postmodernismu]], k jehož hlavním principům patří, že dílo je interpretovatelné různými způsoby podle pohledu každého jednotlivého čtenáře. Konkrétně ''Jméno růže'' může čtenář chápat jako historický román, detektivku, filosofické dílo, částečně dílo [[horor]]ové nebo [[teologie|teologické]], neboť kniha obsahuje více rovin, které se prolínají. Kniha se snaží vzbudit dojem autentičnosti středověku, k čemuž slouží i samotná literární kompozice románu. Dělením děje na jednotlivé dny připomíná [[Boccaccio|Boccacciův]] [[Dekameron]]. Jednotlivé dny pak dělí podle [[Řehole svatého Benedikta]] a přesně stanoveného rytmu [[Mnich|mnišských]] zvyklostí. Dění románu se pak odvíjí podle [[Aristoteles|aristotelského]] vzoru jednoty místa, času a děje – během jednoho listopadového týdne roku 1327. Dojmu autentičnosti a historické věrnosti se snaží Eco dosáhnout také častými citacemi z existujících středověkých písemných děl. Postava Viléma z Baskervillu hájí názory [[Marsilius z Padovy|Marsilia z Padovy]], z jehož spisu [[Defensor pacis]] často cituje. Dalším zdrojem citací je samozřejmě[[ Bible]] a z autorů je to [[Roger Bacon]], [[William Ockham]], [[Tomáš Akvinský]] ([[Summa theologiae]]), [[Isidor Sevillský]], [[Alan z Lille]], [[Publius Vergilius Maro]] a mnozí další. Zmínit musíme také spisy [[Visio Brendani]] a dlouhou nudnou pasáž pojednání o [[Alegorie|alegorii]] kamenů, která je doslova převzata ze spisu [[De lapidibus]]. Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem. Není pak náhodou, že celou knihu uzavírá verš z [[Bernard z Morlasu|Bernarda z Morlasu]], skutečně žijícího básníka z 12. století, v jehož textu se [[nominalismus]] obdivuhodně propojuje s moderní [[Sémiotika|sémiotikou]] (verš: „''Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci''“). Středověký kolorit knihy umocňuje Eco zcela nenápadně i použitím textů novověkých – věta „''Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje, které je třeba po použití odhodit''“ je tak například parafrází věty [[Ludwig Wittgenstein|Ludwiga Wittgensteina]] (1889 – 1951). V knize se také objevují zřejmé odkazy na současnost – ať už je to téma nebezpečného [[totalitarismus|totalitarismu]] jedné pravdy, tak i nenápadné ztotožnění některých středověkých společenských skupin s těmi dnešními politickými. Dějiny se stávají pro Eca materiálem pro jeho [[Sémiotika|sémiotické]] hry a občas v nich spatříme symboly současnosti. == Příběh == {{Spoiler}} V [[opatství]], ve kterém se děj odehrává, se myšlenky všech mnichů upírají především k hornímu patru hlavní budovy, ve kterém je umístěn velký a velmi matoucí labyrint chodeb, ukrývající před zvědavci největší knihovnu celého tehdejšího křesťanského světa. Františkán Vilém z Baskervillu přijel do opatství v doprovodu svého žáka, Adsona z Melku, aby zde připravil půdu pro jednání [[františkáni|Františkánů]] (minoritů, zastánců chudoby církve) s delegací [[avignon]]ského papeže [[Jan XXII.|Jana XXII]]. Vilém byl po příjezdu opatem informován o záhadné smrti iluminátora Adelma z Otranta a byl, jakožto bývalý [[inkvizitor]] požádán o její objasnění. Adelmova smrt však nebyla jediná, která se měla ve zdech opatství odehrát: hned následujícího rána byl v kádi vepřové krve ze zabíjačky objeven mrtvý mnich Venantius. Vilémovi bylo jasné, že ani toto úmrtí nebylo poslední, zdálo se mu dokonce, že vrah napodobuje schéma dané biblickou [[Zjevení Janovo|Apokalypsou]] (což se však později nepotvrdilo). Vilém se krom pátrání po okolnostech zločinů zabýval také filosofickými debatami s druhým nejstarším obyvatelem opatství, slepým Jorgem z Burghosu. Jelikož všichni zavraždění měli s knihovnou něco společného, začalo se zdát, že s ní zločiny úzce souvisí. Proto se Vilém noc co noc snažil rozluštit záhadu uspořádání knihovny, do které byl všem mnichům přísně zakázán vstup. Toto uspořádání znal jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar. Další obětí vražd se stal právě Berengar, který byl nalezen mrtvý ve vaně. Vilém zjistil, že v knihovně se nalézá zazděná místnost s tajným vchodem, která obsahuje zakázané knihy. A právě jednu z těchto knih, mimochodem tajemný druhý díl [[Aristotelés|Aristotelovy]] [[Poetika (Aristotelés)|''Poetiky'']], která byla pokládána za ztracenou, nebo nikdy nesepsanou, někdo z knihovny odnesl, a podezřelí (oni tři nebožáci) kterým se dostala do rukou, jsou mrtví. Kniha však zmizela neznámo kam. V opatství začalo jednání obou delegací. Vůdcem [[papež]]ského společenstva při jednáních je [[inkvizitor]] [[Bernardo Gui]], historická postava, autor [[Practica inquisitionis]] vydaného 1323-[[1324|24]]. Bernardo Gui je myšlenkovým oponentem Viléma z Baskervillu. Během jednání delegací je zatčen místní celerarius (správce) a obviněn z vražd poté, co ho našli nad tělem dalšího zavražděného. Vilémovi kniha znovu unikla zásluhou mnicha Bengta. Následně zemřel i knihovník Malachiáš, kterému ji Bengt odevzdal. Zkoumáním minulosti opatství se Vilém propracoval až k jeho skutečnému vládci, Jorgemu z Burghosu. Knihu, která ospravedlňovala lidský smích (v 1. polovině 14. století se dostával ke slovu filosofický směr založený právě na vědění [[Aristoteles|Aristotela]]: [[scholastika]]), Jorge napustil jedem. Považoval smích za věc ďábla, protože Kristus se údajně nesmál. Nakonec Jorge knihovnu sám zapálil, opatství vyhořelo a Vilém s Adsonem toto místo opustili. Rozluštění: Berengar „puzen láskou k chlapcům“ dá Adelmovi onu tajnou knihu výměnou za pohlavní styk. Adelmus se vyzpovídá Jorgemu, který se tím pádem dozví, co se stalo (že jím tak nenáviděná a obávaná kniha opustila knihovnu) a Adelma k smrti vyděsí, ten jde a spáchá sebevraždu. Knihu získá Venancius, který ale nezná její tajemství, otráví se a zemře. Berengar, který to zjistí jako první se ve strachu, že se přijde na souvislost mezi Venanciovou smrtí a knihou kterou on tajně odnesl z knihovny Venancia odtáhne do kádě s krví. V noci se pokusí knihu vrátit ale je přistižen Vilémem a uteče. Knihu uloží k herbaristovi. A protože je rozrušen, jde do koupele, kde se ale v záchvatu utopí. Jorge se dozví, kde se kniha nachází a poštve Malachiáše, aby zabil herbaristu Severina. Ten to udělá, ale knihu se mu nepodaří vzít, odnese ji až Bengt. Aby knihu získal, nabídl mu Malachiáš místo pomocného knihovníka, Bengt přijímá a knihu mu dává. Teď už však Malachiáš neodolal a také do ní nahlédl, což se mu stalo osudným. Vilém na audienci opatovi prozradí co ví. Opat jde v noci do budovy, kde na něj podle dohody čeká Jorge, ten mu však zablokuje přístupovou cestu a opat se udusí v tajné chodbě. Vilém odhaluje tajemství „Konce Afriky“ (tajná místnost nese název „Finis Africae“) dostává se až k Jorgemu, kde se vše vysvětluje. Poté, co Jorge v obraně své víry zapálí knihovnu, Vilém i Adson utíkají a už jen z dáli sledují, jak budovy jedna po druhé lehají popelem. == Interpretace == Proti názoru, že jde o detektivku, se staví fakt, že sice dojde k vyřešení záhadných vražd, ale ukáže se, že k němu vedla souhra náhody a chybné dedukce Viléma z Baskervillu. Kniha současně řeší středověké filosofické otázky, které činí celou knihu někdy obtížně pochopitelnou pro nepřipraveného čtenáře. Z hlediska historického prozrazuje kniha autorovu specializaci a odráží podrobnou znalost reálií a jazyka své doby (viz např. užití „nesprávné“ [[latina|latinské]] vazby ''coram monachos'', která však v době románu byla častá, aj.) ==Některé historické nepřesnosti v knize== * Adson v knize tvrdí, že krátce před setkáním z Vilémem z Baskervillu viděl ve [[Florencie|Florencii]] uhořet bratříka jménem Michael. Román se ale odehrává v roce 1327 a radikální [[františkáni|františkán]] bratr Michael byl upálen až roku 1389. * Nikdy a nikde neexistovalo [[opatství]], které by se podobalo tomu románovému. Všechna [[benediktýni|benediktýnská]] opatství si byla architekturou podobná a nikdy by nemohl vzniknout[[ klášter]] vybudovaný podle světského vzoru [[Castel del Monte|Castelu del Monte]] navíc s [[labyrint]]em knihovny. Vzorem pro většinu opatství benediktýnů byl hlavně [[klášter]] v [[Cluny (opatství)|Cluny]]. * Julius Caesar nikdy nereflektoval teorii [[Velký třesk|Velkého třesku]] a tezi o volném trhu. * Častým motivem v knize je sebevražda – bratr Adelmus se vrhá z okna. Opat Abbo ponouká Jorgeho z Burgosu k tomu, aby se zabil. Požadavek sebevraždy a volba tohoto způsobu odchodu ze života je ale zcela proti středověkému duchu. Sebevražda byla ve středověku horším zločinem než vražda. Prototypem sebevraha byl zrádný [[apoštol]] [[Jidáš]]. * [[Apuleios|Apuleiovy]] ''Metamorfózy'' jsou v knize označeny jako dílo v řečtině, které měl klášterní odborník na řečtinu Venantius přeložit do latiny. Dílo bylo ve skutečnosti napsáno latinsky. == Literatura == * Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, strana 269 - 289. == Externí odkazy == {{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Italské romány|Jméno růže]] [[Kategorie:Knihy roku 1980]]

Návrat na stránku „Jméno růže“.