Rakety Titan

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

[[Soubor:Gemini-Titan_11_Launch_-_GPN-2000-001020.jpg|thumb|220px|Start Titanu II s kosmickou lodí Gemini 11]] '''Titan''' byly [[Nosná raketa|nosné rakety]] vesmírné agentury [[NASA]] a [[USAF]], které se používaly od roku [[1959]] až do roku [[2005]]. Projekt začal roku [[1955]] a měl sloužit jako doplněk nebo náhrada programu [[ICBM|mezikontinentálních balistických střel]] [[SM-65 Atlas]] v případě jeho zpoždění nebo selhání. Na rozdíl od [[Rakety Atlas|Atlasu]], se jednalo o klasickou dvoustupňovou raketu. Prvním zástupcem rodiny raket byl [[Titan 1]], značen též LGM-25 nebo SM-68, který spaloval v motorech obou stupňů kapalný [[kyslík]] a [[RP-1]] a měl mít nosnost až 1800 kg na nízkou oběžnou dráhu. Jako kosmický nosič však nebyl použit a byl brzy nahrazen [[Titan 2|Titanem 2]], který byl vyráběn jak pro potřeby kosmické dopravy, tak jako [[ICBM]]. S Titanem II přišla i zásadní koncepční změna, když místo kapalného kyslíku a RP-1, byl použit [[oxid dusičitý]] a [[Aerozin 50]] (směs 50% [[monomethylhydrazin|MMH]] a 50% [[asymetrický dimethylhydrazin|UDMH]]‎), díky čemuž se zvýšila reakceschopnost. Nově použité palivo nemuselo být tankováno těsně před startem a mohlo být skladováno v raketě dlouhodobě. Vývoj Titanu v 60. letech probíhal současně se [[Saturn I|Saturnem I]], Titan měl sice nižší nosnost, ale jeho relativní jednoduchost a schopnost rychlé reakce hrály ve prospěch Titanu. [[NASA]] i [[USAF]] používaly rakety Titan po dlouhou dobu a i přes solidní úspěšnost, 88,9 %, komerčně propadla. [[Titan 3]] byl vybaven dvěma silnými pomocnými motory a byl tak schopen dopravit až 15 000 kg. Rakety Titan bývaly vybaveny rozličnými horními stupni: pokusně stupeň Able, Agena, Centaur, Transtage, a další. Titan byl počátkem 80. let pozastaven, jako další programy nosných raket, ve prospěch programu [[Space Shuttle]] a až po katastrofě [[Challenger (raketoplán)|raketoplánu Challenger]], byl program znovu obnoven. [[USAF]] postupem času zvyšovalo nároky, až se původně levný systém stal příliš drahým a v jeho neprospěch hrála i toxicita použitých pohonných látek. Poslední start se konal v roce [[2005]] a poté byl založen společný podnik firem Boeing a [[Lockheed Martin]] [[United Launch Alliance]], který již s Titanem nepočítal a soustředil se na [[Atlas V]], [[Delta II|Deltu II]] a [[Delta IV|Deltu IV]]. == Historie == === Počátky vývoje === V polovině 50. let 20. století měly [[USA|spojené státy]] již jasnou koncepci své první [[ICBM|mezikontinentální balistické střely]] [[SM-65 Atlas]] a začínalo se s jeho testy. V roce [[1954]] byly uděleny kontrakty na vývoj alternativních prvků jako [[Raketový motor|motory]], naváděcí systém a návratový systém hlavic a roku [[1955]] bylo rozhodnuto o vývoji kompletní záložní rakety pro případ zpoždění nebo selhání programu [[Rakety Atlas|Atlas]]. Vývojem trupu a kompletací rakety byla pověřena společnost [[Glenn L. Martin Company|Martin]] a projekt byl označen [[SM-68 Titan]]. Společnost Martin se vydala zcela odlišnou cestou než [[Convair]] a [[General Dynamics]] a jejich Atlas. Atlas byl unikátní svou jeden a půl stupňovou koncepcí a jeho nosná konstrukce byla závislá na tlaku v nádržích, Titan oproti němu sázel na klasickou dvoustupňovou koncepci s vnitřní podpůrnou konstrukcí. Titan byl však brán doslova jako rezervní a práce postupovaly velmi pomalu a financování bylo také velmi skromné. Zlom nastal v říjnu [[1957]], kdy byl vypuštěn [[Sputnik 1]] a velení [[USAF]] rozhodlo o nasazení obou typů, Atlasů i Titanů do roku [[1962]]. Letové zkoušky začaly ke konci roku [[1958]] a první úspěšný start zkušební jednostupňové verze XSM-68 se uskutečnil v únoru [[1959]]. Testování pokračovalo dvoustupňovou verzí, která však zpočátku vykazovala nespolehlivost a docházelo a nehodám, až test v lednu [[1960]] byl úspěšný. Další testy spočívaly v ověření schopnosti odpalování z podzemních sil a první eskadra SM-68 nabyla operační způsobilosti v dubnu [[1962]]. === Pozdější vývoj a kosmické využití === [[Soubor:Titan 3E-Centaur launches with Viking 1.jpg|thumb|220px|Start mise [[Viking 1]] (srpen&nbsp;1975),<br />raketa Titan 3E Centaur]] Práce na nástupci řady Titan 1 začaly již v roce [[1957]], tedy ještě před prvními letovými zkouškami. Společnosti [[Glenn L. Martin Company|Martin]] a [[Aerojet]] si uvědomovaly, že nutnost tankovat pohonné látky až těsně před startem není ideální a reakční doba 15 minut je také příliš dlouhá. Společnost Aerojet již měla zkušenosti s konstrukcí motorů na dlouhodobě skladovatelné pohonné látky ([[hydrazin]] apod.) a začala tak pracovat na úpravě motorů [[LR-87]] a [[LR-91]] pro použití těchto pohonných látek. Změna paliva vyžadovala i úpravy palivových nádrží, nově přepracované nádrže byly prodlouženy, jejich průměr zůstal zachován (3,05 m) a byly opatřeny ochrannou vrstvou proti korozivním účinkům nových pohonných látek. V roce 1960 se [[USAF]] rozhodlo pro výrobu Titanu II a o rok později byl vybrán jako nosič [[Suborbitální kosmický let|suborbitálního]] letounu [[Boeing X-20|Dyna-soar]] a v červnu 1961 rozhodla [[NASA]] o použití Titanu II jako nosiče v [[Program Gemini|programu Gemini]], kde přes počáteční potíže ([[pogo oscilace]]) dosáhl 100% úspěšnosti. Jako [[ICBM|mezikontinentální balistická střela]] zůstal [[Titan 2]] ve službě, i přes nahrazení všech raket na kapalné pohonné látky, až do roku 1987, kdy jej nahradila raketa [[LGM-118|LGM-118 Peacekeeper]]. Vyřazené rakety pak byly přestavěny na kosmické nosné rakety. Další úpravy spočívaly v přizpůsobení rakety pro použití standardních horních stupňů jako [[Agena (raketový stupeň)|Agena]] , [[Centaur (raketový stupeň)|Centaur]], [[Transtage (raketový stupeň)|Transtage]] a [[Inertial Upper Stage (raketový stupeň)|Inertial Upper Stage]]. Pozdější verze měly prodloužený první a druhý stupeň, silnější motory, úpravy naváděcího systému a postranní nosníky pro připojení pomocných motorů. Poslední použitou verzí byl Titan 404B, který naposled startoval [[19. října]] [[2005]]. == Varianty == [[Soubor:Titan 1 ICBM.jpg|thumb|220px|Titan 1]] === Titan 1 === {{viz též|SM-68 Titan}} SM-68 Titan 1 byl záložní projekt pro případ zpoždění programu Atlas. Jednalo se o dvoustupňovou raketu spalující [[RP-1]] a kapalný [[kyslík]]. Díky krizi vyvolané startem [[Sputnik 1|sputniku 1]], byl program urychlen a rakety byly uvedeny do služby společně s [[SM-65 Atlas]]. První Titany však trpěly stejnými neduhy jako Atlasy; palivo nemohlo být skladováno v nádržích dlouhodobě a muselo být tankováno těsně před startem a před vypuštěním ze sila musela být raketa vyzvednuta na povrch. Titan 1 měl podobný osud jako SM-65 Atlas, do roku [[1966]] byly všechny jednotky nahrazeny modernějšími střelami [[Minuteman]] a [[Titan 2]]. Vyřazené rakety Titan 1 nebyly nikdy použity jako kosmické nosné rakety, na rozdíl od vyřazených Atlasů, které sloužily až do poloviny devadesátých let. Z konstrukčního hlediska byl Titan 1 konvenčnější než jeho současník Atlas, který využíval v té době unikátní koncepci lehkých balonových nádrží a odhazovacích motorů. Titan 1 měl dva oddělitelné stupně a nádrže klasické konstrukce s vnitřní podpůrnou kostrou. První stupeň byl vybaven dvěma motory [[Aerojet]] [[LR-87|LR-87-3]] a druhý stupeň disponoval jedním motorem [[LR-91|LR-91-3]], což byla zmenšená verze LR-87-3. Teoretická nosnost na nízkou oběžnou dráhu [[Země]] byla přibližně 1800&nbsp;kg, Titan 1 byl tedy přibližně o 30% silnější než Atlas. Naváděcí soustava byla částečně [[Inerciální navigace|inerciální]] ale řízení letu bylo ovládáno [[Rádiové vlny|rádiem]]. Jaderné hlavice [[W-38]] a návratový systém byly stejné jako na Atlasech. Celkem bylo vyrobeno přibližně 160 raket z nichž bylo přes 60 odpáleno při testech a několik bylo přestavěno na cvičné verze USM-68A. === Titan 2 === [[Soubor:Titan2 color silo.jpg|thumb|left|Titan 2]] [[Titan 2]] byla vylepšená verze Titanu 1, na rozdíl od něj však používala jiné pohonné látky a sice [[Aerozin 50]] a [[oxid dusičitý]]. Vývoj začal roku [[1957]], tedy ještě před nasazením Titanů I. Díky použití nových, dlouhodobě skladovatelných pohonných látek, získal Titan 2 schopnost startovat přímo z podzemního sila a mohl být odpálen prakticky okamžitě. Byl vyráběn ve verzích pro kosmické lety i jako [[mezikontinentální balistická raketa]]. Jako ICBM setrval ve službě téměř do konce [[Studená válka|studené války]], než jej v polovině 80. let nahradila střela [[Peacekeeper]]. Kosmická verze byla značena Titan 2 GLV (Gemini Launch Vehicle) a oproti verzi ICBM měla navíc bezpečnostní systém pro detekci poruch, zdvojené řídící okruhy, vylepšený elektrický a hydraulický systém, inerciální naváděcí systém místo radiového a další. Motory obou verzí byly modifikované verze předchozích motorů Titanu 1 a nesly označení [[LR-87]]-7 a [[LR-91]]-7. Po vyřazení [[ICBM]] Titan 2 ze služby, prošly rakety lehkou úpravou a byly používány jako nosné rakety. Ačkoli bylo k dispozici 55 raket, přestavěno bylo pouze 14 z nich. Na vině byly toxické a silně korozivní pohonné látky, jejíchž používání se dostávalo do konfliktu se zpřísňujícími se [[Ekologie|ekologickými]] normami a tím rostly náklady na přestavbu. Nejvýznamnější kosmickou verzí byl [[Titan 2 GLV]] pro [[Program Gemini]], pro starty ostatních satelitů a meziplanetárních sond byly vyvinuty prodloužené verze s lepšími motory ale žádná výrazná změna jako změna paliva se již nekonala. Poslední kosmická varianta Titanu II vzlétla v roce [[2003]]. <br/ style="clear:both"> [[Soubor:Titan IIIA.jpg|thumb|220px|Titan 3A]] === Titan 3A === Raketa Titan 3A (alternativní značení IIIA) byla prototyp [[Nosná raketa|nosné rakety]], testy probíhaly v letech [[1964]] a [[1965]]. První a druhý stupeň byly vylepšené verze Titanu II značené Titan 3A-1&nbsp;(první stupeň, motory 2xLR-87-11) a Titan 3A-2&nbsp;(druhý stupeň, motor LR-91-11) a na druhý stupeň byl ještě připojen stupeň [[Transtage]] se dvěma motory [[AJ-10|AJ-10-138]]. Celkem se konaly čtyři starty, první dva testy v roce 1964 byly mely za úkol prověřit letuschopnost třetího stupně, přičemž první skončil nezdarem. Další dva testy v roce 1965 již byly částečně úspěšné a dopravili testovací satelity LES 1 a LES 2 na oběžnou dráhu (ačkoli byly vyneseny na nesprávné dráhy, poskytly cenná data). Stupeň Transtage a prodloužený první a druhý stupeň byly později použity na verzi Titan 3C. === Titan 3B === '''Titan 3B''' je souhrnný název pro několik variant a konceptů používající vylepšené verze prvního a druhého stupně Titanu II. Použitý první stupeň Titan 3B-1 přibližně o 1,5 metru delší než Titan 3A-1, motory jsou shodné [[LR-87|LR-87-11]]. Stejně jako první byl i druhý stupeň jen mírně pozměněn a prodloužen o přibližně 70 centimetrů, motor zůstal také stejný jako na předchozí verzi. Jako třetí stupeň byl použit [[Agena (raketový stupeň)|stupeň Agena D]], nebo se třetí stupeň nepoužil vůbec. Studie '''Titan 3BAS2''' z roku [[1965]] počítala s připojením [[Centaur (raketový stupeň)|stupně Centaur]], [[Burner]] a pomocných raket [[Castor (raketový stupeň)|Castor]], ale nikdy se nedostala z rýsovacích prken. Podvarianty '''Titanu 3B''' jsou '''Titan 23B''', '''Titan 24B''', '''Titan 33B''' a '''Titan 34B''', jednotlivé varianty se liší rozměry aerodynamického krytu nákladu a také podle původu prvního a druhého stupně, který byl buď nově postavený Titan 3B nebo starší Titan 2 přestavěný na verzi 3B. Dohromady vykonaly všechny verze Titanu 3B 56 letů a to v letech [[1966]]-[[1984]]. Většina misí měla za úkol vypouštění vojenských družic. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu Země se pohybovala kolem 3000 [[kilogram]]ů (záleží na variantě), délka rakety dosahovala 45 [[metr]]ů a její maximální průměr byl shodný s předešlými verzemi, 3,05 metru. [[Soubor:Titan-3C MOL-Gemini-B-Test 1.jpg|thumb|220px|Titan 3C s maketou [[Program MOL|MOL]]]] === Titan 3C === Raketa (označovaná i Titan IIIC) vznikla přidáním dvou pomocných pěti-segmentových startovacích motorů [[Titan UA1200|UTC-1205-1]] na TPL ([[Raketový motor na tuhé pohonné látky|tuhé pohonné látky]]) o [[tah]]u 2x 5100 kN k prvnímu stupni Titan 3A-1. Titan 3C byl původně zamýšlen pro dopravu kosmického letounu [[Dyna-Soar]] a pro [[program MOL]]. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu, až 13 100 kg (záleží na třetím stupni), z ní dělala nejsilnější [[Nosná raketa|nosnou raketu]] ve službách [[USAF]] a překonal ji až [[Titan 4]]. Po zrušení projektu Dyna-Soar a MOL byla raketa využívána pro vynášení rozličných vědeckých a vojenských satelitů. Jednalo se o flexibilní systém a mohl být kombinován se stupněm [[Transtage]], nebo bez třetího stupně. Byla využívána v letech [[1965]] až [[1982]] a vykonala celkem 36 startů. Délka v nejdelší možné konfiguraci dosahovala 42 [[metr]]ů a startovní hmotnost byla až 626 100 [[kilogram]]ů. === Titan 3D === Jednalo se o upravenou verzi Titanu 3C bez třetího stupně. Raketa byla optimalizovaná pro vynášení nákladů na nízkou oběžnou dráhu [[Země]] a byla na ni schopna dopravit až 12&nbsp;300&nbsp;kg. Sloužila v letech [[1971]] až [[1982]] a všechny starty proběhly na [[Vandenberg Air Force Base|letecké základně Vandenberg]]. Provozovatelem bylo [[USAF|americké letectvo]], které ji využívalo pro vynášení špionážních a pozorovacích satelitů řady KH-9 a KH-11. Celkem se uskutečnilo 22 startů při 100% úspěšnosti. Startovní hmotnost činila 613&nbsp;000&nbsp;kg, dlouhá byla 36 metrů a průměr prvního stupně byl 3,05&nbsp;m, tedy stejný jako u předchozích verzí. Alternativní značení je Titan IIID. === Titan 3E Centaur === [[Soubor:Titan 3E Centaur launches Voyager 2.jpg|thumb|left|Start Titanu 3E se sondou [[Voyager 2]]]] U varianty rakety Titan 3B byl nahrazen stupeň [[Transtage]] kyslíkovodíkovým [[Centaur (raketový stupeň)|stupněm Centaur]]. Má nosnost až 17100 kg na nízkou dráhu, nebo 3600 kg na dráhu únikovou. Při vypouštění sond ke vzdáleným planetám se přidává další urychlovací stupeň na TPL. Startovní hmotnost cca 615 tun, celková délka 39.8 m. Celkem uskutečněno v letech [[1974]]-[[1977]] 7 pokusů o vypuštění, z toho 1 neúspěšný (spolehlivost 85.71%). Tato raketa vynesla např. obě sondy v [[Program Helios|programu Helios]]. === Titan 34D === Varianta rakety vznikla jako modifikace Titanu 3D na přechodné období před uvedením raketoplánů do pravidelného provozu. Byla vybavena prodlouženými nádržemi prvního i druhého stupně a silnějšími pomocnými motory [[Titan UA1200|UA1206]] na TPL o tahu 2 x 6226&nbsp;kN. Jako třetí stupeň mohly být použity celkem tři typy: TOS ([[Transfer Orbit Stage]]), IUS ([[Inertial Upper Stage]]) a [[Transtage]]. Nosnost na nízkou dráhu až 14500 kg. Startovní hmotnost cca 705 tun, celková délka 41,5 m. Celkem uskutečněno 21 pokusů o vypuštění v letech 1982-1992, z toho 4 neúspěšné. Několik raket typu Titan 34D bylo přestavěno pro komerční využití. Jako důvod je uváděna prohra v soutěži na střední nosný systém, kterou vyhrála společnost Douglas se svojí sérií raket Delta 7000 ([[Delta II]]). Komerční Titan se liší hlavně prodlouženým druhým stupněm a rozšířeným aerodynamickým krytem, který byl zvětšen na průměr 4&nbsp;metry, aby dokázal pojmout duální náklady jaké vynášel raketoplán nebo raketa [[Ariane 4]]. První start byl kvůli úpravám odpalovací rampy 40 na Cape Canaveral odložen až na rok 1990. Celkem se uskutečnily čtyři starty, první byl britský komunikační satelit Skynet A4, druhý a třetí náklad tvořily satelity konsorcia [[Intelsat]] a poslední byla sonda [[Mars Observer]]. === Titan 4 === {{Podrobně|Titan 4}} [[Soubor:Last Titan 4B on SLC-4E.jpg|thumb|220px|Titan 4]] Raketa Titan 4 byla navržena po havárii raketoplánu [[Challenger (raketoplán)|Challenger]] (při misi [[STS-51L]]), jako náhrada za tehdy přerušený program [[Space Shuttle]]. Projektovaná nosnost byla srovnatelná s nosností raketoplánu Space Shuttle, v nejsilnější verzi až 21 680 kg na nízkou oběžnou dráhu [[Země]]. Základem jsou první a druhý stupeň staršího Titanu 34D, doplněné o dva sedmi-segmentové startovací [[Raketový motor na tuhé pohonné látky|motory na tuhé pohonné látky]] [[Titan UA1200|UA1207]], které byly původně určeny pro program MOL, ale po jeho zrušení ležely 25 let nepoužity ve skladišti. Jako třetí stupeň bylo možno zvolit IUS ([[Inertial Upper Stage]]) nebo [[Centaur (raketový stupeň)|Centaur G]], který byl původně navržen pro z nákladového prostoru raketoplánu. Kompletní revize se dočkala i [[elektronika]] a naváděcí systém. Všechny tyto úpravy, bezpečnostní opatření kvůli toxickému palivu a nákladná předstartovní příprava, způsobily mohutný nárůst ceny, udává se až 432 milionu dolarů za jediný start (ceny roku 1999). Raketa byla používána téměř výhradně [[Letectvo Spojených států|Americkým letectvem]] (USAF) a ostatními složkami americké armády jako [[Námořnictvo Spojených států|US NAVY]] a NRO (Národní úřad pro průzkum). Vynášela série průzkumných satelitu, radarových satelitů, satelity systému včasného varování, námořní sledovací satelity a další vojenské satelity. Jedinou výjimkou byla [[Planetární sonda|sonda]] [[NASA]] k [[Saturn (planeta)|Saturnu]] a jeho [[Měsíce Saturnu|měsícům]] - [[Sonda Cassini|Cassini-Huygens]], vypuštěná roku [[1997]]. V roce 1997 začíná být starší verze Titan 4A nahrazována novější verzí Titan 4B, která ji plně nahradila roku [[1998]]. Verze 4B měla nové a bezpečnější pomocné motory, které měly menší počet spojů a byly tedy jednodušší a méně náchylné k poruchám. Hlavní vliv na zvýšení bezpečnosti pomocných motorů měla havárie Challengeru a exploze Titanu 34D, jež byly obě způsobeny vadou pomocných motorů na tuhé palivo. Titan 4 byl přizpůsoben ke startům na [[Cape Canaveral]] i [[Vandenberg Air Force Base|Vandenberg AFB]]. V aktivní službě byl 16 let a vykonal celkem 39 startů z čehož byly čtyři neúspěšné. Poslední start se konal [[19. října]] [[2005]] na letecké základně Vandenberg. Titan 4 byl posledním zástupcem vývojové řady raket Titan. Dnes (březen 2009) jeho funkci plní rakety [[Atlas V]] a [[Delta IV]] se srovnatelnou nosností, nižšími náklady a bezpečnějším palivem. == Výrobci == [[Soubor:Titan Missile Family.png|thumb|220px|Rodina nosných raket Titan]] Prvotní kontrakt na vývoj záložní rakety pro případ selhání Atlasu byl udělen společnosti [[Glenn L. Martin Company]]. Krátce po uvedení první série Titanů do služby se společnost Martin spojila se společností [[American Marietta Corporation]] a nově vzniklá společnost, [[Martin Marietta]], vyvíjela a vyráběla Titany až do roku [[1995]], kdy se spojila s [[Lockheed Corporation]]. [[Lockheed Martin]] poté zajišťovala provoz Titanů až do jejich vyřazení roku [[2005]]. Vývoj motorů [[LR-87]] a [[LR-91]] pro první a druhý stupeň zajišťovala firma [[Aerojet]]. Pomocné motory [[Titan UA1200|UA1200]] vyvíjela společnost [[United Technologies]] a pozdější vylepšená verze SRMU, používaná na Titanu 4B, dodávala společnost [[Alliant TechSystems]]. Avioniku dodávala společnost [[Honeywell]] a aerodynamický kryt nákladu z [[Kompozitní materiál|kompozitních materiálů]], který se používal u pozdních modelů, vyráběla společnost [[McDonnell Douglas]]. Naváděcí systém Titanů 2 byl vyráběn společností [[AC Spark Plug]] <ref>[http://wiki.gmnext.com/wiki/index.php/AC_Spark_Plug_Division GMnext Wiki - AC Spark Plug Division]</ref> a navigační počítač vyráběla společnost IBM. Třetí stupeň [[Centaur (raketový stupeň)|Centaur]] byl vyráběn společností [[General Dynamics]], stupeň [[Agena (raketový stupeň)|Agena]] vyráběl Lockheed, [[Transtage]] byl vyráběn, stejně jako samotná raketa, společnostmi [[Martin-Marietta]] a později Lockheed Martin, stupeň IUS ([[Inertial Upper Stage]]) vyráběl [[Boeing|Boeing Aerospace Co]]. == Kosmodromy a letecké základny == [[Soubor:Titan IIIE Centaur with Viking 2 on Launch Complex 41.jpg|thumb|left|Titan 3E na odpalovací rampě 41]] === Cape Canaveral === {{viz též|Cape Canaveral}} Na Cape Canaveral byly na konci 50. let 20. století vybudovány celkem čtyři odpalovací komplexy. Jednalo se o komplexy 15, 16, 19 a 20. Na všech čtyřech komplexech probíhaly od roku [[1959]] zkoušky mezikontinentálních raket Titan 1. Komplexy 15 a 16 byly po dokončení testů vyřazeny. [[Startovací komplex 19 na Cape Canaveral Air Force Station|Komplex 19]] byl předán [[NASA]] a upraven pro lety [[Program Gemini|programu Gemini]], konaly se zde dva lety bez posádky a deset letů s posádkou. V roce [[1967]] byl vyřazen a roku [[1984]] byl prohlášen národní historickou památkou.<ref>[http://www.astronautix.com/sites/capllc19.htm astronautix.com - Cape Canaveral LC19]</ref> Komplex 20 byl přestavěn a používán pro starty Titanu 3A, vyřazen byl v roce [[1967]].<ref>[http://www.astronautix.com/sites/capllc20.htm astronautix.com - Cape Canaveral LC20 ]</ref> Další odpalovací komplexy byly postaveny na počátku 60. let 20 století. Jednalo se o komplexy 40 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/capllc40.htm astronautix.com - Cape Canaveral LC40 ]</ref> a 41 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/capllc41.htm astronautix.com - Cape Canaveral LC41 ]</ref>, které již byly určeny primárně pro kosmické aplikace. Startovalo odsud mnoho sond [[NASA]], stejně jako vojenských špionážních satelitů. Komplex 41 byl vyřazen roku [[1977]] a v letech [[1986]]-[[1988|88]] prošel přestavbou, aby vyhovoval potřebám [[Titan 4|Titanu 4]]. Roku [[1999]] byl stržen a na jeho místě byl postaven nový komplex pro [[Atlas V]]. Komplex 40 byl uveden do provozu roku [[1965]] a sloužil téměř 30 let, než byl v letech [[1992]]-[[1993|93]] kompletně přestavěn pro Titan&nbsp;4. <br/ style="clear:left"> [[Soubor:Titan 23G launches Clementine.jpg|thumb|220px|Titan 23 se sondou [[Clementine (sonda)|Clementine]], 1994 Vandenberg AFB]] === Vandenberg Air Force Base === {{viz též|Vandenberg Air Force Base}} Starty a testy raket Titan probíhaly na letecké základně Vandenberg mezi lety [[1961]]-[[2005]], tedy celou dobu služby raket Titan. V průběhu 60. let 20. století zde bylo postaveno několik odpalovacích komplexů a testovacích zařízení. Pro testy Titanů 1 byly postaveny rampy 395-A1 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a1.htm astronautix.com - 395-A1]</ref>, 395-A2 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a2.htm astronautix.com - 395-A2]</ref> a 395-A3 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a3.htm astronautix.com - 395-A3]</ref> a další dva komplexy s názvy SLTF <ref>[http://virtualglobetrotting.com/map/9178/ VirtualGlobetrotting - SLTF]</ref> a OSTF <ref>[http://virtualglobetrotting.com/map/9166/ VirtualGlobetrotting - OSTF]</ref>. Rampy 395 – A1/A2 byly využívány do roku 1965 pro testy Titanů 1. Komplex OSTF (Operational Suitability Test Facility) měl sloužit k ověření schopnosti rakety startovat z podzemního sila. V prosinci 1960 zde však došlo k nehodě výtahu, při níž se plně natankovaná raketa se zřítila zpět do sila. Komplex SLTF (Silo Launch Test Facility) měl sloužit k testům Titanu 2. Odehrál se zde pouze jediný start Titanu 1 a komplex poté sloužil jako výcvikový areál pro personál raketových základen. Po uvedení Titanů 2 byly postaveny komplexy 395-B <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395b.htm astronautix.com - 395-B]</ref>, 395-C <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395c.htm astronautix.com - 395-C]</ref> a 395-D <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395d.htm astronautix.com - 395-D]</ref>. Na nich probíhaly testy a cvičné starty, nejdéle byl v provozu komplex 395-C, který byl vyřazen až v roce 1976. Pro kosmické lety Titanů byly přestavěny dvě rampy komplexu SLC-4, které původně sloužily pro starty raket Atlas-Agena. První Titan startoval na rampě SLC-4W <ref>[http://www.astronautix.com/sites/vanslc4w.htm astronautix.com - SLC-4W]</ref> v roce [[1966]], jednalo se o verzi Titan 3B. Celkem zde startovalo přibližně 70 Titanů, z čehož 12 byly přestavěné verze mezikontinentální střely Titan 2. V roce [[1994]] zde startovala jediná mise k [[Měsíc]]i ze základny Vandenberg – sonda [[Clementine (sonda)|Clementine]] . Poslední start se konal roku 2003. Jako druhá byla uvedena do provozu rampa SLC-4E <ref>[http://www.astronautix.com/sites/vanslc4e.htm astronautix.com - SLC-4E]</ref> , na niž se uskutečnil první start Titanu v červnu [[1971]]. Startovaly zde Titany 3D, Titany 34D a Titany 4. Poslední start se uskutečnil v říjnu [[2005]]. === Raketové základny === [[Soubor:Ellsworth AFB aerial view.jpg|thumb|220px|Letecká základna Ellsworth]] Vojenská kariéra Titanu 1 byla velmi krátká, stejně jako v případě [[SM-65 Atlas|Atlasu]] byly rakety staženy krátce po jejich nasazení. Maximální počet současně rozmístěných Titanů 1 byl roku [[1963]], kdy jich bylo rozmístěno 63. Základny Titanů 1 se staly základny: * [[Ellsworth AFB]] <ref>[http://www.ellsworth.af.mil/library/history.asp Ellsworth Air Force Base History]</ref> * [[Beale AFB]] <ref>[http://www.beale.af.mil/library/factsheets/factsheet.asp?id=3938 BEALE'S HISTORY: PAST TO PRESENT]</ref> * [[Lowry AFB]] <ref>[http://www.strategic-air-command.com/bases/Lowry_AFB.htm SAC Bases: Lowry Force Base]</ref> * [[Larson AFB]] <ref>[http://www.siloworld.com/568thSMS/larson__afb.htm siloworld.com - Larson AFB]</ref> * [[Mountain Home AFB]] <ref>[http://www.mountainhome.af.mil/library/factsheets/factsheet.asp?id=4316 MOUNTAIN HOME AIR FORCE BASE HISTORY]</ref> Titany 2 setrvaly ve službě do poloviny 80. let, kdy americký president [[Ronald Reagan]] oznámil vyřazení všech Titanů 2. Základnami Titanů 2 byly: * [[Davis-Monthan AFB]] <ref>[http://www.dm.af.mil/library/factsheets/factsheet.asp?id=4318 DAVIS-MONTHAN AIR FORCE HISTORY]</ref> * [[McConnell AFB]] <ref>[http://www.globalsecurity.org/military/facility/mcconnell.htm globalsecurity.org - McConnell AFB]</ref> * [[Little Rock AFB]] <ref>[http://www.littlerock.af.mil/shared/media/document/AFD-070306-025.pdf littlerock.af.mil]</ref> == Odkazy == === Reference === <references /> === Literatura === * LÁLA, Petr; VÍTEK, Antonín. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. === Související články === * [[Rakety Atlas]] === Externí odkazy === * [http://www.astro.cz/apod/ap000401.html Astro.cz (anglicky)] * [http://www.astronautix.com/lvs/titan.htm Encyclopedia Astronautica (anglicky)] * [http://space.skyrocket.de/index_frame.htm?http://space.skyrocket.de/doc_lau_fam/titan.htm Gunter's space page - Titan (anglicky)] {{commons|Titan (rocket)}}{{Článek z Wikipedie}} {{Šablona:Nosné rakety USA}} [[Kategorie:Nosné rakety USA]]

Návrat na stránku „Rakety Titan“.