Ustanovení zákona o místních poplatcích, které nezletilým ukládalo poplatkovou povinnost za svoz komunálního odpadu, je protiústavní (TZ87/2017)

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

; Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhovělo návrhu Nejvyššího správního soudu na vyslovení neústavnosti § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 30. června 2012 v rozsahu, v němž ukládalo povinnosti nezletilým poplatníkům. Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava, která zatěžuje nezletilé poplatkovou povinností bez ohledu na to, zda mají prostředky k jejímu splnění (nebo alespoň možnost si takové prostředky obstarat), zatěžuje je bez ohledu na možnost ovlivnit uložení platební povinnosti (např. zdržením se zpoplatňované činnosti) či se jí alespoň zprostit (např. uplatněním tvrdostní klauzule), je v rozporu s druhou větou čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (absence zvláštní ochrany dětí a mladistvých), se čl. 3 odst. 1 (nepřípustná diskriminace na základě sociálního původu), a s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 (rdousící účinek poplatku). Nejvyšší správní soud řeší kasační stížnost dnes 24 leté dívky, které byly jako jedenáctileté vyměřeny místní poplatky za provoz systému shromažďování odpadů za roky 2002, 2003 a 2006. Vzhledem k tomu, že platební výměry se matce tehdy nezletilé dívky nepodařilo doručit, byly doručeny prostřednictvím veřejné vyhlášky, na výzvy k zaplacení nedoplatků matka nereagovala. Poté, co dívka nabyla zletilosti, byl vydán exekuční příkaz k provedení srážek ze mzdy, který neúspěšně napadla odvoláním a poté žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl a dívka následně podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud při předběžném projednání věci dospěl k závěru, že napadené ustanovení v části, v níž ukládá poplatkovou povinnost dětem, které mají v obci trvalý pobyt, a nepřenáší povinnost alespoň v platební rovině na zákonné zástupce nezletilce, nelze v projednávané věci vyložit způsobem souladným s ústavním pořádkem a věc předložil Ústavnímu soudu. Podle jeho názoru je tato úprava v rozporu s právem na ochranu majetku, na zvláštní ochranu dětí a mladistvých, právem na spravedlivý proces a také v rozporu s povinností státu respektovat nejlepší zájem dítěte. Ústavní soud dospěl k závěru, že je návrh důvodný. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu byla podle napadeného ustanovení poplatníkem fyzická osoba, která měla v obci trvalý pobyt, a to bez ohledu na její věk. Poplatek byl v rozhodné době konstruován jako „platba za osobu“, bez ohledu na to, kolik daná osoba vyprodukovala komunálního odpadu či na četnost odvozu odpadu. Nezletilý poplatník je tak povinen poplatek zaplatit bez ohledu na to, zda má či může mít k jeho zaplacení prostředky, nebo zda může jeho vyměření zabránit, pokud prostředky nemá (a mít ani nemusel). Přiléhavým se v takové situaci jeví známý anekdotický výrok Benjamina Franklina, podle něhož na tomto světě nemůže být jisté nic, s výjimkou smrti a daní. Kromě těchto dvou jistot by však měla mít místo i jistota třetí – ochrana základních práv a svobod ze strany soudní moci. Veřejná moc nemůže nezletilým ukládat povinnosti, které svou mírou či způsobem zatěžují nad únosnou mez možnost uzpůsobit si život podle vlastní potřeby. Taková možnost není zachována, pokud jsou nezletilí do dospělého života vpuštěni se závažnými dluhy. Je tedy ústavně chráněným zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt. Námitka, že je ochrana nezletilého dostatečně zajištěna pomocí institutu rodičovské odpovědnosti, jinými slovy, že pokud poplatek neuhradí nezletilý, musí ho za něj zaplatit rodič a pokud tak neučiní, může po něm nezletilý žádat náhradu škody, neobstojí, protože takový závěr nemá dostatečnou zákonnou oporu. Nadto z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu plyne, že právní úprava tíží především ty nezletilé poplatníky, kteří jsou bez vlastního majetku či pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí (např. děti vyrůstající v ústavní péči). Napadená právní úprava nepřihlíží k zásadě hospodářské výkonnosti nezletilých poplatníků a bez přijatelného důvodu zatěžuje nemajetné nezletilé poplatníky jako sociální skupinu. Zjednodušeně lze tuto skupinu označit jako děti ze sociálně nefunkčních rodin. Povinnost ochrany této skupiny vyplývá ze záruky osobní autonomie, která se v případě nezletilých projevuje jako požadavek bezdluhového nabytí zletilosti, a dále též ze závazků přijatých na zákonné úrovni: posilovat sociální začleňování, včetně začleňování rodin, chránit právo dítěte na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu a působit k obnovení narušených funkcí rodiny. Nelze souhlasit s někdy vyslovovanými obavami vyjádřenými v odborné literatuře, že prohlášení neústavnosti napadeného ustanovení bude mít za následek, že nezletilí nebudou mít povinnost platit žádné daně a poplatky, což by vytvářelo cestu k obcházení daňových povinností. Zákonodárce má nepochybně pravomoc rozhodnout, že poplatníky určité daně nebo poplatku budou i nezletilí. Rozhodne-li se tak ovšem učinit bez ohledu na to, zda má nezletilý vůbec nějaký zdanitelný majetek nebo příjem, či zda má možnost vyhnout se zpoplatňovanému jednání (nemá-li na něj odpovídající prostředky), pak zákonodárce musí již v rovině nalézacího řízení zohlednit, že může docházet k případům nadměrné tvrdosti a přijmout odpovídající řešení. Měl by také zvažovat, zda je poplatek ukládán za protiplnění ze strany státu či obce, kterého se nezletilému poplatníkovi vskutku dostává. V případě poplatku za provoz systému likvidace komunálního odpadu je však (zejména v případě malých dětí) výlučným producentem odpadu ten rodič, který pečuje o výživu dítěte faktickým plněním, při kterém odpad vzniká. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti totiž zahrnuje veškerou běžně potřebnou péči o dítě, tedy v tomto případě nejen zajištění dodávek potřebných věcí do domácnosti, ve které dítě žije, ale i likvidaci následně vzniklých odpadů. Bylo by racionální zvažovat, zda neuložit poplatkovou povinnost namísto dítěte přímo rodiči, který požívá výhod systému likvidace komunálního odpadu. S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou orgány veřejné moci povinny promítnout důsledky shledané protiústavnosti do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů zohlednit výše uvedené derogační důvody (srov. důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15 ze dne 3. 2. 2016) a neaplikovat § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 30. června 2012, v rozsahu, v němž ukládal povinnosti nezletilým poplatníkům. K výroku a odůvodnění nálezu zaujali odlišné stanovisko soudci Josef Fiala, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek. * Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 včetně disentů je&nbsp;'''<ext>http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Pl._US_9_15_s_disenty.pdf ::dostupný&nbsp;zde (700&nbsp;KB,&nbsp;PDF)</ext>.''' ==== Kontakt ==== * [[Ústavní soud České republiky|Ústavní soud]] (Brno, TZ 87/2017) * Joštova 8, 660 83 Brno 2 * Telefon: (+420) 542162111 * Fax: (+420) 542161309, (+420) 542161169 * Elektronická podatelna: podani@usoud.cz * Web: http://www.usoud.cz/ {{TZ z Katalogu}} [[Kategorie:Tiskové zprávy Multimediaexpo.cz]]

Návrat na stránku „Ustanovení zákona o místních poplatcích, které nezletilým ukládalo poplatkovou povinnost za svoz komunálního odpadu, je protiústavní (TZ87/2017)“.