Šablona:Článek dne/2016/29

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Verze z 14. 9. 2016, 01:08

Mikojan-Gurjevič MiG-25 (kódové jméno kódu NATO: Foxbat) je záchytný stíhací letoun, určený pro velké výšky a rychlosti řádu M=3. Jeho úkolem je vyhledání cíle prostřednictvím výkonného radiolokátoru a provedení zteče pomocí čtveřice raketových střel vzduch-vzduch R-40 velkého dosahu s infračerveným nebo poloaktivním radiolokačním naváděním. Ze stíhacího MiGu-25 byly odvozeny průzkumné/bombardovací verze (MiG-25RB) nebo cvičný MiG-25PU.

OKB Mikojan-Gurjevič (konstrukční kancelář) obdržela zadání na konstrukci MiGu-25 10. března 1961. Ačkoli konstrukční práce na bombardéru „Valkyrie“ byly ukončeny ještě před tím, než se nový sovětský stroj, nesoucí označení „Je-155“, dostal do prototypového stadia, vývoj v SSSR pokračoval nejvyšším tempem. Objevila se hrozba vysokovýkonných průzkumných letounů Lockheed SR-71 „Blackbird“, proti nimž měl být nový MiG-25 důstojnou protiváhou. Široce tradovaný omyl říká, že MiG-25 byl vyvíjen jako odpověď na North American XB-70 „Valkyrie“. A. Beljankov, šéfkonstruktér OKB MiG, potvrdil, že důvod musíme hledat jinde. Zbrojní doktrínou SSSR se v uvedené době stalo vytvoření obdoby (jedné či více) každého zbraňového systému, který byl zařazen do výzbroje v USA. Proto, dokud probíhaly práce na typech A-12 / SR-71, pokračoval i vývoj MiGu-25.

Kvůli aerodynamickému ohřevu povrchu letounu, který nutně provází každý let rychlostí nad Mach=2, a z něj plynoucí pokles pevnosti tradičních materiálů, MiG-25 nemohl být zkonstruován z osvědčených hliníkových slitin. V OKB MiG nakonec bylo přijato rozhodnutí vyrobit MiG-25 ze slitiny oceli a niklu, která vykazovala dobrou pevnost i při teplotách, jimž byl vystaven povrch stroje během letu rychlostí nad M=3. Ocelové díly byly spojovány namísto klasického nýtování kombinací bodového svařování, automatického strojového svařování a dokonce i ručními svary. Původní obavy z praskání spojů při tvrdším dosednutí letounu během přistání se v reálném provozu nepotvrdily. Pro MiG-25 byli vybírání elitní piloti, kteří přistávali s minimálním namáháním stroje. Současně, když přece jen došlo k porušení nějakého svaru na letounu, nebyl problém jej opět zavařit, a to i v polních podmínkách. Mimo nikl-ocelové slitiny byl při konstrukci MiGu-25 v malé míře použit i titan a běžné hliníkové slitiny. Relativně bezproblémová technologie umožnila i při omezených zdrojích SSSR postavit celkem 1 190 kusů letounu MiG-25 všech verzí. Rozsáhlé použití oceli přineslo nárůst hmotnosti stroje a omezilo mírně jeho výkony i letové vlastnosti.

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
 <!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
-[[Soubor:SUN-Ultra40-2014-002.jpg|right|160px|Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.]]
+[[Soubor:Mikoyan-Gurevich MiG-25RB, Russia - Air Force AN2195954.jpg|160px|right|MiG-25RB v roce 2012]]
-'''[[FireWire]]''' ('''IEEE 1394''') je standardní sériová [[sběrnice]] pro připojení periférií k [[počítač]]i. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především [[SCSI]].
+'''[[MiG-25|Mikojan-Gurjevič MiG-25]]''' (kódové jméno [[ASCC|kódu NATO]]: ''Foxbat'') je záchytný stíhací letoun, určený pro velké výšky a rychlosti řádu M=3. Jeho úkolem je vyhledání cíle prostřednictvím výkonného radiolokátoru a provedení zteče pomocí čtveřice raketových střel vzduch-vzduch R-40 velkého dosahu s infračerveným nebo poloaktivním radiolokačním naváděním. Ze stíhacího MiGu-25 byly odvozeny průzkumné/bombardovací verze (MiG-25RB) nebo cvičný MiG-25PU.
-V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE&nbsp;1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE&nbsp;1394b s rychlostí až 800&nbsp;Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový&nbsp;standard IEEE 1394c s rychlostí až 3&nbsp;200&nbsp;Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.
+OKB Mikojan-Gurjevič (konstrukční kancelář) obdržela zadání na konstrukci MiGu-25 10.&nbsp;března [[1961]]. Ačkoli konstrukční práce na bombardéru [[North American XB-70 Valkyrie|„Valkyrie“]] byly ukončeny ještě před tím, než se nový sovětský stroj, nesoucí označení  „'''Je-155'''“, dostal do prototypového stadia, vývoj v SSSR pokračoval nejvyšším tempem. Objevila se hrozba vysokovýkonných průzkumných letounů [[Lockheed SR-71 Blackbird|Lockheed SR-71 „Blackbird“]], proti nimž měl být nový MiG-25 důstojnou protiváhou. Široce tradovaný omyl říká, že MiG-25 byl vyvíjen jako odpověď na [[North American XB-70 Valkyrie|North American XB-70 „Valkyrie“]]. A. Beljankov, šéfkonstruktér OKB MiG, potvrdil, že důvod musíme hledat jinde. Zbrojní doktrínou SSSR se v uvedené době stalo vytvoření obdoby (jedné či více) každého zbraňového systému, který byl zařazen do výzbroje v&nbsp;USA. Proto, dokud probíhaly práce na typech A-12&nbsp;/&nbsp;SR-71, pokračoval i&nbsp;vývoj MiGu-25.
-FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu [[peer-to-peer]], například mezi [[Scanner|skenerem]] a [[Počítačová tiskárna|tiskárnou]], bez potřeby využití systémové paměti nebo [[Procesor|procesoru]] počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie [[plug-and-play]] a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 [[watt]]y a 30&nbsp;[[volt]]y, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.
+Kvůli aerodynamickému ohřevu povrchu letounu, který nutně provází každý let rychlostí nad Mach=2, a z něj plynoucí pokles pevnosti tradičních materiálů, MiG-25 nemohl být zkonstruován z osvědčených hliníkových slitin. V&nbsp;OKB&nbsp;MiG nakonec bylo přijato rozhodnutí vyrobit MiG-25 ze slitiny [[Ocel|oceli]] a [[nikl]]u, která vykazovala dobrou pevnost i při teplotách, jimž byl vystaven povrch stroje během letu rychlostí nad M=3. Ocelové díly byly spojovány namísto klasického nýtování kombinací bodového svařování, automatického strojového svařování a dokonce i ručními svary. Původní obavy z praskání spojů při tvrdším dosednutí letounu během přistání se v&nbsp;reálném provozu nepotvrdily. Pro&nbsp;MiG-25 byli vybírání elitní piloti, kteří přistávali s minimálním namáháním stroje. Současně, když přece jen došlo k porušení nějakého svaru na letounu, nebyl problém jej opět zavařit, a to i v polních podmínkách. Mimo nikl-ocelové slitiny byl při konstrukci MiGu-25 v malé míře použit i titan a běžné hliníkové slitiny. Relativně bezproblémová technologie umožnila i při omezených zdrojích SSSR postavit celkem 1&nbsp;190 kusů letounu MiG-25 všech verzí. Rozsáhlé použití [[Ocel|oceli]] přineslo nárůst hmotnosti stroje a omezilo mírně jeho výkony&nbsp;i&nbsp;letové vlastnosti.
-Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní&nbsp;streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k&nbsp;velkému poklesu v isochronním přenosu.
 <noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>