AC/DC

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 17. 8. 2018, 11:06

Koncert AC/DC v Londýně (2016)

Koncert AC/DC v Tacomě (2016)

AC/DC je australská hard rocková skupina, kterou v roce 1973 v Sydney založili bratři Angus a Malcolm Youngovi. Kapela je spolu například s Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath považována za průkopníky hard rocku a heavy metalu.^[1] Členové však styl kapely označují jako rock n' roll.^[2]

Kapela prošla několika změnami sestavy předtím, než v roce 1975 vydala své debutové album High Voltage. K další změně sestavy došlo v roce 1977 na pozici baskytaristy, když Cliff Williams nahradil Marka Evanse. V roce 1979 vydala kapela velice úspěšné album Highway to Hell. Zpěvák a spoluautor písní Bon Scott však 19. února 1980 zemřel na otravu alkoholem. Kapela uvažovala o ukončení činnosti, ale brzy byl jako nový zpěvák vybrán Brian Johnson, ex-člen kapely Geordie. Ve stejném roce vydala kapela své nejúspěšnější album Back in Black.

Následující album, For Those About to Rock We Salute You, bylo také velice úspěšné a stalo se prvním hard rockovým albem, které se dostalo na první místo amerického žebříčku. Po odchodu bubeníka Phila Rudda v roce 1983 však začala popularita kapely a prodejnost jejích desek klesat. Nepříznivý trend zvrátilo až album The Razors Edge z roku 1990. Phil Rudd se do kapely vrátil v roce 1994 a podílel se na albu Ballbreaker z roku 1995. Dalším album, Stiff Upper Lip, vyšlo v roce 2000 a bylo kritikou přijato pozitivně. AC/DC v současnosti připravují nové album, které vyjde pravděpodobně v lednu 2008.

AC/DC prodali po celém světě asi 150 milionů alb a z toho 68 milionů ve Spojených státech.^[3] Alba Back in Black se celosvětově prodalo 42 milionů kopií, z toho 21 milionů ve Spojených státech.^[4] Back in Black je tudíž druhým celosvětově nejprodávanějším albem historie, úspěšnější bylo jen album Michaela Jacksona Thriller, kterého se prodalo přes 100 milionů kopií^[5]. Kapela se umístila čtvrtá na seznamu 100 Greatest Artists of Hard Rock televize VH1^[6] a televizí MTV byla vyhlášena „sedmou nejlepší heavy metalovou kapelou všech dob“.^[7]

Jméno

Angus a Malcolm Youngovi tvrdí, že je název kapely napadl, když viděli zkratku AC/DC na šicím stroji jejich sestry Margaret. V angličtině je AC/DC zkratkou termínu "alternating current/direct current", tj. "střídavý proud/stejnosměrný proud". Bratři měli pocit, že jméno dobře charakterizuje nefalšovanou energii a energická vystoupení kapely.^[8][9]

V některých kulturách však zkratka slangově „AC/DC“ označuje bisexuály. Kapela se vyjádřila, že si toho nebyla vědoma až do chvíle, kdy jim to po jednom z jejich prvních koncertů řekl taxikář, který je vezl.^[10] Někteří náboženští představitelé tvrdili, že zkratka znamená "Anti-Christ/Devil's Child(ren)", nebo "Anti-Christ/Devil Christ", případně má ještě jiné významy.^[9] Tyto spekulace se mezi kritiky udržely a ti se snažili kapelu prezentovat jako satanisty. Kapela tyto interpretace svého jména odmítla s tím, že jsou úmyslně vykonstruované za účelem poškození kapely.

Mnoho kapel hrajících cover verze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie^[11], nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca^[12].

V Česku se kapele někdy přezdívá Praha/Děčín, protože SPZ těchto dvou měst tvoří zkratku AC/DC.

Historie

Bratři Angus, Malcolm a George Youngovi se narodili v Glasgow ve Skotsku a do Austrálie se s většinou své rodiny přestěhovali v roce 1963. George se jako první z nich naučil hrát na kytaru a byl členem The Easybeats, nejúspěšnější australské kapely 60. let. V roce 1966 pak vydali mezinárodní hit „Friday On My Mind“.^[13][14] Malcolm pokračoval ve stopách svého bratra a v Newcastlu v Novém Jižním Walesu hrál v kapele Velvet Underground (neplést se slavnější stejnojmennou kapelou z New Yorku).^[15]

Začátky

Malcolm a Angus Youngovi založili AC/DC v listopadu 1973. Dalšími členy se stali baskytarista Larry Vam Kriedt, zpěvák Dave Evans a Colin Burgess, ex-bubeník kapely The Master's Apprentices.^[16] Kapela odehrála svůj první koncert v klubu Chequers v Sydney 31. prosince 1973.^[17] Později podepsali smlouvu s labelem Albert Productions. Sestava kapely se často měnila, jako první byl vyhozen Colin Burgess a posléze se v kapele vystřídalo několik baskytaristů a bubeníků.

Ve stejné době začal Angus Young při koncertech nosit svou charakteristickou školní uniformu. Uniforma údajně pocházela z Ashfield Boys High School, kde studoval a s nápadem, aby ji při koncertech nosil, přišla jeho sestra Margaret. Angus zkoušel také další kostýmy, například Spider-Mana, Zorra, gorilu, nebo parodii na Supermana jménem Super-Ang.^[15] V úplných začátcích také kapela experimentovala se saténovým oblečením, ale této myšlenky se členové vzdali, když zjistili, že stejně se obléká kapela Skyhooks z Melbourne.

Bratři Youngovi dospěli k názoru, že Evans není dobrým frontmanem, protože jim připadal spíše jako glam rocker jako například Gary Glitter.^[18] Při koncertech často místo Evanse vystupoval první manažer kapely Dennis Laughlin, který byl dříve zpěvákem kapely Sherbet. Evans měl také s Laughlinem osobní spory, které přispěly k negativnímu pohledu ostatních členů kapely na jeho osobu.^[18] V důsledku těchto sporů byl Evans z kapely vyhozen a frontmanem AC/DC se stal zkušený zpěvák a přítel George Younga Ronald Belford "Bon" Scott.

Éra Bona Scotta (1974 – 1980)

Bon Scott nahradil Evanse v září 1974. Scott předtím působil v kapelách The Spektors (1964–66), The Valentines (1966–70) a Fraternity (1970–73). Kapela nahrála s Evansem jen jeden singl a to "Can I Sit Next to You"/"Rockin' in the Parlour" a píseň "Can I Sit Next to You" byla nakonec nahrána znovu se Scottem pod názvem "Can I Sit Next to You Girl".

High Voltage, první album kapely, vyšlo v roce 1975 jen v Austrálii. Jeho nahrávání trvalo jen deset dní,^[19] hudbu složili bratři Youngovi a texty napsal Scott. Během několika měsíců se stabilizovala sestava kapely, kterou tvořil Scott, bratři Youngovi, baskytarista Mark Evans a bubeník Phil Rudd. Ve stejném roce také kapela vydala singl „It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)“, který se stal populární rockovou hymnou.^[20] Píseň byla zařazena na T.N.T., druhé album kapely, které také obsahovalo další velký hit, „High Voltage“.

Mezi lety 1974 a 1977 kapela pravidelně vystupovala v pořadu Molly Meldrum „Countdown“, celostátním pořadu o populární hudbě a AC/DC se postupně stávali jednou z nejpopulárnějších australských kapel. Vystoupení ze dne 3. dubna 1977 bylo jejich posledním televizním vystoupením na více než dvacet let.^[19]

Mezinárodní úspěch (1976 – 1978)

V roce 1976 podepsala kapela smlouvu s Atlantic Records a vydala se na turné po Spojeném království a po Evropě. Získali neocenitelné zkušenosti s vystupováním na stadionech, když dělali předkapely skupinám Kiss, Aerosmith, Styx a Blue Öyster Cult a vystupovali jako hlavní hvězdy spolu s kapelou Cheap Trick.^[19]

První mezinárodně distribuované album AC/DC byla kompilace z alb High Voltage a T.N.T., opět pojmenována High Voltage. Album vyšlo v roce 1976 pod labelem Atlantic Records a prodaly se jej tři miliony kopií.^[21] Album bylo zaměřeno především na T.N.T. a z předešlého alba High Voltage na něm byly obsaženy jen dvě písně.

Další studiové album kapely, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, vyšlo ve stejném roce jak v australské, tak v mezinárodní verzi. Seznam skladeb na těchto dvou verzích se lišil, mezinárodní verze například obsahovala píseň "Rocker" z alba T.N.T., naopak australská verze obsahovala například píseň "Jailbreak". Album Dirty Deeds nevyšlo ve Spojených státech až do roku 1980, kdy byla kapela na vrcholu své popularity.

Po vydání alba Let There Be Rock byl vyhozen baskytarista Mark Evans pro osobní spory s Angusem Youngem. Nahradil jej Cliff Williams, který spolu s Malcolmem Youngem později zpíval doprovodné vokály. Bratři Youngovi Williamsův odchod nijak nerozváděli a nevyjadřovali se k němu, ale Richard Griffiths, šéf Epic Records a agent AC/DC v polovině 70. let, později prohlásil: „Věděli jste, že Mark nevydrží, byl to prostě moc hodný kluk.“^[15]

AC/DC měli vliv na formování NWOBHM, například kapel Saxon a Iron Maiden, které se objevily na konci 70. let v reakci na úpadek tradičních heavy metalových kapel 70. let. V roce 2007 označili kritici AC/DC spolu s Thin Lizzy, UFO, Scorpions a Judas Priest za „druhou generaci stoupajících hvězd, připravených prorazit když stará garda začala upadat.“^[22]

Úspěch v USA (1977 – 1979)

První vystoupení kapely ve Spojených státech zařídilo Michiganské rádio AM 600 WTAC v roce 1977. Manažer rádia Peter C. Cavanaugh zorganizoval vystoupení v Capitol Theater ve Flintu. Předkapelou byli MC5, kteří se pro tuto přílěžitost opět sjednotili. Koncert začal písní "Live Wire" a skončil písní "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)".

AC/DC začali být britskými médií ztotožňováni s punkovým hnutím. Díky své popularitě však úspěšně přečkali pozdvižení okolo punku a postupně začali získavat v Británii status kultovní kapely.^[2] Angus Young se stal centrem pozornosti, protože při koncertech na diváky vystrkoval holý zadek.

V roce 1978 vyšlo album Powerage, na kterém se poprvé podílel baskytarista Cliff Williams a které obsahovalo ostřejší riffy než předchozí Let There Be Rock.^[23] Z alba Powerage byl vydán pouze jeden singl a to „Rock 'n' Roll Damnation“, který se stal zatím nejúspěšnějším singlem kapely, když se v žebříčku umístil na 24. místě. Koncert v Apollo Theatre v Glasgow byl nahrán a vydán jako album If You Want Blood. Album obsahovalo jak klasické písně jako "Whole Lotta Rosie", "Problem Child", and "Let There Be Rock", ale také méně známé písně, například "Riff Raff". Šlo o poslední album kapely v sestavě se Scottem, které produkovali Harry Vanda a George Young.

Šesté album kapely, Highway to Hell, produkoval Mutt Lange a bylo vydáno v roce 1979. Jde o první album AC/DC, které se dostalo mezi 100 nejprodávanějších alb ve Spojených státech, když se umístilo na 17. místě^[19] a posunulo AC/DC mezi nejpopulárnější hard rockové kapely. Highway to Hell klade větší důraz na doprovodné vokály, ale stále má zvuk charakteristický pro AC/DC, který tvoří rychlé, jednoduché a úderné riffy.^[24]

Smrt Bona Scotta (1980)

Dne 19. února 1980 zemřel v Londýně Bon Scott po zkonzumování značného množství alkoholu. Jeho známý Alistair Kinnear jej přes noc nechal ve svém autě, kde jej také ráno nalezl a okamžitě odvezl do nemocnice King's College v Camberwellu, kde byl Scott prohlášen za mrtvého. Ačkoliv se často tvrdí, že zemřel na udušení vdechutými zvratky, jako oficiální důvod úmrtí byla uvedena otrava alkoholem a nešťastná náhoda.^[25] Scott byl pohřben ve Fremantle v Západní Austrálii, v oblasti, do které se jeho rodina přestěhovala, když byl dítě.^[26]

Některé nejasnosti oficiální verze se staly terčem stoupenců konspiračních teorií, kteří tvrdí, že Scott zemřel na předávkování heroinem, byl zabit výfukovými plyny přiváděnými do auta, nebo že Kinnear neexistoval.^[25] Scott byl navíc astmatik a teplota byla v den jeho smrti pod bodem mrazu.^[27]

Dalšími členy kapely, kteří měli problémy s alkoholem, byli Malcom Young a Phil Rudd a oba se museli z alkoholismu léčit. Naopak Angus Young byl vždy abstinent.

Hledání nového zpěváka

Po Scottově úmrtí krátce kapela zvažovala ukončení činnosti, ale její členové nakonec dospěli k názoru, že Scott by si přál, aby AC/DC pokračovali. Uvažovalo se o několika možných kandidátech, kteří by jej mohli nahradit. Jedním z nich byl ex-zpěvák kapely Back Street Crawler Terry Slesser, ale ten se rozhodl nevstoupit do již zavedené kapely a zahájil svou úspěšnou sólovou kariéru. Další kandidát, Buzz Sherman, ex-člen kapely Moxy, se nebyl schopen připojit kvůli problémů s hlasem.^[28] Zbývající členové AC/DC se nakonec rozhodil pro ex-člena skupiny Geordie Briana Johnsona.

Angus Young později vzpomínal: "Pamatuju si, jak mi Bon pouštěl písně od Little Richarda a poté mi popisoval, jak viděl Briana zpívat." O jeho koncertě říkal: "Ten týpek řval jak jen jeho plíce dovolovaly a další, co si pamatuju, je, že sebou švihl o zem. Byl na zemi, válel se a křičel. Přišlo mi to skvělé a jako vrchol všeho—nemohlo to mít lepší přídavek—toho týpka odvezli na vozíku."^[29] Později toho dne byl Johnsonovi diagnostikován zánět slepého střeva, který byl příčinou jeho svíjení se na zemi.^[30]

Na konkurzu zazpíval Johnson písně „Whole Lotta Rosie“ z alba Let There Be Rock a „Nutbush City Limits“ od Ikea a Tiny Turnerových.^[31] Několik dní po konkurzu byl Johnson přijat.

Éra Briana Johnsona (1980 – současnost)

S Johnsonem dokončila kapela písně pro album Back in Black, které začala psát ještě za Scottova života. Nahrávání probíhalo v Compass Point Studios na Bahamách několik měsíců po Scottově smrti a produkoval jej Mutt Lange. Back in Black se stalo nejúspěšnějším albem AC/DC a také jedním z nejúspěšnějších hard rockových alb všech dob. Album také obsahuje několik z nejpopulárnjších hard rockových písní vůbec, například "Hells Bells", "You Shook Me All Night Long" a titulní píseň "Back in Black". Rok po vydání získalo platinovou desku^[21] a do roku 2006 se jej ve Spojených státech prodalo přes 21 milionů kopií.^[4] Přesto se nikdy nedostalo na špici amerického žebříčku a nejvýše se umístilo na čtvrtém místě, v žebříčku nejprodávanější alb setrvalo po 131 týdnů.^[19] Na britském žebříčku dosáhlo album prvního místa.

Následující album z roku 1981, For Those About to Rock We Salute You, se také prodávalo dobře a dočaklo se i pozitivních ohlasů u kritiky. Z alba byly vybrány dvě písně, které vyšly jako singly a staly se jedněmi z nejpopulárnějších, a to "Let's Get It Up" a "For Those About to Rock", které se umístily na 13., respektive 15. místě britské hitparády.^[32][33] Kapela se pro nahrávání svého dalšího alba Flick of the Switch rozešla s Langem, protože se chtěla vrátit k jednoduchosti a syrovosti svých prvních alb.^[34]

Ruddův odchod (1983)

Phill Rudd začal v důsledku konzumace drog mít psychické problémy a trpěl halucinacemi. Přátelství mezi Ruddem a Malcolmem Youngem začalo upadat a jejich vztahy se zhoršily až tak, že po dlouhé době vzájemných antipatií se oba poprali. Dvě hodiny po rvačce byl Rudd z kapely vyhozen.^[35] Ačkoliv Rudd již dokončil většinu své práce na novém albu, v kapele jej po konkurzu nahradil bubeník Simon Wright. V nové sestavě vydala kapela album Flick of the Switch, které je považováno za málo propracované a snáze zapomenutelné.^[34] Jeden kritik prohlásil, že kapela „udělala devětkrát stejné album“.^[36] AC/DC byli v čtenářské anketě časopisu Kerrang! zvoleni osmým největším zklamáním roku 1984. Přesto se album dostalo až na 4. místo britského žebříčku^[35] a kapela zaznamenala menší úspěch i se singly "Nervous Shakedown" a "Flick of the Swich".

Album Fly on the Wall, které produkovali bratři Youngovi a kapela jej vydala v roce 1985, bylo také považováno za dílo bez inspirace a bez cíle.^[37] Bylo také vydáno video stejného jména, ve kterém kapela hrála v baru pět z deseti písní, které byly na albu obsaženy.

V roce 1986 dosáhla úspěchu píseň určená pro rádia „Who Made Who“. Album Who Made Who bylo soundtrackem k filmu Stephena Kinga Maximum Overdrive a dá se částečně označit za kompilaci největších hitů.^[38] Na albu totiž byly obsaženy jak staré hity jako například "Hells Bells", nebo "Ride On" spolu s novějšími jako je "Sink the Pink" a dvěma instrumentálními písněmi, "D.T" a "Chase the Ace".

V únoru 1988 byli AC/DC uvedeni do síně slávy Australské asociace nahrávacího průmyslu (Australian Recording Industry Association).^[39]

Obnovení popularity (1988 – 2000)

Angus Young při koncertě v roce 2001

Album AC/DC z roku 1988, Blow Up Your Video, bylo nahráváno v Miraval Studio v Le Val ve Francii a na jeho tvorbě se opět podíleli původní producenti Harry Vanda a George Young. Kapela nahrála devatenáct písní a na album jich bylo zařazeno deset, přesto bylo album kritizováno za to, že obsahuje mnoho „výplně“.^[40] Blow up Your Video dosáhlo značného komerčního úspěchu, prodalo se jej více kopií než předchozích dvou alb dohromady a na britském žebříčku se umístilo na druhém místě, což byl největší úspěch od alba Back in Black z roku 1980. Singl „Heatseeker“ se dostal do první dvacítky singlového žebříčku^[32] a album obsahovalo i další populární písně, například „That's The Way I Wanna Rock And Roll“. Světové turné k albu začalo v únoru 1988 v Perthu. V dubnu 1988 oznámil Malcolm Young, že turné na nějakou dobu opustí, především kvůli léčbě z alkoholismu. V kapele jej zatím nahradil jeho příbuzný Stevie Young.

Po skončení turné z kapely odešel Simon Wright a začal spolupracovat na albu Ronnieho Jamese Dia Lock up the Wolves. V kapele jej nahradil studiový hudebník Chris Slade. Johnson se dění ve skupině také několik měsíců neúčastnil, protože se rozváděl^[41], takže bratři Youngovi napsali všechny písně pro nové album, v čemž pokračovali i u následujících alb. Nové album z roku 1990, The Razors Edge, produkoval Bruce Fairbairn, který dříve spolupracoval s Aerosmith a Bon Jovi. Album znamenalo pro AC/DC úpsěšný návrat mezi nejpopulárnější kapely. Hity "Thunderstruck" a "Are You Ready" se umístily na 5., respektive 16. místě žebříčku Mainstream Rock Tracks a „Moneytalks“ se umístil na 23. místě amerického singlového žebříčku. Album získalo několik platinových desek a ve Spojených státech se dostalo v žebříčku do nejlepší desítky. Několik koncertů na turné k albu Razors Edge bylo nahráno a ty posloužily jako základ živého alba s názevm Live. Album opět produkoval Fairbairn a je považováno za jedno z nejlepších živých alb 90. let.^[42] O rok později nahrála kapela píseň „Big Gun“ pro soundtrack k filmu Arnolda Schwarzeneggera Poslední akční hrdina. Singl s písní se umístil na prvním místě žebříčku U.S. Mainstream Rock, což se kapele povedlo vůbec poprvé.^[19]

V roce 1994 pozvali Youngovi Phila Rudda na několik jam sessions. Nakonec se opět stal bubeníkem kapely a nahradil Sladea, který se s kapelou rozešel v dobrém, protože chápal chuť členů hrát opět s Ruddem. Sestava z let 1980 - 1983 se tak sjednotila a v roce 1995 vydala album Ballbreaker, které nahrála v Ocean Way Studios v Los Angeles a produkoval jej Rick Rubin. První singl z alba, "Hard as a Rock" se umístil na prvním místě amerických žebříčků. Byly vydány i další dva singly a to: "Hail Ceasar" a "Cover You in Oil".

V roce 1997 vyšel box set Bonfire. Obsahoval čtyři alba, remaseterovanou verzi Back in Black, Volts (disk s alternativními verzemi, nevydanými písněmi a živými nahrávkami) a dvě živá alba, Live from the Atlantic Studios a Let There Be Rock: The Movie. Americká verze obsahovala barevný booklet, oboustranný plakát, nálepku, smývatelné tetování, otvírák a trsátko.^[43]

V roce 2000 vydali AC/DC své šestnácté studiové album, Stiff Upper Lip, které produkoval George Young. Album bylo kritikou přijato pozitivněji než předchozí Ballbreaker, ale byl mu vyčítán nedostatek nových nápadů.^[44][45] Australská verze obsahovala bonusový disk se třemi propagačními videi a několika živými nahrávkami pořízenými v Madridu v roce 1996. Album Stiff Upper Lip se umístilo na prvním místě žebříčku v pěti zemích, mimo jiné v Argentině a v Německu. Ve Spojených státech se album umístilo na sedmém místě. První singl, „Stiff Upper Lip“ se na čele amerického žebříčku Mainstream Rock Tracks udržel čtyři týdny.^[19] Další singly byly ve Spojených státech také úspěšné, "Safe in New York City" se umístil na 31. a "Sattelite Blues" na 7. místě.

Poslední vývoj (2000 – současnost)

Koncert AC/DC v Montrealu (2009)

V roce 2002 podepsali AC/DC dlouhodobou smlouvu se Sony Music^[46], která poté vydala sérií remasterovaných alb v rámci série AC/DC Remasters. Každé album obsahovalo rozšířený booklet, unikátní fotografie, memorabilia a poznámky.^[47] V roce 2003 byl celý katalog (kromě alb Ballbreaker a Stiff Upper Lip) remasterován a znovu vydán. Ballbreaker byl vydán v roce 2005 a Stiff Upper Lip v dubnu 2007.

V květnu 2003 přijal Malcolm Young cenu Teda Edwarda za skvělou službu australské hudbě (Ted Albert Award for Outstanding Service to Australian Music) při příležitosti Music Winner Awards, kde současně vzdal úctu Bonu Scottovi.^[48] Ve stejném roce RIAA aktualizovala počet prodaných alb AC/DC ve Spojených státech z 46,5 milionu na 63 miliony, čímž se AC/DC stali pátou nejúspěšnější kapelou ve Spojených státech. Vyšší prodejnosti dosáhly jen kapely The Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd a Eagles.^[3] RIAA také ocenila album Back in Black dvakrát diamantovou deskou za více než 20 milionů prodaných kopií, címž se album stalo šestým nejúspěšnějším albem ve Spojených státech a v roce 2005 se s 21 miliony prodaných kopií posunulo na páté místo.^[4]

Dne 30. července 2003 vystoupili AC/DC před půl milionem diváků spolu s Rush a The Rolling Stones na Molson Canadian Rocks for Toronto, což byl koncert, který měl městu pomoci překonat následky epidemie SARS. Šlo o největší koncert v dějinách Severní Ameriky na kterém se vybíralo vstupné.^[49]

Cedule označující ACDC Lane

Dne 1. října 2004 byla hlavní dopravní tepna v Melbourne, Corporation Lane, přejmenována na počest kapely. Představitelé města však zamítli použití lomítka v názvu ulice a ta se tak jmenuje ACDC Lane.^[50] Ulice se nachází poblíž Swanston Street, kde byl v roce 1975 natočen videoklip k písni „It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)“.^[20] Již 2. března 2000 byla jedna ulice v Leganés ve Španělsku pojmenována „Calle de AC/DC“.^[20]

AC/DC byli v roce 2005 s příjmy 25 miliony aus$ druhou nejvíce vydělávající australskou kapelou a to i přesto, že nevydali žádné album, ani nekoncertovali. Nejvíce (50 milionů aus$) pak vydělala kapela The Wiggles.^[51]

Uvedení do Rock and Roll Hall of Fame a odkaz kapely

AC/DC byli do Rock and Roll Hall of Fame uvedeni v březnu 2003. Během ceremoniálu zahráli písně "Highway to Hell" a "You Shook Me All Night Long" spolu se Stevenem Tylerem z Aerosmith. Ten popsal jejich power chords jako „blesk zespodu, který vám dá druhý nejsilnější proud, která může projít vašim tělem.“^[52]

Při svém projevu citoval Brian Johnson píseň „Let There Be Rock“ z roku 1977:

Odkaz kapely je stále aktuální. AC/DC se dočkali mnoha hudebních ocenění, ať už od kritků, nebo od podobně slavných a respektovaných umělců. Například zpěvačka Lidna Ronstadt prohlásila, že jim v 70. letech nevěnovala pozornost, ale „AC/DC jsou opravdou dobrou kapelou a v současnosti je miluje.“^[54]

Nové album

Po osmi letech (tedy v roce 2008) se legendární rocková skupina AC/DC zavřela do studia a začala pracovat na novém řadovém albu. Na pomoc si zavolala producenta Brendana O'Briena, který spolupracoval také například s Pearl Jam, Soundgaden, Incubus či Audioslave. V roce 2004 řekl Brian Johnson, že poprvé od alba Blow Up Your Video bude zase psát texty. Řekl také, že Angus Young přišel s tvrdšími riffy, než jsou ty ve Stiff Upper Lip Album vyšlo v říjnu 2008, pod názvem Black Ice, a znamená hudebně návrat k těm nejčistším rockovým kořenům. AC/DC nevymýšlejí novátorské postupy, ale jsou to prostě staří dobří AC/DC, s ostrými kytarovými riffy, správnými vokály Briana a neopakovatelnou kytarou Anguse. Najisto se však počítá s turné již v tomto roce, které má ihned po vydání následovat. Poslední a v pořadí patnáctá studiovka "Stiff Upper Lip" vyšla v únoru roku 2000. Nahrávala se v The Warehouse Studio ve Vancouveru a produkci měl na starost George Young. Rok na to vyšla v nové verzi "Stiff Upper Lip Tour Edition". Ta kromě CD s klasickým tracklistem obsahovala navíc i několik bonusů.

Koncert v České republice

V říjnu 2008 skupina zahájila své nové turné v Severní Americe. Součástí tohoto turné bude i vystoupení v pražské O2 Aréně. Více o tomto koncertu, který se koná 17. 3. 2009 naleznete třeba zde. Bohužel pro většinu fanoušků byl koncert během jediného dne vyprodán. S jistotou lze předpokládat, že i toto vystoupení bude stejně mimořádným zážitkem plným energie, atmosféry s obrovskou pódiovou show jako byly předchozí dva pražské koncerty.

Členové kapely

Současní členové

• Brian Johnson – zpěv (1980–současnost)
• Angus Young – kytara (1973–současnost)
• Malcolm Young – kytara, doprovodný zpěv (1973–současnost)
• Cliff Williams – baskytara, doprovodný zpěv (1977–současnost)
• Phil Rudd – bicí (1975–1983, 1994–současnost)

Bývalí členové

• Bon Scott - zpěv (1974–1980) [zemřel]
• Simon Wright – bicí (1983–1989)
• Chris Slade – bicí (1989–1994)
• Mark Evans – baskytara (1975–1977)
• Dave Evans – zpěv (1973–1974)

Diskografie

Související informace lze nalézt také v článku Diskografie AC/DC.

Studiová alba

Živá alba

Videografie

YouTube

Literatura

• DOME, Malcolm. AC/DC. [s.l.] : Proteus Books, 1982. ISBN 0-862-76011-9.
• BUNTON, Richard. AC/DC: Hell Ain't No Bad Place to Be. [s.l.] : Omnibus Books, 1983. ISBN ISBN 0-7119-0082-5.
• HOLMES, Tim. AC/DC (Monsters of Metal). [s.l.] : Ballantine, 1986. ISBN 0-345-33239-3.
• HUXLEY, Martin. AC/DC: The World's Heaviest Rock. [s.l.] : Lightning Source Inc., 1996. ISBN 0-312-30220-7.
• STENNING, Paul. AC/DC: Two Sides to Every Glory. [s.l.] : Chrome Dreams, 2005. ISBN 1-842-40308-7.

Citace a reference

1. ↑ AC/DC Biography. [online]. Duben 2005, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (anglicky) 
2. ↑ ^{2,0 2,1} ENGLEHEART, Murray. AC/DC - Bonfire. [s.l.] : [s.n.], 1997-11-18.  
3. ↑ ^{3,0 3,1} Top Artists [asp]. Riaa.com, 2006-07-31, [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
4. ↑ ^{4,0 4,1 4,2 4,3} Top 100 Albums [asp]. Riaa.com, 2006-07-31, [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
5. ↑ Michael Jackson's Awards ::. 2000's [online]. Mjbaltic.com, [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
6. ↑ 100 Greatest artists of hard rock [online]. Vh1.com, [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
7. ↑ WIEDERHORN, Jon. The Greatest Metal Bands Of All Time []. MTV, [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
8. ↑ WHITE, Dave. AC/DC []. About.com, [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
9. ↑ ^{9,0 9,1} Band Name Origins [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
10. ↑ Night Prowler by AC/DC [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
11. ↑ BC/DC official website [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
12. ↑ AC/DShee official website [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
13. ↑ Baker, Glenn A. History of Albert Music. Albert Music.
14. ↑ „Friday on my Mind“ by The Easybeats. Songfacts.
15. ↑ ^{15,0 15,1 15,2} Walker, Clinton (2001). Highway to Hell: The Life and Times of AC/DC Legend Bon Scott, pp. 128–133. ISBN 1-891241-13-3.
16. ↑ Rock Snaps. Australian Broadcasting Corporation.
17. ↑ Long Way to the Top. Australian Broadcasting Corporation.
18. ↑ ^{18,0 18,1} Stenning, Paul; Rob Johnstone (November 2005). AC/DC - Two Sides to Every Glory. Chrome Dreams, 32–34. ISBN 1-84240-308-7.
19. ↑ ^{19,0 19,1 19,2 19,3 19,4 19,5 19,6} Timeline. AC/DC official website.
20. ↑ ^{20,0 20,1 20,2} Boulton, Martin. „Laneway to the top for AC/DC“, The Age.
21. ↑ ^{21,0 21,1} Jeckell, Barry A. Back In Black tips 21M mark. Billboard.
22. ↑ Elliott, Paul. „Never Mind the Bollocks“. Mojo (únor 2007)
23. ↑ Prato, Greg. AC/DC - Powerage. All Music Guide
24. ↑ Huey, Steve. AC/DC - Highway to Hell. All Music Guide.
25. ↑ ^{25,0 25,1} Jinman, Richard. "25 years on, AC/DC fans recall how wild rocker met his end",
26. ↑ Highway leads to the National Trust. Metropolitan Cemeteries Board
27. ↑ Stevenson, Jane. lights a Bonfire in tribute. Canoe JAM! music.
28. ↑ Moxy. Canoe JAM! music.
29. ↑ BBC6 interview, 16. listopadu 2003. Přepis zde a zde.
30. ↑ Crandall, Bill. Rock and Roll Hall of Fame 2003: AC/DC. Rolling Stone.
31. ↑ AC/DC History Chapter 8 - Back In Black. Bedlam in Belgium.
32. ↑ ^{32,0 32,1} EveryHit.com
33. ↑ „For Those About To Rock (We Salute You)“ by AC/DC. Songfacts.
34. ↑ ^{34,0 34,1} Huey, Steve. AC/DC - Flick of the Switch. All Music Guide.
35. ↑ ^{35,0 35,1} AC/DC History Chapter 10 - Fire Your Guns. Bedlam in Belgium.
36. ↑ Fricke, David. Flick of the Switch. Rolling Stone.
37. ↑ Huey, Steve. AC/DC - Fly on the Wall. All Music Guide.
38. ↑ Christopher, Michael. Epic Records AC/DC Re-issues: Second Wave. PopMatters.
39. ↑ ARIA Icons: Hall of Fame. Australian Recording Industry Association
40. ↑ Prato, Greg. AC/DC - Blow Up your Video. All Music Guide.
41. ↑ AC/DC History Chapter 14 - On The Razor's Edge. Bedlam in Belgium.
42. ↑ Weber, Barry. AC/DC - AC/DC Live. All Music Guide.
43. ↑ Boxsets. AC/DC discography.
44. ↑ Wild, David. Stiff Upper Lip. Rolling Stone.
45. ↑ Erlewine, Stephen Thomas. AC/DC - Stiff Upper Lip. All Music Guide.
46. ↑ AC/DC Sign big contract with Sony. ChartAttack
47. ↑ Rivadavia, Ed. AC/DC - Discography. All Music Guide.
48. ↑ 2003 Music Winners Awards Announced. Australasian Performing Right Association.
49. ↑ „Stones rock out at Toronto's 'biggest party'“, Canadian Broadcasting Corporation,
50. ↑ Next stage in AC/DC Lane proposal wins in-principle support. City of Melbourne
51. ↑ Ziffer, Daniel. „Wiggles wriggle back into top spot“, The Age,
52. ↑ „Rock and Roll Hall of Fame open doors“, CNN
53. ↑ Johnson, Billy. AC/DC, The Clash, The Police And Others Inducted Into Hall Of Fame. Yahoo! Music.
54. ↑ Harada, Wayne. Linda Ronstadt lets wisdom strike note. The Honolulu Advertiser.

Externí odkazy

• Oficiální stránky kapely (acdcrocks.com)
• Oficiální stránky kapely (acdc.com)

České stránky o AC/DC

• stránky českého fanklubu (www.acdcrocks.wz.cz)
• Neoficiální fan stránky kapely (acdc-fun.ic.cz)
• Neoficiální fan stránky kapely (acdc.yc.cz)
• Neoficiální fan stránky kapely (ac-dc.wz.cz)
• Neoficiální fan stránky kapely (acdc.czechian.net)
• Neoficiální fan stránky kapely (acdc.wz.cz)
• Neoficiální fan stránky kapely (squealer.ic.cz)
• Neoficiální fan stránky kapely (acdcman.wz.cz)