Šablona:Článek dne/2018/21

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 5. 1. 2020, 19:41

Horten H.IX bylo proudovými motory poháněné samokřídlo z doby druhé světové války, z kategorie takzvaných Wunderwaffen. Šlo o vůbec první samokřídlo vybavené proudovými motory. Letoun je společným dílem bratří Hortenů – Waltera, Reimara a Wolframa. Příznivcem jejich projektu byl samotný Hermann Göring a jako jediný stroj měl šanci na splnění požadavků jeho soutěže 3x1000.

Bratři Hortenovi začali vyvíjet elegantní samokřídla už jako mladíci v aeroklubu ve Wasserkupe, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Nejprve jako modely, později již jako větroně. Prvním typem projektovaným od počátku s motory byl Horten V, který měl dva stejné motory Hirth. Ten byl později pro účely zkoušek přestavěn z dvoumístného na jednomístné uspořádání.

V roce 1939 všichni bratři nastoupili k Luftwaffe. Wolfram zahynul při výbuchu svého Heinkel He 111 při kladení min v květnu 1940. Reimar sloužil jako instruktor létání v Kolíně nad Rýnem a nadále stavěl větroně-samokřídla, zatímco Walter bojoval v Bitvě o Británii v řadách JG 26, kde dosáhl 7 vítězství. Po skončení bitvy o Británii nastoupil na žádost svého tehdejšího velitele Kurta von Doeringa na velitelství, kde se zabýval technickým vývojem stíhacích letadel. Zde se mohl seznámit s řadou nových projektů a technických novinek. Asi nejvíce ho zaujaly proudové motory, které by byly ideálním pohonem stíhacích samokřídel. Díky svým pravomocem vytvořil v Göttingenu malý tým, označený Sonderkommando 3, kam převelel i bratra Reimara. Zde se tajně a nelegálně, za peníze Inspektorátu stíhacího letectva, pracovalo na vývoji samokřídel.

V roce 1943 byly v Goettingenu vyrobeny první dva prototypy plnohodnotného stíhače Horten IX. Horten IX V1 byl bezmotorový kluzák, na kterém byla ověřována aerodynamická koncepce. První let proběhl 28. 2. 1943 a ukázal, že koncepce funguje, včetně netradičních prvků - aerodynamických brzd v polovině křídla, které byly součástí řízení, elevonů a brzdícího padáku, zkracujícího přistání. Po zkušenostech s V1, dostal V2 robustnější přední podvozkovou nohu. U prototypu V2 už se také počítalo s montáží proudových motorů BMW 003, ze kterých se však podařilo získat pouze pláště.

Problém, jak dát projektu oficiální status byl vyřešen přihlášením k soutěži 3x1000, kterou v roce 1943 vyhlásil Hermann Göring. Ten dostal materiály o projektu (že už probíhá stavba mu bylo zatajeno) a projekt odsouhlasil s podporou 500 000 říšských marek. Göring si dokonce nechal stroj osobně předvést a jeho schopnost provádět běžné manévry při letu na jeden motor, na něj velice zapůsobila.

V březnu 1945 byl program Ho 229 zařazen mezi programy zázračných zbraní s nejvyšší prioritou. Bratři Hortenové už v té době pracovali na projektu bombardéru, který by byl schopen svrhnout pumu na New York (projekt Ho XVIIIB).
V továrně Gotha se započalo se stavbou objednaných 6 prototypů Ho 229, označených V3 až V8, které měly nahradit i Ho 229 V2, ztracený při nehodě v únoru 1945. Z nich prototypy V3, V6 a V8 představovaly jednomístný stíhací Ho 229 A-1, V4 a V5 byly noční stíhačky a V7 byl cvičný dvoumístný stroj.

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
 <!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
-[[Soubor:SUN-Ultra40-2014-002.jpg|right|160px|Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.]]
+[[Soubor:Horten Ho 229-Flickr2011.jpg|right|160px|Kresba Hortenu Ho 229]]
-'''[[FireWire]]''' ('''IEEE 1394''') je standardní sériová [[sběrnice]] pro připojení periférií k [[počítač]]i. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především [[SCSI]].
+'''[[Horten Ho 229|Horten H.IX]]''' bylo [[Proudový motor|proudovými motory]] poháněné samokřídlo z&nbsp;doby [[Druhá světová válka|druhé světové války]], z kategorie takzvaných Wunderwaffen. Šlo&nbsp;o&nbsp;vůbec první samokřídlo vybavené proudovými motory. Letoun je společným dílem bratří Hortenů – Waltera, Reimara a Wolframa. Příznivcem jejich projektu byl samotný Hermann Göring a jako jediný stroj měl šanci na splnění požadavků jeho soutěže '''3x1000'''.
-V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE&nbsp;1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE&nbsp;1394b s rychlostí až 800&nbsp;Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový&nbsp;standard IEEE 1394c s rychlostí až 3&nbsp;200&nbsp;Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.
+Bratři Hortenovi začali vyvíjet elegantní samokřídla už jako mladíci v aeroklubu ve Wasserkupe, nedaleko [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]]. Nejprve jako modely, později již jako [[Kluzák|větroně]]. Prvním typem projektovaným od počátku s motory byl Horten V, který měl dva stejné motory Hirth. Ten byl později pro účely zkoušek přestavěn z dvoumístného na jednomístné uspořádání.
-FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu [[peer-to-peer]], například mezi [[Scanner|skenerem]] a [[Počítačová tiskárna|tiskárnou]], bez potřeby využití systémové paměti nebo [[Procesor|procesoru]] počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie [[plug-and-play]] a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 [[watt]]y a 30&nbsp;[[volt]]y, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.
+V roce [[1939]] všichni bratři nastoupili k [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]]. Wolfram zahynul při výbuchu svého [[Heinkel He 111]] při kladení min v květnu [[1940]]. Reimar sloužil jako instruktor létání v [[Kolín nad Rýnem|Kolíně nad Rýnem]] a nadále stavěl větroně-samokřídla, zatímco Walter bojoval v [[Bitva o Británii|Bitvě o Británii]] v řadách JG 26, kde dosáhl 7 vítězství. Po skončení bitvy o Británii nastoupil na žádost svého tehdejšího velitele Kurta von Doeringa na velitelství, kde se zabýval technickým vývojem stíhacích letadel. Zde se mohl seznámit s řadou nových projektů a technických novinek. Asi nejvíce ho zaujaly proudové motory, které by byly ideálním pohonem stíhacích samokřídel. Díky svým pravomocem vytvořil v [[Göttingen]]u malý tým, označený ''Sonderkommando 3'', kam převelel i bratra Reimara. Zde se tajně a nelegálně, za peníze Inspektorátu stíhacího letectva, pracovalo na vývoji samokřídel.
-Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní&nbsp;streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k&nbsp;velkému poklesu v isochronním přenosu.
+V roce [[1943]] byly v Goettingenu vyrobeny první dva prototypy plnohodnotného stíhače Horten IX. '''Horten IX V1''' byl bezmotorový kluzák, na kterém byla ověřována aerodynamická koncepce. První let proběhl 28. 2. [[1943]] a ukázal, že koncepce funguje, včetně netradičních prvků - aerodynamických brzd v polovině křídla, které byly součástí řízení, elevonů a brzdícího [[padák]]u, zkracujícího přistání. Po zkušenostech s V1, dostal V2 robustnější přední [[Podvozek letadla|podvozkovou]] nohu. U prototypu V2 už se také počítalo s montáží proudových motorů [[BMW 003]], ze kterých se však podařilo získat pouze pláště.
-<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>
+Problém, jak dát projektu oficiální status byl vyřešen přihlášením k soutěži 3x1000, kterou v roce [[1943]] vyhlásil Hermann Göring. Ten dostal materiály o projektu (že už probíhá stavba mu bylo zatajeno) a projekt odsouhlasil s podporou 500 000 říšských marek. Göring si dokonce nechal stroj osobně předvést a jeho schopnost provádět běžné manévry při letu na jeden motor, na něj velice zapůsobila.
+V březnu [[1945]] byl program Ho 229 zařazen mezi programy zázračných zbraní s&nbsp;nejvyšší prioritou. Bratři Hortenové už v té době pracovali na projektu bombardéru, který by byl schopen svrhnout pumu na New York (projekt '''Ho XVIIIB''').<br />V továrně Gotha se započalo se stavbou objednaných 6 prototypů Ho 229, označených V3 až V8, které měly nahradit i Ho 229 V2, ztracený při nehodě v únoru 1945. Z nich prototypy V3, V6 a V8 představovaly jednomístný stíhací Ho 229 A-1, V4 a V5 byly noční stíhačky a V7 byl cvičný dvoumístný stroj.
+<noinclude>[[Kategorie:Archiv Článků DNE]]</noinclude>