Blaník

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 19. 10. 2022, 21:39

Blaník je 638 m vysoký legendární^[1] vrch ve Středočeském kraji. Nachází se asi 10 kilometrů jižně od Vlašimi, na území Louňovic pod Blaníkem. Je opředen pověstmi o blanických rytířich. V těžkých chvílích české historie byl symbolem naděje na získání svobody a svébytnosti českého národa. Jméno Blaník je možná odvozeno od keltského Blaniak^[2].

Geografie

Masiv Blaníku tvoří dva zalesněné skalnaté vrchy Velký Blaník (638 m n. m.) a Malý Blaník (564 m n. m.). Velký Blaník je charakteristickým bodem rozsáhlé zvlněné krajiny, která tvoří přechod mezi Středočeskou pahorkatinou a Českomoravskou vrchovinou. Velký Blaník je nejvyšším vrcholem Mladovožické pahorkatiny, která je východní částí Vlašimské pahorkatiny a náleží do geomorfologického celku Středočeské pahorkatiny.

Blaník je součástí chráněné krajinné oblasti CHKO Blaník (z roku 1981, 40 km²). Pod kopci se nachází obec Louňovice pod Blaníkem a protéká řeka Blanice (přítok Sázavy).

Velký Blaník

Rozhledna na Velkém Blaníku

Velký Blaník byl osídlen již před začátkem našeho letopočtu. V 5.století př.n.l. v době halštatské zde bylo hradiště kruhového tvaru se dvěma řadami mohutných kamenných valů jejichž zbytky jsou dodnes patrné okolo vrcholu, později tvrz a pravděpodobně dřevěný hrad. Rokem 1404 se datuje počátek poutí na horu. Jednou ze současných tradic místních obyvatel je silvestrovský výstup na horu. V letech 1868–1871 se zde konaly tábory lidu za české státní právo. Odsud byl vylomen v roce 1868 i jeden ze základních kamenů Národního divadla (rozměry cca 125 × 97 × 57 cm, hmotnost 1750 kg).

Rozhledna na Velkém Blaníku

Na vrcholu stojí 30 m dřevěná rozhledna z roku 1941 ve tvaru husitské hlásky. Menší sestřičky lze najít u Žamberka (rozhledna Rozálka) a na Hýlačce u Tábora (rozhledna Hýlačka). Nebyla to však první rozhledna, dříve (r. 1895) tam již stála jednoduchá 20 metrů vysoká dřevěná otevřená rozhledna, která se zřítila roku 1936. Tu současnou, krytou, postavil Klub českých turistů v letech 1939-1941. Lze z ní shlédnout nejen blízké okolí, západním směrem podstatnou část Středočeské pahorkatiny, nazývanou Českou Sibiří, západní vrcholy Českomoravská vrchovina s dominujícím Strážištěm, severovýchodně město Vlašim a Posázaví, ale při optimální viditelnosti je možno jihozápadním směrem dohlédnout až vrcholů Šumavy a na severozápadě spatřit Prahu a poblíž Prahy stojící vysílač Cukrák.

Malý Blaník

Zřícenina kaple sv.Máří Magdaleny

Na vrcholu se nalézají zbytky středověkého hrádku, který byl dobyt husity roku 1420. Zbytky hradu byly odkryty archeologem Pavlem Radoměřským v lesnatém svahu nad obcí Býkovice v roce 1961^[3]. Na Malém Blaníku (dříve Holý vrch) se nachází také zřícenina poutní kaple svaté Máří Magdaleny. Stavba byla dokončena v roce 1753 (poutě se zde konaly ovšem již v první polovině 16. století), zrušena pak v roce 1783 nařízením císaře Josefa II.. Půdorys kaple tvoří osmiúhelník komponovaný do elipsy s přiléhající sakristii na severovýchodě, pod níž bývala jeskyně s poustevníkem. Uprostřed zříceniny dnes roste obrovský smrk starý cca 160 let, kterému se říká „Mnich“.

Pověst

Svatý Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory (V. Černý, 1898)

Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, z nichž některé mají původ zřejmě již v keltských dobách. Pověst o vojsku bojovníků spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu, je rozšířena v celém keltském světě^[4]. Hlavní legenda vznikla patrně v 15. století mezi prostými lidmi na základě události, kdy bylo podivuhodným až zázračným způsobem na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, poraženo nepřátelské vojsko. Kolem roku 1470 o vojsku skrytém v hoře kázal Mikuláš z Vlásenice^[5].

Obsah pověsti: Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

Den uvnitř hory je dlouhý jako rok na povrchu. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše o kováři, kterého pozval neznámý rytíř z Blaníku, aby mu v hoře okoval koně. Kovář šel a když dokončil svojí práci, dali mu rytíři pytel plný smetí. Ve zlosti pak kovář vysypal celý pytel pod kopcem. V Louňovicích se pak všichni divili, kam kovář na celý rok zmizel. Když pak vyprávěl, co se mu přihodilo, šáhl do pytle a nahmatal tři dukáty. Teprve v tu chvíli poznal, jakou udělal chybu, když pytel vysypal. Honem utíkal k hoře, ale nenašel ani dukáty, ani smetí.

Pozornost Blaníku a legendě o svatováclavskému vojsku znovu přineslo národní obrození. V dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic udělal špatný krok a zřítil se z výšky 60 metrů. Přestože ho spolupracovnící viděli padat, jeho tělo se nikdy nenašlo a musel být tak po zákonem stanovené době prohlášen za mrtvého^[6]. Podbrdský se objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene. Podbrdský soud vyhrál a musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Případ vzbudil pozornost a Podbrdský byl postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě. Před soudem vypověděl, že po dopadu se probral ve velkém klenutém sále, kde jej přivítala krásná dívka. Cítil se najednou jako jiný člověk, jako by byl studovaný a učený. Postupně se zde setkal s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími. S některými prý dokonce telepaticky mluvil. Jejich řeči prý nerozumněl, myšlenkám ano. Na závěr se velikáni za zvuků staroslověnského chorálu odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka - Génius Čech - se s Václavem Podbrdským rozloučila. Poté se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše mělo trvat 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zjistil, že uplynulo 18 let. Vojenský soud kameníkovo vysvětlení fakticky přijal. Označil jej však za fixní ideu. Podbrdského za uniknutí vojenské službě však nijak nepotrestal.

Od roku 1989 se zde pravidelně pořádají Svatováclavské slavnosti, kdy na svůj svátek sjíždí z Velkého Blaníku na bílem koni sv. Václav s doprovodem svých vojáků na louňovické náměstí, kde se konají vlastní oslavy.

Blaník a umění

Svatováclavské slavnosti

O všeobecnou známost Blaníku se zasloužilo mnoho významných českých umělců. Alois Jirásek ztvárnil blanickou legendu ve svých Starých pověstech českých. Hora svou symboličností poskytla námět též řadě hudebníků (Bedřich Smetana – Má vlast, Zdeněk Fibich) a malířům-krajinářům ve druhé polovině 19. století (Julius Mařák či Mikoláš Aleš). Blanická pověst se v literatuře objevila v roce 1799. Mezi další umělce inspirované Blaníkem patří: Václav Kliment Klicpera vlastenecká hra Blaník, Josef Kajetán Tyl (dramatická báchorka Jiříkovo vidění), Karel Jaromír Erben či Jaroslav Vrchlický (Selské balady: Balada blanická). Divadlo Járy Cimrmana uvádí satirickou hru Blaník.

Související články

• Velký Blaník (přírodní rezervace)
• Malý Blaník (přírodní rezervace)

Externí odkazy

• Blaník + rozhledna – oficiální stránky obce → odkaz rozhledna
• http://www.blanik.ochranaprirody.cz/ (CHKO Blaník)
• http://stranky.the.cz/blanik/index.html (rozhledna)
• http://ceskasibir.cz/blanik.php (staré pohlednice)
• http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-velky-blanik.htm (naučná stezka Blaníkem)
• Blaník a Říp - dvě mýtické hory českých dějin - video z cyklu České televize Historický magazín

Literatura

• JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Ilustrace Mikoláš Aleš. Praha : Cesty, 1999. Dostupné online. – kapitola Blaničtí rytíři, s. 238–240.  

Reference

1. ↑ HOMOLOVÁ, Iva. Podblanicko - Za sv. Václavem, rytíři a do Vlašimi. HospodářskéNoviny.cz [online]. 2004-02-10 [cit. 2011-02-10]. Dostupné online. ISSN 1213-7693.  
2. ↑ Anna Bauerová: Keltové v Čechách. Srovnej: Blaniak, dnes vrch Blagny u Dijonu, Blaniak dnes Bligny severovýchodně od Paříže, Blaniacum, dnes Planig v Porýni.
3. ↑ Jan R.Plzeňský: Tajemná hora v srdci Evropy
4. ↑ Anna Bauerová: Keltové v Čechách
5. ↑ Milan Vodička: Blaník? Spíš Blaniak, MF DNES 1997
6. ↑ Ivo Bartík: Záhada základního kamene, Květy