V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Písmo

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 3. 9. 2013, 11:32


Písmo se používá na vizuální zápis jazyka se symboly. Nejstarší typy písma jsou piktogramy nebo ideogramy. Většina písem může být rozdělena do 3 kategorií: logografické, sylabické (slabičné) a alfabetické (abecední). Obecné slovo pro symboly v písmu je grafém (znak). Písmeno (též Glyf) je grafická reprezentace znaku. Glyfy většiny písem tvoří linie (čáry) a proto se nazývají lineární (čárové), ale existují i glyfy nelineárních písem tvořené jinými typy značek.

Obsah

Historie

První písmo bylo klínové písmo, které vzniklo u Sumerů koncem 4. tisíciletí př. n. l., ale brzy bylo následováno písmem v Egyptě a Induské dolině a od toho času se písmo objevilo nezávisle mnohokrát, spojeno s různými civilizacemi.

Logografická písma

Hlavní článek: Logogram

Logogram je jediný napsaný znak, který reprezentuje kompletní gramatické slovo. Jako logogramy jsou klasifikovány např. čínské znaky. Protože každý znak reprezentuje jedno slovo (přesněji morfém), mnoho logogramů vyžaduje napsat všechna slova jazyka. Velký počet logogramů a memorování (učení se nazpaměť) jejich významu jsou hlavní nevýhody logografických systemů v porovnání s alfabetickými (abecedními). Ale protože význam je obsažený v symbolu, stejný logografický systém může teoreticky být použit na reprezentaci různých jazyků. V praxi je to možné jen pro velmi blízké jazyky jako dialekty čínštiny, protože syntaktické omezení redukují portabilitu daného logografického systému. Korejština i japonština používají čínské logogramy ve svých písmech a mnoho symbolů má stejný význam v různých jazycích. Ale jsou různé od čínštiny natolik, že čínský text není pro japonského nebo korejského čtenáře lehce srozumitelný. I když většina jazyků nepoužívá kompletní logografická písma, mnoho jazyků používá nějaké logogramy. Dobrý příklad moderních západních logogramů jsou arabské číslice - každý uživatel těchto symbolů rozumí co znamená 1, i když to volá různě: jedna, one, eins, uno nebo ichi. Jiné západní logogramy obsahují ampersand & (používaný pro spojku a, latinsky et) a zavináč (anglicky „at sign“) @ , používaný v mnoha kontextech pro při. Logogramy se někdy nazývají ideogramy - slovo označující symboly, které graficky reprezentují abstraktní myšlenky, ale lingvisté se tomuto použití vyhýbají, protože čínské znaky jsou často sémanticko-fonetické (fonetika=hláskosloví) sloučeniny, symboly obsahující element reprezentující význam a element reprezentující výslovnost. Nekteří lingvisté rozlišují mezi lexigrafií a ideografií, kde symboly v lexigrafiích reprezentují slova a symboly v ideografiích reprezentují slova nebo morfémy. Nejdůležitější (a jediné přežívající) moderní logografické písmo je čínské, jehož znaky jsou použity s různým stupněm modifikace v čínštině, japonštině, korejštině, vietnamštině a v jiných východoasijských jazycích. Starověké egyptské hieroglyfy a částečně i písmo Mayů jsou též logografické systémy, ale už se nepoužívají. Kompletní seznam logografických písem obsahuje článek Seznam písem.

Sylabická (slabičná) písma

Hlavní článek: Sylabarie

Protože logografická písma používají jeden symbol pro celé slovo, sylabarie je sada napsaných symbolů reprezentujících (nebo aproximujících) slabiky, které tvoří slova. Symbol v sylabarii typicky reprezentuje zvuk souhlásky následovaný zvukem samohlásky nebo jen samotnou samohláskou. V pravé sylabarii není systematická grafická podobnost mezi foneticky souvisejícími znaky (i když některé mají grafickou podobnost pro samohlásky). Tedy znaky pro „ke“, „ka“ a „ko“ nemají podobnost na indikaci jejich společné souhlásky „k“. V porovnání s abugidou, kde každá graféma typicky reprezentuje slabiku, ale kde znaky reprezentující související zvuky jsou podobné graficky (typicky, společná souhlásková báze je označena více nebo méně konzistentním způsobem na reprezentaci samohlásky v slabice). Sylabarie jsou nejvhodnější pro jazyky s relativně jednoduchou slabikovou strukturou jako japonština. Angličtina zase umožňuje komplexní slabikové struktury s relativně velkou zásobou samohlásek a komplexních skupin souhlásek, dělajíc psaní anglických slov se sylabarií nešikovným. Pro psaní angličtiny použitím sylabarie by každá možná slabika v angličtině musela mít separátní symbol - počet možných slabik v japonštině není větší než asi sto, ale v angličtině je jich mnoho tisíc. Jiné jazyky používající slabikové psaní jsou mykénská řečtina (lineární písmo B) a původní americké jazyky (např. abeceda kmene Čerokíové). Některé jazyky starověkého Blízkého východu používaly formy klínového písma, které je sylabarií s některými neslabikovými elementy. Kompletní seznam sylabarií obsahuje článek Seznam písem.

Hlásková (abecední, alfabetická) písma

Nejrozšířenější typ písma. Používají ho téměř všechny nynější jazyky buď jako hlavní, anebo pro přepis pro cizince, např. pinyin pro čínštinu. Užívá samostatné znaky pro jednotlivé hlásky, elementární prvky mluvené řeči. Znakově, graficky je nejjednodušší možností, postačí jen několik desítek znaků (písmen). Pro další úsporu znaků se používají i jejich kombinace, zvané spřežky, v češtině je taková spřežka "ch", dříve jich bylo více, např. "cz" (č); spřežky mohou být i z více, než dvou znaků, např. německé "tsch" pro hlásku č. Jinou častou možností je opatření základních latinských znaků příznaky, diakritikou, např. v češtině háčky a čárky nad základním znakem. První hlásková písma byla již mezi klínovými písmy, např. ugaritské, ač většina klínových písem byla slabičná nebo poloslabičná. Nejrozšířenější jsou písma založená na písmu starořímském (latince), resp. na jeho předchůdci, písmu starořeckém, které navázalo na písmo fénické. Z fénického základu vychází i většina ostatních hláskových písem - jak písma semitská (arabské, hebrejské), na která navázala s vlivem islámu i písma středoasijská, tak i písma jihoasijská, např. indická. Pro některé jazyky vzniklo písem více - původní (starobylé) a novodobé, zpravidla založené na latince nebo na cyrilici (v Česku obvykle nazývané azbuka). Znaky jsou seřazovány pro jednotlivé jazyky do vzorových řad s ustáleným pořadím znaků (hlásek), zpravidla nazvaných podle prvních znaků, např. česky abeceda, řazení cyrilice je v Rusku, Ukrajině a Bělorusku nazýváno azbuka. Tyto názvy se pak často používají i pro samotné písmo jako celek. Kromě hláskových znaků se používají jednak logogramy, zejména číslice, a jednak pomocné (organizační) znaky, nazývané interpunční, např. mezera, tečka, pomlčka, apostrof, rovnítko či vlnovka. Interpunkční využití mají také rozlišení stejného písma na dvě varianty - „malá a velká abeceda“ čili minuskule a majuskule (verzálky). Pro účely ručního psaní se vyvinuly ještě verze psací obou variant abecedy. Logografickým (významovým) principem se pak řídí některá významová rozlišení podle velikosti či pozice znaků pro méně běžné odborné účely, jako jsou mocniny nebo indexy. Rovněž jednotlivé hláskové znaky se používají pro některé významy jako zkratky, značky

Písmo, typografický objekt

Návrhem různých grafických podob jednotlivých písmen či celých abeced respektive znakových sad se zabývá výtvarný obor nazývaný typografie, dnes velmi často v počítačové podobě.

Související články

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/P%C3%ADsmo“