SPAD S.VII byl úspěšný francouzský stíhací dvouplošník z první světové války. První S.VII se na západní frontě objevily na podzim 1916 a od počátku následujícího roku až do jara 1918 nesly ve francouzském letectvu hlavní tíhu vzdušných bojů. Důležitou roli hrály i v italském letectvu. V kokpitu S.VII dosahovala alespoň části svých sestřelů většina francouzských a italských leteckých es, včetně těch nejproslulejších.
Zatímco jejich současníky byly relativně „křehké“ stroje s vynikající obratností, kterou využívaly ve slavných psích soubojích, SPADy byly robustní stroje se skvělou stabilitou tolik důležitou při míření a střelbě. Tím byly předurčeny ke způsobu boje typickému spíše pro druhou světovou válku, na protivníka útočily z převýšení a po zasypání cíle kulometnou palbou unikaly střemhlavým letem.
Po skončení první světové války byly SPADy z válečných přebytků prodávány do nově se rodících letectev po celém světě. Rovněž Československo zčásti zakoupilo a zčásti dostalo darem celkem 140 kusů a stalo se tak po Francii a Spojených státech jejich třetím největším poválečným uživatelem. SPADy tvořily páteř československého stíhacího letectva až do poloviny 20. let.
První letouny byly přidělovány osvědčeným stíhačům jako byl např. Georges Guynemer, kteří dokázali ocenit jeho vlastnosti. Sám Guynemer dostal nový SPAD č. S.115 už 2. září – byl to první ze tří S.VII, s kterými Guynemer létal a už 4. září na něm dosáhl svého 15. sestřelu. Záhy bylo jasné, že S.VII sice nepřekonává své protivníky rychlostí ani obratností, zato ale byl ve vzduchu velice stabilní a umožňoval tak přesné zamíření, měl dobrou stoupavost a mimořádnou strukturální pevnost. Posledně jmenovaná vlastnost mu umožňovala kdykoli uniknout ze souboje přechodem do střemhlavého letu, který si např. německé Albatrosy, ale i francouzské Nieuporty nemohly dovolit, protože se jim při vyšších rychlostech lámala křídla.
Několik československých letců létalo na SPADech S.VII ještě před vznikem samostatného Československa.
