Umberto Eco
Z Multimediaexpo.cz
m (Nahrazení textu) |
m (1 revizi) |
Verze z 13. 10. 2013, 09:26
Umberto Eco [éko] (* 5. ledna 1932 Alessandria) je italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století. Od roku 1971 profesor na katedře sémiotiky na univerzitě v Bologni. Prezident Univerzity San Marino, kde založil International Center for Semiotic and Cognitive Studies.
Obsah |
Život
Po maturitě začal studovat práva v Turíně, studia práv ale brzy zanechal a začal studovat středověkou filozofii a literaturu. Doktorát v této oblasti získal roku 1954 na základě disertační práce o estetice Tomáše Akvinského. Po ukončení studia se stal nakladatelským redaktorem. Od roku 1956 se podílel na organizování avantgardy, a tím i na vzniku volného uskupení avantgardních umělců, toto uskupení tvořilo základ pozdější skupiny 63. V roce 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě a v tu dobu se rozvíjejícím lingvistickým experimentům. V roce 1962 se oženil s profesorkou umění, Renatou Ramge. Roku 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, ale již o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace. Byl také lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 se stal profesorem sémiotiky v Bologni. Dnes učí na své mateřské univerzitě v Bologni, je prezidentem Univerzity San Marino a přednáší často na univerzitách v Miláně, Paříži a New Yorku. Žije převážně u San Marina, kde obývá budovy zrušeného opatství. Z politického hlediska měl dlouho blízký vztah k levici a k italské komunistické straně, což se odráží i v jeho názorech na katolickou církev a papežství. Postupem času se jeho politické směřování blíží stále více k politickému středu.
Dílo
Umberto Eco se zabývá studiem středověké estetiky a kultury, zabýval se také tzv. recepční estetikou, která se zabývá „vnímatelem“ uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Ve schematu literární komunikace „autor ⇒ text ⇒ čtenář“ prosazuje centrální úlohu textu, čímž navazuje na dědictví literárněvědného strukturalismu.
- Podrobnější informace naleznete na stránce: Bibliografie Umberta Eca
Romány
- Jméno růže (Il nome della rosa, 1980)
- Foucaultovo kyvadlo (Il pendolo di Foucault, 1988)
- Ostrov včerejšího dne (L'isola del giorno prima, 1994)
- Baudolino (Baudolino, 2000)
- Tajemný plamen královny Loany (La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004)
Odborné práce
Pro přehlednost jsou díla rozdělena do tematických celků, nicméně díky Eco díky své obrovské erudici často různé obory propojuje, je proto třeba toto členění považovat za orientační.
- Podrobnější informace naleznete na stránce: Bibliografie Umberta Eca#Nebeltristické texty
- Sémiologie a lingvistika
- Teorie sémiotiky (Theory of Semiotics, 1976) - po neúspěšných pokusech přeložit a revidovat své předchozí práce o sémiotice do angličtiny se Eco rozhodl (za pomoci svého redaktora Davida Osmond-Smitha) práci přepsat přímo pro anglické vydání (do italštiny byla kniha přeložena až zpětně), vytvořil tak jedno ze základních děl pojednávajících o sémiotice
- Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993) - kniha o problematice mezinárodního jazyka, mimo jiné se zabývá i úlohou latiny, kabaly, pokusy Komenského o vytvoření umělého jazyka Panglottia, jazyky volapük, esperanto a souvisejícími tematy
- O zrcadlech a jiné eseje : znak, reprezentace, iluze, obraz (Sugli specchi e altri saggi, 1995) - soubor 24 prací o tématech, jež naznačuje podtitul: znaku, reprezentaci, iluzi, obrazu
- Mysl a smysl : Sémiotický pohled na svět (2000) - výbor Ecových textů, který uspořádal Jiří Fiala
- Literární věda a kultura
- Otevřené dílo (Opera aperta, 1962) - esej popisující problematiku otevřeného díla
- Skeptikové a těšitelé (Apocalittici e integrati, 1964) - eseje o „masové kultuře“
- Poznámky ke Jménu růže (Postille al nome della rosa, 1983) - poznámky nabízející pohled do zákulisí vzniku knihy Jméno růže, česky vyšlo pouze časopisecky
- Meze interpretace (I limiti dell'interpretazione, 1990) - práce jednak shrnující a hodnotící interpretační přístupy od Aristotela až po Derridu, jednak představuje Ecovy názory na „otevřenost díla“, „modelového čtenáře“ či interpretační meze
- Šest procházek literárními lesy (Six Walks in the Fictional Woods, 1994) - přednášky pronesené na Harvardově univerzitě v roce 1993
- Poznámky na krabičkách od sirek (La bustina di Minerva, 2000) - výbor Ecových sloupků, které pod stejným názvem vycházely v průběhu deseti let v magazínu Espresso
- O literatuře (Sulla letteratura, 2003) - soubor esejů, který lze považovat za pokračování Šesti procházek literárními lesy
- Bludiště seznamů (La Vertigine della Lista, 2009) - „ilustrovaný esej“ popisující posedlost západní civilice všemožnými druhy seznamů a výčtů
- Estetika
- Umění a krása ve středověké estetice (Arte e bellezza nell' estetica medievale též jako Sviluppo dell'estetica medievale, 1959) - přehledný soubor zabívající se středověkými představami intelektuálů o kráse, umění a estetice; shrnuje dějiny estetiky latinského středověku od 6. do 15. století
- Dějiny krásy (Storia della Bellezza, 2004) - „ilustrovaný esej“ popisující a četným obrazovým materiálem dokumentující proměny představ o kráse od dob starého Řecka až dodnes
- Dějiny ošklivosti (Storia della Bruttezza, 2007) - „ilustrovaný esej“ navazující na Dějiny krásy; zabývá se podmanivostí ošklivost a tím, co je vlastně opakem krásy
- Příručky
- Jak napsat diplomovou práci (Come si fa una tesi di laurea, 1977) - vyčerpávající popis problematiky spojené s psanim bakalářských, diplomových či disertačních prací; příručka pro studenty
Ocenění prof. Eca
Čestné doktoráty
1985 - Doctor Honoris Causa, Katholieke Universiteit Leuven, Belgium.
1986 - Doctor Honoris Causa, Odense University, Denmark.
1987 - Doctor Honoris Causa, Loyola University, Chicago.
1987 - Doctor Honoris Causa, State University of New York.
1987 - Doctor Honoris Causa, Royal College of Arts, London.
1988 - Doctor Honoris Causa, Brown University.
1989 - Doctor Honoris Causa, Université de Paris, Sorbonne Nouvelle.
1989 - Doctor Honoris Causa, Université de Liège.
1990 - Doctor Honoris Causa, Sofia University, Sofia, Bulgaria.
1990 - Doctor Honoris Causa, University of Glasgow.
1990 - Doctor Honoris Causa, Unversidad Complutense de Madrid.
1992 - Doctor Honoris Causa, University of Kent at Canterbury.
1993 - Doctor Honoris Causa, Indiana University.
1994 - Doctor Honoris Causa, University of Tel Aviv.
1994 - Doctor Honoris Causa, University of Buenos Aires.
1995 - Doctor Honoris Causa, University of Athens.
1995 - Doctor Honoris Causa, Laurentian University at Sudbury, Ontario.
1996 - Doctor Honoris Causa, Academy of Fine Arts, Warsaw.
1996 - Doctor Honoris Causa, University of Tartu, Estonia.
1997 - Doctor Honoris Causa, Institut d'études politiques de Grenoble.
1997 - Doctor Honoris Causa, Universidad de Castilla-La Mancha.
1998 - Doctor Honoris Causa, Lomonosov University of Moscow.
1998 - Doctor Honoris Causa, Freie Universität, Berlin
2000 - Doctor Honoris Causa, Université du Québec à Montréal, Quebec.
2002 - Doctor Honoris Causa, Hebrew University, Jerusalem.
2002 - Doctor Honoris Causa, University of Siena, Siena.
2007 - Doctor Honoris Causa, University of Ljubljana, Ljubljana, Slovenia.
2008 - Doctor Honoris Causa, Uppsala University, Uppsala, Sweden.
Státní vyznamenání
Rytíř Řádu velkého kříže za zásluhy pro Italskou republiku (Cavaliere di Gran Croce Ordine al merito della Repubblica Italiana) Cavaliere di Gran Croce Ordine al Merito della Repubblica Italiana Eco Prof. Umberto
Zlatá medaile za zásluhy v oblasti kultury a umění (Medaglia d'oro ai benemeriti della cultura e dell'arte) Medaglia d'oro ai benemeriti della cultura e dell'arte Eco Umberto