Útes

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 19. 1. 2024, 23:02

Pobřežní útes Seven Sisters v jižním Sussexu, Velká Británie

Útes je ostré skalisko příkře vystupující nad okolí. Může se nacházet nad terénem v horách, nad pobřežím, vystupovat z moře nad hladinu, nebo z mořského dna a být skryt pod hladinou.

Terminologie

Trango Towers v Pákistánu, jejichž svislé stěny jsou nejvyššími horskými útesy na světě – nadmořská výška 6 286 m, převýšení ~800 m

Slovem útes popisuje čeština geomorfologické útvary, pro které mají jazyky především přímořských národů více názvů.

Horský nebo pobřežní útes

Útesy vznikají zvětráváním a následnou erozí a obvykle se nalézají na pobřeží, v horských oblastech, na srázech a podél řek. Většinou jsou tvořeny horninami odolnými proti zvětrávání; z usazenin to bývají pískovce, vápence, křída a dolomit, z vyvřelin pak žuly a čediče. U svého úpatí má většina útesů nějakou formu svahové suti. V suchých oblastech nebo pod vysokými útesy to bývá směs sesutých skal, v oblastech s vyšší vlhkostí půdy bývá suťovisko sotva znatelné. Sráz je typ útesu způsobený pohyby podél geologických zlomů nebo sesuvy půdy. Charakteristickým znakem útesů jsou převisy a vodopády. Někdy z útesů na konci hřebene vyčnívají žebra nebo pokličky tvořené pevnějším druhem hornin.

Mořský útes

Velká útesová bariéra na snímku pořízeném družicí NASA.

Mořský útes (ríf) je řada pevných útvarů nacházejících se na mělčině poblíž vodní hladiny. Útesy vznikají jednak procesy geologickými, jednak biologickými, jednak lidskou činností nebo jejich kombinací.
Z hlediska mořeplavby je útesem jakýkoli pevný útvar, který se nachází v hloubce menší než 6 sáhů (10,973 m). Podmořské útesy, které jsou trvale skryty pod hladinou, jsou velice nebezpečné pro lodě.

Geologická definice

Geologové definují útesy pomocí reliéfu naplavenin, vnitřní struktury a složení živé hmoty. V jednotné definici útesu ovšem nepanuje obecná shoda. Mnoho útesů vzniká v důsledku geologických abiotických procesů - sopečnou činností, vymýváním mořského dna nebo břehů, erozí vln, skalními sesuvy a dalšími přírodními procesy.
Nejznámější jsou útesy vzniklé působením živé hmoty - hromaděním zkamenělých ostatků kolonií korálů nebo vápenoschránkových řas, především korálové útesy v tropických vodách. Z geologického hlediska jde o druh organických usazenin vytvořený interakcí organismů a jejich prostředí, přičemž biologická skladba těchto organismů se odlišuje od skladby, která se nachází na přilehlém mořském dně. Útesy jsou zpevněny makroskopickou prostorovou kostrou, kterou tvoří schránky korálů nebo vápenitých řas rostoucích nad sebou a která je proměnlivá v závislosti na jiných organismech a anorganických procesech. Předvěké útesy nalézané ve stratigrafických profilech jsou v popředí zájmu geologů, neboť poskytují informace o jejich umístění v minulosti. Navíc má struktura útesů ve sledu sedimentárních hornin diskontinuity, které mohou sloužit jako přístup ke zdrojům fosilních paliv nebo rudných ložisek.
Umělé útesy vznikají v důsledku lidské činnosti. Často bývají tvořeny vraky nebo umělými bloky, aby se dosáhlo tvarové rozmanitosti na plochém písečném dnu s cílem přilákat různorodá společenství organismů, zejména ryb.

Biotické útesy

Lemující útes vzniká asi 10 tisíc let, atol až 30 miliónů let ^[1]

Podrobnější informace o tomto útvaru naleznete v článku: Korálový útes.

Existuje celá řada typů biotických útesů, včetně útesů tvořených mlži, ale masivní a nejrozšířenější jsou většinou tropické korálové útesy.

Koráli včetně některých hlavních zaniklých řádů Rugosa a Tabulata byli důležitými staviteli útesů po většinu fanerozoika počínaje ordovikem. V různých dobách tvořily útesy také ostatní organismy například kalcifikující řasy, zejména řasy kmene Rhodophyta, a měkkýši, během křídového období především mlži řádu Hippuritoida. V kambriu to byla zaniklá třída Archaeocyatha s kuželovými nebo trubkovými schránkami, nejisté klasifikace, patrně z říše hub. Jiné skupiny, jako je řád mechovců byly důležitými organismy vyplňujícími dutiny těchto útesů. Koráli řádu Scleractinia, kteří mají aragonitové schránky a kteří vytvářejí dnešní živé útesy, se objevili ve středním triasu^[2] a během druhohor se postupně stali velmi důležitými tvůrci útesů. Nahradili tak starší vrásčité korály, jejichž schránky byly vápencové a kteří vyhynuli spolu s mnoha jinými živočichy na konci prvohor. Soudobí koráli se nejspíš z nich vyvinuli, protože se řídce dochovaly aragonitové schránky vrásčitých korálů z konce permu. Kromě toho byl v několika nejstarších korálech řádu Scleractinia nalezen vápenec. Přesto je však možné, že soudobí koráli pocházejí z některého nekalcifikujícího předchůdce, který není příbuzný s vrásčitými korály. Ačkoli kalcifikované schránky korálů tvoří spolu se sypkými materiály hlavní část pevné složky útesu, organismy, které nejvíce ovlivňují trvalý růst korálových útesů, jsou vápenité řasy. Převážně jde o druhy korálových řas, které svým růstem vyrovnávají erozi útesů způsobenou vlnami oceánu. Biotické útesy mají další přívlastky v závislosti na tom, v jakém jsou vztahu k případnému pobřeží, např. lemující útesy, bezbariérové útesy nebo atoly. Lemující je takový útes, který je spojen s ostrovem. Bariérový útes tvoří vápencové bariéry kolem ostrova a vytváří lagunu mezi pobřežím a útesem. Atol je prstencový útes bez existujícího ostrova. Čelní útes (ze strany oceánu) je vysoce energetickým místem, kdežto vnitřní laguna má méně energie a sedimentují zde jemnozrnné usazeniny.

Některé korálové útesy mohou být hodně dlouhé. Největší z nich je Velký korálový (bradlový) útes, který se táhne v délce přes 2000 km podél severozápadního pobřeží Austrálie.

Reference

1. ↑ Animation of coral atoll formation, NOAA Ocean Education Service. Retrieved 9 January 2010.
2. ↑ Paleontologický systém