Zámek v Třebíči

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 23. 3. 2018, 22:27

Celkový pohled na areál zámku.

Zámek v Třebíči, původně benediktinský klášter v Třebíči je národní kulturní památka^[1] v Třebíči-Podklášteří. Vznikl přestavbou původního benediktinského kláštera v průběhu 16. století. Byl sídlem majitelů třebíčského panství. Obnova počatá v roce 1957 upravila podstatnou část zámku pro potřeby Západomoravského muzea (a archivu), od roku 2003 Muzea Vysočiny Třebíč.

Umístění

Zámek v Třebíči se vypíná ve středu Třebíče, na levém břehu řeky Jihlavy. Od řeky ho dělí podzámecká niva, široká asi 50 metrů a dlouhá přes 300 metrů, ve východní části zastavěná. Hlavní vchod i vjezd je z ulice 9. května. Do areálu zámku se však lze dostat též od jihu z podzámecké nivy, od západu parkem z ulice U Obůrky a od bývalého hospodářského dvora ulicí Nad Zámkem.

Historie

Předpokládaná podoba kláštera kolem roku 1450
1: Rajský dvůr;
2: Bývalá severní brána;
3: Jihovýchodní brána ;

	opevnění
	obytné prostory
	hospodářské budovy
	Bazilika sv. Prokopa, dříve Nanebevzetí P. Marie

Počátky kláštera

Třebíčský benediktinský klášter založili roku 1101 Litold Znojemský a Oldřich Brněnský. Stalo se tak v místě, kde se pravděpodobně stýkaly hranice údělů moravského a znojemského; hranice měla vytvářet řeka Jihlava. V tomto jejich společném podniknutí lze spatřovat jednak politický akt (jednota rodu Přemyslovců), jednak si tím budovali památník své knížecí moci^[2]. Klášter zřízený u křižovatky dvou starých obchodních cest – rajhradsko-chýnovské (později brněnsko-jihočeskou) a cesty vedoucí z Rakous, jižní Moravy přes Třebíč dál na Kamenici a Polnou a do Čech, na Libici a Chrudimsko – plnil i funkci strážní a obrannou. Klášter vznikl v blízkosti staršího opevněného knížecího dvorce (týna), snad slavníkovského.

Původní klášter z 12. století se nedochoval a ani není známo je přesné místo^[3]. Začátkem 13. století započala výstavba klášterních budov v dnešním místě. Tou dobou vznikla trojkřídlá budova kláštera společně s kostelem vytvářející kvadraturu. Tato stavba je dnes dochována jen zdivem ve sklepích a v přízemí budov zámku, zejména v západním a východním traktu.

Klášter byl v 13. a 14. století střediskem vzdělanosti v kraji. Svou činnost zde pravděpodobně vyvíjela benediktinská klášterní škola, která laikům dávala základy gramatiky, logiky, rétoriky, aritmetiky, geometrie, astrologie a hudby^[4]. Činností kláštera vznikaly ručně psané a malířsky zdobené liturgické a jiné knihy^[5].

Hospodářsky byl klášter zajištěn množstvím obcí v blízkém i vzdálenějším okolí (klášterní statky). Hospodářské postavení kláštera se zhoršovalo od konce 14. století, husitské války tento stav ještě prohloubily. Během nich táborité a sirotci klášter obsadili a drželi v letech 1421–1426.

Dobytí a zničení kláštera

Významnou postavou dějin kláštera je opat Trojan. Za něho – v polovině 15. století – byl klášter dobudován jako mohutná pevnost. Klášter byl opevněn pásem hradeb, baštami a věžemi. Jedna věž stála na jihovýchodním nároží jihozápadního traktu^[6], další hranolová věž byla postavena v severním vstupním traktu. Další věž, která byla původně vstupní, stála na východě. Věž má i západní křídlo severního vstupního traktu; tato věž je též pozdně gotická. Ve své vrcholné pevnostní podobě měl klášter opevněné předpolí v místě hospodářského dvora, opevněné předhradí se dotýkalo u podklášterského mostu řeky. Soustavu opevnění doplňovaly menší tvrze, z nichž jedna stála na západ od kláštera.

Klášter byl svědkem dobytí města Třebíče uherskými vojsky 14. května 1468 i útočištěm množství uprchlíků i obránců. Další týdny se v něm bránila část českého vojska pod vedením Viktorína z Poděbrad, syna Jiřího z Poděbrad, a vojevůdce Václava Vlčka. Viktorínovi se z obležení podařilo uprchnout a probít 6. června 1468 přes Hrádek k táboru svého bratra Jindřicha. Vlček a zbytek obránců klášter vyklidili o devět dní později, 15. června^[7]. Klášter byl silně poškozen, kostel vypálen.

Klášter ve světských rukou

Nové, barokní západní průčelí baziliky a hlavní vstup do zámku

Bývalá severní brána

Klášter, který až do roku 1472 neměl opata, a klášterní zboží dal Matyáš Korvín pánům ze Šternberka jako náhradu za škody, které utrpěli v jeho službách. Ti na klášteře seděli ještě v roce 1479^[8], tedy v době, kdy se už město Třebíč obnovovalo. 10. září 1486 se o osudu třebíčského kláštera ujednal oba králové: Matyáš Korvín a Vladislav Jagellonský. Klášter měl být vrácen do statu quo ante. O čtyři roky později král Vladislav v Trnavě udělil panu Vilému z Pernštejna plnou moc k vyplacení zástavních věřitelů třebíčských statků; klášterní statky tak přešly do světských rukou^[9]. Vilém z Pernštejna zastavené statky vykoupil a klášter začal značnými náklady, které si nechával králem uznat (a tedy i zapsat), opravoval. Poslední mnichy z kláštera vyhnal roku 1525 Arkleb Černohorský z Boskovic.

Klášter byl přestavěn na renesanční zámek. Celé jižní křídlo kvadratury bylo pravděpodobně zbouráno a vystavěno nově. Ambit byl upraven do současné podoby^[10]. Zrušeno bylo předhradí a v něm vznikl mlýn, upuštěno bylo od obnovy západního předpolí. Další majitelé panství – Osovští z Doubravice – sledovali hodně hospodářské zřetele, a tak došlo k přeměně baziliky na pivovar (v kryptě byla spilka). Dále vystavěli vysunuté jihozápadní křídlo zámku přistavěné k starší ohradní zdi, v přízemí mající renesanční dvoulodní halu s čtyřmi žulovými sloupy a křížovou klenbou; v patře byly vybudovány obytné prostory. Osovští dále nadstavěli další patro hlavní trojkřídlé budovy. Dále zbudovali severní vstupní trakt a v něm nový hlavní stup do areálu zámku. Pozdější je i západní křídlo vstupního traktu. Z konce 17. století dále je třípatrový barokní štít obrácený do ulice 9. května^[11]. Z původní vstupní věže na východě, která ústila na „sálu kopeček“, se na čas stalo vězení. Přístupová cesta z Žerotínova náměstí k této věži byla zastavěna. V bývalé věži, dnes čp. 163, má sídlo Centrum Adonaj, organizační složka Třebíčské unie křesťanské mládeže.

Hlavní zámecký sál – kamenný sál – vznikl koncem 17. století za Rudolfa Františka Augustina z Valdštejna. Je obdélníkového půdorysu a měl mramorovou podlahu. Znakové a ornamentální rokokové výmalby se sál dočkal v 18. století. Ty byly obnoveny v letech 1959–1960 a od té doby sál opět slouží účelu, kterému často sloužil i v minulosti, v době před vybudováním Národního domu ve městě: příležitostným shromážděním, např. slavnostním zasedáním zastupitelstva, předáváním maturitních vysvědčení, koncertům vážné hudby a podobným kulturním a společenským událostem.

Posledním waldštejnským majitelem zámku byl od roku 1932 Emanuel hrabě Waldstein-Wartenberg (1911–1979). Zámek a jeho příslušenství byly konfiskován. Roku 1945 zámek spravoval Národní pozemkový fond a od roku 1946 místní národní výbor v Třebíči. Své prostory v zámku po důkladných stavebních úpravách našlo Západomoravské muzeum (1953)^[12], dnes Muzeum Vysočiny Třebíč.

Zámek za podzimního večera

Pohled od severu z Barborky

Nádvoří s kašnou a hlavním vchodem

Pohled ze Svojsíkova nábřeží

Podzámecká niva

Ze středověkých slavností na podzámecké nivě

Podzámecká niva, resp. panská louka jako luka mezi zámkem a řekou, pozbyla své hospodářské využití a slouží společenským akcím, pravidelně například hudebnímu festivalu Zámostí nebo středověkým slavnostem zápisu města Třebíče do Seznamu světového dědictví UNESCO.

O podzámecké nivě se traduje, že ji kdysi od zámku oddělovalo koryto náhonu podklášterského mlýna; to se táhlo od skály těsně podél svahu, na němž stojí zámek. Vybudováním tohoto náhonu vznikl ostrůvek, který si rozdělili obyvatelé Stařečky a měli ho za luka^[13]. Později jim toto počítání vrchnost zapověděla a od té doby se nivě říkalo též Plakánek.

Vedle toho byly v letech 1923–1925 na nivě zřízeny studny pro zásobování pivovaru vodou; trubky vedly potrubím pod řekou. V roce 1936 vyrostly na nivě tenisové kurty a o čtyři roky později v západní části louky též zahradnictví, na něž upomínají do dnešní doby terasy. Mezi zahradnictvím a kurty byly výběhy pro jezdecké koně^[13].

Literatura

• BARTUŠEK, A. Umělecké památky Třebíče. 1. vyd. Brno : Blok, 1969. 176 s.
• JOURA, J. Procházky starou Třebíčí podruhé. 1. vyd. Třebíč : Amaprint Kerndl s.r.o., 2006. 202 s. ISBN 80-239-7412-2.
• DVORSKÝ, F. Vlastivěda moravská. Třebícký okres. Brno : Musejní spolek, 1906. 450 s.
• JOURA, L. Počátky Pernštejnů na Třebíči. In Od Horácka k Podyjí. Vlastivědný sborník západní Moravy, XI. 1934–1935.

Reference

1. ↑ Společně s bazilikou svatého Prokopa ho národní kulturní památkou prohlásila vláda nařízením vlády č. 337/2002 Sb..
2. ↑ Bartušek, l. c., 9.
3. ↑ Joura, J., l. c., 113.
4. ↑ Bartušek, l. c., 42. Soudí, že absolventem této klášterní školy mohl být např. Zdeněk z Třebíče, královský úředník, tvůrce formulářové sbírky královských listin, nebo magistři na Karlově univerzitě Šimon z Třebíče (1389) a Štěpán z Třebíče (1394).
5. ↑ Bartušek, l. c., 42. Dokladem může být např. žaltář uložený ve Stockholmu.
6. ↑ Bartušek, l. c., 44. Při obnově zámku v letech 1957–1961 byly v uvedeném místě objeveny základy pozdně gotického věžovitého stavení z lomového zdiva s malými špaletovými okénky, uvnitř s prostorou s obloženými výklenky. Nalezeny byly i doklady o zřícení krovu. Podle dalších historických dokladů (svolení krále Vladislava Jagellonského se stržením věže z března 1502) došlo k jejímu silnému poškození právě v roce 1468 při obléhání kláštera vojsky krále Matyáše Korvína. Třebíčský kronikář o ní napsal, že „velmi jest za časů obležení kláštera děly zbita a skažena a že téměř na pádu stojí“.
7. ↑ Dvorský, l. c., 76.
8. ↑ Joura, L., l. c., 51. Ještě roku 1479 datuje Petr ze Šternberka své dopisy v Třebíči.
9. ↑ Joura, L., l. c., 83. Vladislavovo počínání Joura glosuje: „I když připustíme jiné a dosti závažné příčiny a okolnosti, přece nelze přejíti tento důležitý fakt, jak se hledí ke sklonku patnáctého věku za vlády katolického panovníka na mnišský stav. Zastavení kláštera ve světské ruce mluví sdostatek o kleslém vědomí svrchovanosti církevní a nevážnosti a neúctě, v níž po válkách husitských upadly řehole.“
10. ↑ Bartušek, l. c., 35.
11. ↑ Bartušek, l. c., 46–47.
12. ↑ Joura, J., l. c., 143–144.
13. ↑ ^{13,0 13,1} Joura, J., l. c., 115–116.