Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Strakonický dudák aneb Hody divých žen

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 11. 11. 2013, 09:04

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

Strakonický dudák aneb Hody divých žen je divadelní hra Josefa Kajetána Tyla. Svou premiéru měla 21. listopadu 1847 v Královském stavovském divadle v Praze. Již při svém prvním uvedení se setkala s nadšeným ohlasem diváků. Tato „národní pohádka ve třech jednáních“ se řadí k tzv. dramatickým báchorkám společně s Tylovými dramaty Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění a Lesní panna.

Námět hry pochází z lidové tradice. Tyl se nechal inspirovat jihočeskou pověstí o dudákovi, který hrál pod šibenicí. Dudák Švanda by se rád oženil s Trnkovic Dorotkou, ale pro starého Trnku je Švanda příliš chudý ženich. Švanda se tedy rozhodne, že si na svatbu vydělá hraním na dudy, a to i přes domluvy přítele Kalafuny. Švandova matka, víla Rosava, chce svému synu pomoci. Proto očaruje jeho dudy, Švanda je velmi úspěšný a dokonce ho pozvou do královského paláce, aby uzdravil smutnou princeznu Zuliku. Nicméně jeho sekretář se stane vychytralý Vocilka, který chce zneužít jeho umění a obohatit se. Nakonec mu pomáhá až jeho přítel Kalafuna a Dorotka.

Premiéra Strakonického dudáka se uskutečnila 24. listopadu 1847 v pražském Stavovském divadle a již ve své době se stala dramatickou báchorkou, která ze všech Tylových děl získala největší oblibu. Jelikož se české obrozenecké divadlo opíralo o diváky z nejnižších vrstev měšťanů, dosály dramatické báchorky velké obliby. Kladně se ke hře vyjádřila i málopočetná česká buržoazie. I sám Karel Havlíček, který stál zásadně v opozici k tylovskému pojetí obrozeneckého umění, tehdy porušil svou zásadu nepsat o tehdejším českém divadle a o Strakonickém dudákovi napsal: „nikdo neopustil divadlo nespokojen“.

V představeních tohoto typu vždycky šlo o nápravu a záchranu nějakého hrdiny, který chybuje. Pestré situace autorovi pomáhaly vytvořit nadpřirozené postavy. Hrdinu se nakonec podaří napravit a vše šťastně končí. Tyl ale uplatnil obecná pravidla tohoto žánru zcela osobitým způsobem. Hra je jedinečná v tom, jak v ní spojil typickou českou vesnici a svět pohádkových bytostí. Pohádková forma, kterou zvolil mu dává velký prostor pro fantazii, o to lépe můžeme hlouběji porozumět charakteru a podstatě postav. Ve Strakonickém dudákovi ztělesnil Tyl dramatický konflikt jako protihru dvou typických charakterů: Švanda kolísá mezi vlivem věrného přítele Kalafuny a mazaného podvodníka Vocilky. Právě pro jejich typickou „českost“ a pro velkou působivost celého motivu hry se Strakonický dudák hraje dodnes. Tyl navíc prohlubuje charakteristiku všech postav, vytváří z nich tradiční české typy.

Inspiraci ke hře bral Tyl na českém venkově, u dudáků, kteří tenkrát chodili po Strakonicku, Prachaticku, Klatovsku až po Domažlice a byli známí i za hranicemi svých krajů. Jmenovali se Zelenka , Havelka, Matěj, Kubíček a jiní. Když šlechtu omrzela jejich kultura a toužili po něčem „exotickém“, pozvali si na dvůr nějakého z dudáků. Dudáci byli i zpravodaji a písmáky dějin. Kolovalo o nich jejich bouřlivém životě mnoho historek, a tak vznikla například pověst o čertovském dudáku. Tu před Tylem zpracoval už Hněvkovský a jakub malý. V roce 1825 vyšel Sborník národních písní a na jejich obalu byl nakreslen dudák jako nejvýraznější symbol naší lidové kultury. Dudák byl za těch časů symbolem češství.

Takto je popsáno slovo švanda v Jungmannově čtvrtém díle Slovníku česko-německého (vydaný v Praze roku 1838).

SWANDA, y,m., pověstný dudák, der (Ernst) berühmte Dudelsackpfeiffer. Pogďmě ta, Radovi, tam bude Svanda (přísloví, když se kdo na dobrou wůli neb k hudbě zůwe). Zlob.-Švanda,f., nahňka, honba, ranty,fuchs, Tanz. To byla swanda, das war ein Tanz (passim swanda cf.P germ. Swank). Toť by byla swanda, kdybys upadl, das war ein Spektakel, Aujuhr. Us. Tyl hru neustále upravoval a na konečné verzi pracoval ještě několik dní před smrtí. O hlavní postavě Švandy se dověděl z již zmíněných pověstí, které se o dudákovi dochovaly. Badatelům (mezi ně patřil např. J.G. Sommer6)) se o něm podařilo zjistit, že Tylův slavný dudák, který žil asi v polovině 16.století, se jmenoval Antonín nebo Matěj a v pověstech je spojován s čerty. Jednu z historek najdeme ve Staročeských pověstech (1845) W.S. Sumlorka:“Jistého dudák pod večer v lese potkali tři mládenci zeleně přistrojeni řkouce: Pojď s námi, budeš nám hráti, my ti dobře zaplatíme, jen nám „zaplť Pán Bůh“ neříkej. Zavedli ho v lese do překrásně osvíceného zámku, kdež bylo jídel a nápojů medových plno, co jen hrdlo ráčilo. Když se vše nakrmilo, napilo, natancovalo, na úsvitěho zlatem a stříbrem hojně obdarovali. Dudař radostí naplněný vykřikl:“I zaplať vám to Bůh, aby vám to Pán Bůh zas nadělil“. V tom zmizeli páni, světlo zhaslo, vítr se strhl, zámek rozmetl a dudák zpitomělý a omráčený bez sebe zůstal. Přijda k sobě, viděl, že na vrchu, na mrchovišti leží pod šibenicí a místo peněz hromádky lejen má.“Z těchto důvodů by bylo docela pravděpodobné, kdyby „čerty“ k dudám vymyslel náš známý Švanda. Dudy totiž dříve mívaly kromě kozího těla i nohy a hlavu obr.2.

Hra byla zfilmovaná roku 1937, 1955 a v roce 1974, kdy Karel Gott ztvárnil hlavní roli ve filmu Hvězda padá vzhůru, který byl natočen na motivy Strakonického dudáka.

Obsah

Obsah

Varování: Článek nebo jeho část vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

Švanda a Dorotka se do sebe zamilují. Jejich lásce ale nepřeje Dorotčin otec Trnka, protože Švanda nemá rodiče a je chudý. Aby si mohl Dorotku vzít, musí vydělat nějaké peníze. Proto se rozhodne odejít do světa, rozloučí se s Dorotkou a slíbí jí, že se do měsíce vrátí. Cestou usne na palouku v lese, kde ho najdou víly. Na přímluvu jeho matky – víly Rosavy – je Švandovým dudám vdechnuto zvláštní kouzlo. Rosava žádá královnu víl, aby směla svého syna doprovázet. Lesava svolí, ale podmínkou je, že se Švanda nesmí dovědět, kdo je jeho matka.

Švanda má v cizině velké úspěchy. Potkává podvodníka Vocilku, který mu dělá sekretáře a přitom ho neustále šidí. Švandovi se podaří pomocí svých dud rozesmát princeznu Zuliku, která si ho chce vzít, a tak úplně zapomíná na Dorotku. Protože se Švanda dlouho nevrací zpátky domů, začne se Dorotce stýskat a rozhodne se ho jít hledat se Švandovým kamarádem Kalafunou. Zastihnou ho zrovna v době, kdy si má brát princeznu. Proniknou až na hrad, kde se jich ale Švanda nezastane, a tak jdou vyvedeni strážemi. Nato přijíždí princ Alamir, s kterým byla Zulika zasnoubena, a Švandu nechá uvrhnout do vězení. Až tam si Švanda uvědomí chybu.

Zjeví se mu jeho matka Rosava, řekne mu celou pravdu o tom, kdo vlastně je, a proto je královnou víl uvržena mezi divé ženy. Pomůže Švandovi dostat se z vězení, aby se mohl vrátit zpátky domů k Dorotce. Ta už o něm ale nechce ani slyšet. Až když jí Rosava řekne, že Švandovi hrozí nebezpečí, rozhodne se ho jít Dorotka zachránit.

Švanda byl totiž vlákán Vocilkou o půlnoci do lesa, kde hodlá Švandovi ukrást kouzelné dudy. Švanda je ale donucen hrát na reji divých žen, které ho chtěji zabít. Objeví se ale Dorotka a Švandu osvobodí od kouzel. Švanda slíbí Dorotce, že se změní a oba odcházejí do rodné vsi. Královna víl odpustí i Rosavě, protože ji dojme její láska k Švandovi, jejímu dítěti.

Související články

Dílo online

  • TYL, Josef Kajetán. Strakonický dudák : národní báchorka se zpěvy ve 3 jednáních. Praha : Pospíšil, 1858. Dostupné online.  

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Strakonick%C3%BD_dud%C3%A1k_aneb_Hody_div%C3%BDch_%C5%BEen“