Jan Čep

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 18. 8. 2015, 11:32

Podpis Jana Čepa

Jan Čep (* 31. prosince 1902, Myslechovice u Litovle – 25. ledna 1974, Paříž), byl český spisovatel a překladatel katolické orientace (němčina, angličtina, francouzština, italština) Vystudoval pražskou filosofickou fakultu. Osobně znal spisovatele, jako byli František Halas nebo Egon Hostovský. Blízké přátelství jej pojilo mj. s Janem Zahradníčkem či Bedřichem Fučíkem. 26. února 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v srpnu 1948 emigroval přes Františkovy Lázně do Francie (Paříž), kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil. V letech 1951 – 1954 žil v Mnichově, kde působil v rádiu Svobodná Evropa, po roce 1954 se vrátil do Paříže, pro Svobodnou Evropu pracoval dále jako zpravodaj. Mimo svoji vlast se necítil šťastný, protože k ní měl velmi silný vztah. Několikrát vážně přemýšlel o tom, že se stane knězem, ale nakonec se roku 1954 oženil. Stal se kmotrem hudebníka Petra Skoumala. Roku 1965 prodělal mozkovou mrtvici, což mu znemožnilo další veřejnou činnost.

Dílo

Jako prozaik se prosadil zejména povídkami. Byl F. X. Šaldou hodnocen jako výborný povídkář „jitřního zraku“, čímž mínil pohled zacílený k podstatě věcí, k neviditelné skutečnosti, zároveň ale (zdánlivě naivně) dětský (dítě je podstatným a častým Čepovým hrdinou). Jan Čep nepatří mezi ruralisty, neboť základním akcentem jeho próz není pro tento proud typické vyvyšování venkovského prostředí nad městské a řád jako ideová maxima, nýbrž existenciální napětí v duších jeho hrdinů. Nelze ho však zařadit ani mezi autory psychologických próz, protože hlavním dějištěm povídek je duchovní, nikoli jen duševní, svět jeho postav. Výstižně byla hlavní myšlenka Čepova díla popsána jako bojiště, na něž vystupuje Bůh, ďábel a člověk se svou nesmrtelnou duší; Bedřich Fučík ve své knize Píseň o zemi označuje Boha jako fakticky jediného partnera Čepových postav. Čepovu esejistickou i prozaickou tvorbu výrazně ovlivnil pobyt u Josefa Floriana ve Staré Říši. Zde se setkal s autory, kteří měli napříště ovlivnit jeho esejistické dílo. Byl to zejména Romano Guardini, Jacques Maritain a Gabriel Marcel. Tito katoličtí myslitelé zasáhli hluboce Čepovo myšlení směrem ke křesťanskému personalismu. Esejistická tvorba tohoto autora je zcela rovnocennou součástí jeho díla. Základním pojmem Čepovy poetiky je pojem "dvojí domov", napětí pociťované mezi viditelnou a neviditelnou skutečností, životem a smrtí, světem tohoto světa a světa onoho, k němuž je branou smrt. V této souvislosti Čep často cituje sv. Pavla a jeho výrok ze začátku 13. kapitoly Prvního listu Korinťanům (1 K 13) o "vidění jen v zrcadle a podobenství": v tomto životě vidíme jen částečně, po smrti však uvidíme reálný stav věcí; po tomto reálném vidění (a vpuštění do "druhého domova", tj. k Bohu) neustále toužíme. Protože jej však zatím nemůžeme získat, je náš pobyt na vezdejším světě poznamenán smutkem. Esejistická tvorba tohoto autora je zcela rovnocennou součástí jeho díla. Od roku 1991 vycházejí jeho sebrané spisy (péčí Mojmíra Trávníčka a Bedřicha Fučíka). V emigraci psal především esejistická díla.

Dvojí domov (1926), povídky
Vigilie (1928), povídky
Cesta na jitřní
Zeměžluč (1931), jedná se o spojení dvou knih (Dvojí domov a Vigilie). Hrdinové zde překonávají těžký osud návratem k rodovým tradicím a náboženskou vírou.
Letnice (1932)
Hranice stínu (1935). Hrdina Čepova jediného románu, učitel Randa, se po milostném zklamání a existenční prohře vrací do rodného kraje, svěřuje se svému dědečkovi a ve vesnickém prostředí a víře mizí jeho deprese a nachází smysl svého života.
Modrá a zlatá (1938), opět se zde objevuje návrat do rodného kraje
Tvář pod pavučinou (1941), vrací se ke svému oblíbenému tématu (návrat) a ještě přidává nostalgii a tragický pocit ze smrti
Lístky z alba (1944)
Polní tráva (1946)

V emigraci

Rozptýlené paprsky (1946)
Cikáni, francouzsky psané povídky
Malé řeči sváteční, eseje
O lidský svět (1953), rozhlasové úvahy
Samomluvy a rozhovory (1959)
Zápisky Jiljího Klena (1963), próza
Poutník na zemi (1965), eseje
Sestra úzkost (1975, posmrtně v Římě) – autobiografické eseje (vzpomínková kniha)

Zajímavost

I když se jako datum Čepova narození uvádí 31. prosinec 1902, ve skutečnosti se Jan Čep narodil až po půlnoci, tedy 1. ledna 1903. Čepův synovec Jiří Skládal ve své knize Kde se vzal Jan Čep uvádí, že o mylný záznam v křestním listu se postaral Čepův otec: usoudil, že být jakoby o rok starší bude pro Jana v životě lepší.^[1]

Reference

↑ SKLÁDAL, Jiří. Kde se vzal Jan Čep. Praha 2006. str. 13.

Související články

Literatura

MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha : Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6.
PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. Praha : Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6.

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jan Čep

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

[0] SKLÁDAL, Jiří. Kde se vzal Jan Čep. Praha 2006. str. 13.

[1]

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
 [[File:Jan Čep, signature.jpg|right|thumb|Podpis Jana Čepa]]
-'''Jan Čep''' (* [[31. prosinec|31. prosince]] [[1902]], [[Myslechovice]] u Litovle – [[25. leden|25. ledna]] [[1974]], [[Paříž]]), byl [[Česko|český]] spisovatel a překladatel katolické orientace ([[němčina]], [[angličtina]], [[francouzština]], [[italština]])
+'''Jan Čep''' (* [[31. prosinec|31. prosince]] [[1902]], [[Myslechovice]] u Litovle – [[25. leden|25. ledna]] [[1974]], [[Paříž]]), byl [[Česká republika|český]] spisovatel a překladatel katolické orientace ([[němčina]], [[angličtina]], [[francouzština]], [[italština]])
 Vystudoval [[Praha|pražskou]] filosofickou fakultu. Osobně znal spisovatele, jako byli [[František Halas]] nebo [[Egon Hostovský]]. Blízké přátelství jej pojilo mj. s [[Jan Zahradníček|Janem Zahradníčkem]] či [[Bedřich Fučík|Bedřichem Fučíkem]]. [[26. únor]]a [[1948]] byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v srpnu [[1948]] [[emigrace|emigroval]] přes [[Františkovy Lázně]] do [[Francie]] ([[Paříž]]), kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil.
 V letech [[1951]] – [[1954]] žil v [[Mnichov]]ě, kde působil v rádiu [[Svobodná Evropa]], po roce [[1954]] se vrátil do Paříže, pro Svobodnou Evropu pracoval dále jako zpravodaj.