V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Šablona:Článek dne HL/2023/20

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Stránka Šablona:Článek dne HL/2022/47 přemístěna na stránku Šablona:Článek dne HL/2023/20: 2023)
(+ Aktualizace)
Řádka 1: Řádka 1:
<!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
<!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
-
[[Soubor:SUN-Ultra40-2014-002.jpg|right|160px|Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.]]
+
[[Soubor:T-80BV - Patriot Museum, Kubinka (26695962209).jpg|right|160px|T-80BV: Soviet 3rd Generation Main Battle Tank]]
-
'''[[FireWire]]''' ('''IEEE 1394''') je standardní sériová [[sběrnice]] pro připojení periférií k [[počítač]]i. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především [[SCSI]].
+
'''<big>[[T-80]]</big>''' je [[Sovětský svaz|sovětský]] [[tank]], který byl do výzbroje [[Rudá armáda|sovětské armády]] zařazen v roce [[1976]], ale veřejnosti byl představen až v roce [[1987]]. Představuje vývojové pokračování tanku [[T-64]]. Stejně jako on má [[Nabíjecí automat|automatické nabíjecí zařízení]] tankového kanonu, což umožnilo snížit počet členů posádky na tři muže. Je poháněný [[plynová turbína|plynovou turbínou]], díky čemuž dosahuje vyšší rychlosti než jiné současné tanky. Hlavní výzbroj tvoří 125mm tankový kanon, který byl použit i v [[T-72]], je však schopný použít mnohem větší sortiment munice, včetně střel na bázi [[ochuzený uran|ochuzeného uranu]] se zvýšenou průbojností a je schopný odpalovat i [[Protitanková řízená střela|protitankové raketové střely]]. Sekundární výzbroj tvoří spřažený 7,62mm kulomet a protiletadlový 12,7mm kulomet. Tank má vlastní zadýmovací zařízení, [[laser]]ový [[dálkoměr]] a&nbsp;na&nbsp;[[dělová věž|věži]] tanku jsou čtyři vrhače klamných cílů k odklonění protitankových střel. Na rozdíl od tanku T-72 se T-80 nikdy ve&nbsp;velkém nevyvážel.
-
V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE&nbsp;1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE&nbsp;1394b s rychlostí až 800&nbsp;Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový&nbsp;standard IEEE 1394c s rychlostí až 3&nbsp;200&nbsp;Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.
+
V roce [[1963]] byla zahájena výroba hlavního bitevního tanku [[T-64|T-64A]], který byl vyvinut v [[Charkov]]ě. Pro technickou náročnost nového motoru však bylo přistoupeno k vývoji variant tanku T-64 s jinými motory, z nichž vnikl tank [[T-72]]. V tomto období se proto obrátily odpovědné orgány na Kirovský závod se zadáním k výrobě prototypu tanku T-64 s plynovou turbínou GTD-1000T. Do vývoje nového motoru byl angažován konstruktér plynových turbín pro vrtulníky Sergej P. Izotov. V roce [[1969]] byl vyroben první prototyp s označením Objekt 219.
-
FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu [[peer-to-peer]], například mezi [[Scanner|skenerem]] a [[Počítačová tiskárna|tiskárnou]], bez potřeby využití systémové paměti nebo [[Procesor|procesoru]] počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie [[plug-and-play]] a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 [[watt]]y a 30&nbsp;[[volt]]y, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.
+
Terénní testy však ukázaly, že podvozek původního T-64 výkonnému motoru nestačí a je poruchový. Byly proto potřebné změny v šířce a gumové úpravě pojezdových pásů a kol. Oproti tanku T-64 se lišilo i&nbsp;odpružení. Tyto úpravy pomohly snížit vibrace podvozku, poruchovost a výrazně snížily hlučnost. Ukázalo se také, že při jízdě v prašném prostředí se v motoru zachycuje velké množství prachu. Bylo proto instalováno zařízení, které čistilo motor proudem vzduchu.
-
Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní&nbsp;streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k&nbsp;velkému poklesu v isochronním přenosu.
+
Začátku výroby nepřál sovětský ministr obrany Andrej Grečko, který kritizoval jeho velkou spotřebu a malý rozdíl oproti tanku [[T-64]]. Definitivní rozhodnutí však učinil ministr zbrojního průmyslu D.&nbsp;F.&nbsp;Ustinov, který prosazoval zavedení tanku s turbínovým motorem, po Grečkově smrti v&nbsp;roce 1976. Po dlouhých zkouškách nakonec stroj sovětské ozbrojené síly přijaly v&nbsp;roce 1976 do výzbroje. Jednalo se o první sériově vyráběný tank s plynovou turbínou. Stroj vážil 42 tun a poháněl ho motor o výkonu 1&nbsp;000 koní. Na rozdíl od motorů tanků T-64 a [[T-72]] měl turbínový motor T-80 výrazně vyšší spotřebu, což mělo za následek, že dojezd byl jen 285 km i s přídavnými nádržemi. Výhodou však byl fakt, že může používat různá paliva ([[motorová nafta|naftu]], [[benzín]] i [[kerosin|letecký benzín]]). Plynová turbína také není citlivá na nízké teploty a&nbsp;dobře startuje i při vysokých mrazech. Výzbroj tvořil 125&nbsp;mm kanón s hladkým vývrtem a automatickým nabíječem a dva kulomety. Jeden [[ráže]] 7,62 spřažený s kanónem a druhý – 12,7&nbsp;mm kulomet upevněný na věži ovládaný z velitelovy věžičky. Tank první verze měl kompozitní pancíř, laserový zaměřovač a nebyl schopen používat reaktivní střely vystřelované skrz [[hlaveň]] kanónu. Novější verze měly od roku 1985 až 50 % povrchu tanku pokrytého [[Reaktivní pancéřování|reaktivním pancířem]] a vylepšené kompozitní pancéřování (T-80BV). [[Reaktivní pancéřování]] zvyšuje odolnost pancíře na ekvivalent 400&nbsp;mm, což zajišťuje odolnost před protipancéřovými střelami [[Kumulativní bojová hlavice|HEAT]]. Stroje mohou vystřelovat vývrtem kanónu reaktivní řízené střely [[9K112 Kobra]] později [[9K119 Refleks]]. Vylepšení se dočkal i motor, jehož výkon stoupl na 1&nbsp;100 koní (verze T-80U). V Charkovském traktorovém závodě byla vyvinuta {{Nowrap|verze T-80UD}} poháněná dvoutaktním dieselovým motorem s protiběžnými písty 6TD-6, zejména s ohledem ke snížení nákladů na výrobu a provoz.
 +
 
 +
Náklady na výrobu T-80 převyšovaly jakýkoliv jiný sovětský tank své doby. T-80 však představoval v sovětské koncepci tankového boje hlavní bitevní tank, jehož stěžejním úkolem bylo vést boj proti západním tankovým jednotkám. V roce [[1993]] na vojenské výstavě v&nbsp;[[Abú Dhabí]] {{Nowrap|získal T-80U velkou pozornost}} svými manévrovacími schopnostmi.
 +
 
 +
Rusko mělo původně k dispozici kolem 5&nbsp;000&nbsp;kusů těchto tanků. Od roku 1998 se jejich počet snížil na 3&nbsp;500. Kromě Ruska používá tyto tanky i [[Ukrajina]], kde&nbsp;po&nbsp;[[Rozpad Sovětského svazu|rozpadu Sovětského svazu]] pokračovala výroba varianty T-80UD.
<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>
<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>

Verze z 20. 11. 2023, 19:09

T-80BV: Soviet 3rd Generation Main Battle Tank

T-80 je sovětský tank, který byl do výzbroje sovětské armády zařazen v roce 1976, ale veřejnosti byl představen až v roce 1987. Představuje vývojové pokračování tanku T-64. Stejně jako on má automatické nabíjecí zařízení tankového kanonu, což umožnilo snížit počet členů posádky na tři muže. Je poháněný plynovou turbínou, díky čemuž dosahuje vyšší rychlosti než jiné současné tanky. Hlavní výzbroj tvoří 125mm tankový kanon, který byl použit i v T-72, je však schopný použít mnohem větší sortiment munice, včetně střel na bázi ochuzeného uranu se zvýšenou průbojností a je schopný odpalovat i protitankové raketové střely. Sekundární výzbroj tvoří spřažený 7,62mm kulomet a protiletadlový 12,7mm kulomet. Tank má vlastní zadýmovací zařízení, laserový dálkoměr a na věži tanku jsou čtyři vrhače klamných cílů k odklonění protitankových střel. Na rozdíl od tanku T-72 se T-80 nikdy ve velkém nevyvážel.

V roce 1963 byla zahájena výroba hlavního bitevního tanku T-64A, který byl vyvinut v Charkově. Pro technickou náročnost nového motoru však bylo přistoupeno k vývoji variant tanku T-64 s jinými motory, z nichž vnikl tank T-72. V tomto období se proto obrátily odpovědné orgány na Kirovský závod se zadáním k výrobě prototypu tanku T-64 s plynovou turbínou GTD-1000T. Do vývoje nového motoru byl angažován konstruktér plynových turbín pro vrtulníky Sergej P. Izotov. V roce 1969 byl vyroben první prototyp s označením Objekt 219.

Terénní testy však ukázaly, že podvozek původního T-64 výkonnému motoru nestačí a je poruchový. Byly proto potřebné změny v šířce a gumové úpravě pojezdových pásů a kol. Oproti tanku T-64 se lišilo i odpružení. Tyto úpravy pomohly snížit vibrace podvozku, poruchovost a výrazně snížily hlučnost. Ukázalo se také, že při jízdě v prašném prostředí se v motoru zachycuje velké množství prachu. Bylo proto instalováno zařízení, které čistilo motor proudem vzduchu.

Začátku výroby nepřál sovětský ministr obrany Andrej Grečko, který kritizoval jeho velkou spotřebu a malý rozdíl oproti tanku T-64. Definitivní rozhodnutí však učinil ministr zbrojního průmyslu D. F. Ustinov, který prosazoval zavedení tanku s turbínovým motorem, po Grečkově smrti v roce 1976. Po dlouhých zkouškách nakonec stroj sovětské ozbrojené síly přijaly v roce 1976 do výzbroje. Jednalo se o první sériově vyráběný tank s plynovou turbínou. Stroj vážil 42 tun a poháněl ho motor o výkonu 1 000 koní. Na rozdíl od motorů tanků T-64 a T-72 měl turbínový motor T-80 výrazně vyšší spotřebu, což mělo za následek, že dojezd byl jen 285 km i s přídavnými nádržemi. Výhodou však byl fakt, že může používat různá paliva (naftu, benzín i letecký benzín). Plynová turbína také není citlivá na nízké teploty a dobře startuje i při vysokých mrazech. Výzbroj tvořil 125 mm kanón s hladkým vývrtem a automatickým nabíječem a dva kulomety. Jeden ráže 7,62 spřažený s kanónem a druhý – 12,7 mm kulomet upevněný na věži ovládaný z velitelovy věžičky. Tank první verze měl kompozitní pancíř, laserový zaměřovač a nebyl schopen používat reaktivní střely vystřelované skrz hlaveň kanónu. Novější verze měly od roku 1985 až 50 % povrchu tanku pokrytého reaktivním pancířem a vylepšené kompozitní pancéřování (T-80BV). Reaktivní pancéřování zvyšuje odolnost pancíře na ekvivalent 400 mm, což zajišťuje odolnost před protipancéřovými střelami HEAT. Stroje mohou vystřelovat vývrtem kanónu reaktivní řízené střely 9K112 Kobra později 9K119 Refleks. Vylepšení se dočkal i motor, jehož výkon stoupl na 1 100 koní (verze T-80U). V Charkovském traktorovém závodě byla vyvinuta verze T-80UD poháněná dvoutaktním dieselovým motorem s protiběžnými písty 6TD-6, zejména s ohledem ke snížení nákladů na výrobu a provoz.

Náklady na výrobu T-80 převyšovaly jakýkoliv jiný sovětský tank své doby. T-80 však představoval v sovětské koncepci tankového boje hlavní bitevní tank, jehož stěžejním úkolem bylo vést boj proti západním tankovým jednotkám. V roce 1993 na vojenské výstavě v Abú Dhabí získal T-80U velkou pozornost svými manévrovacími schopnostmi.

Rusko mělo původně k dispozici kolem 5 000 kusů těchto tanků. Od roku 1998 se jejich počet snížil na 3 500. Kromě Ruska používá tyto tanky i Ukrajina, kde po rozpadu Sovětského svazu pokračovala výroba varianty T-80UD.