Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Dějiny Belgie

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 4. 5. 2014, 09:44

Dějiny Belgie jsou dějiny země, která dostala své jméno podle keltského kmene Belgů, které Gaius Julius Caesar popsal jako ty nejodvážnější z Galů.

V letech 59 – 52 př. n. l. si Caesar Belgy podrobil a připojil k Římské říši. V roce 27 př. n. l. bylo z území Belgů vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v Remeši. Za Domiciána (81 – 96) byla z Belgiky oddělena Germania Inferior and Germania Superior. V roce 300 byla Belgica rozdělena na Belgica Prima s hlavním městem v Trevíru a Belgica Secunda s hlavním městem v Remeši.

V letech 406 – 407 obsadili Belgii Germáni – Frankové. Severní část dnešního území se velmi germanizovala, zatímco na jihu zůstáli latinsky hovořící Galořímané. V roce 450 Frankové expandovali do Galie, kde založili království, jehož součástí byla i Belgie. Během 7. století byli christianisováni. Západní část byla součástí Neustrie, východní Austrasie. Po rozpadu Franské říše v roce 843 byla většina Belgie, včetně východních Flander, součástí Říše římské, zatímco většina Flander byla lénem francouzského krále.

V roce 1384 zdědil Flandry burgundský vévoda Filip Smělý. Belgie se tak stala součástí vévodství burgundského. V roce 1477 však Karel Smělý zahynul v bitvě u Nancy, čímž burgundští vévodové vymřeli. Belgii a vůbec celé Nizozemí zdědili Habsburkové. Po rozdělení habsburské dynastie patřila Belgie nejprve španělským Habsburkům (1553 – 1713), pak rakouským (1713 – 1794).

Pod těmito různými vládci, a zvláště mezi 12. a 17.stoletím, se díky své výhodné poloze stávala belgická města významnými centry obchodu, průmyslu a umění. Vlámští malířští mistři (Peter Paul Rubens, Anthonis van Dyck, Breughel) byli ve své době nejceněnějšími v celé Evropě.

V roce 1795 Belgii anektovala Francie v čele s Napoleonem, a po jeho porážce na základě výsledku Vídeňského kongresu (1815) připadla Nizozemí.

Po povstání vyhlásila 4. října 1830 provizorní belgická vláda nezávislost na Nizozemsku. Byla vytvořena parlamentní monarchie a 21. července 1831 na belgický trůn nastoupil král Leopold I. Belgický z ernestinské linie Wettinů (Sasko–Cobursko–Gothajská). V tento den slaví Belgičané Den nezávislosti. Belgické ústavní zřízení pak bylo po celé 19. století vzorem pro evropské liberály.

Během vlády Leopolda II. (1865 – 1909) získala Belgie kolonii v Kongu, jejíž přírodní bohatství nemilosrdně vydrancovala, samozřejmě s velkým ziskem. Kolonie nejdříve patřila přímo králi, ale roku 1908 byla předána státu a přejmenována na Belgické Kongo. Tato formální změna se ovšem uvnitř kolonie nijak výrazně neprojevila. Tamní tradiční struktura ekonomie byla začleněna do moderní kapitalistické struktury a výsledkem se stalo opět vykořisťování, ovšem mnohem horší než v podání Francouzů v Indočíně nebo Němců v jihovýchodní Africe. Mezi lety 1880 – 1920 totiž populace klesla téměř na polovinu. Ačkoli kvůli nedostatku administrativy chybí přesné statistiky, je jisté, že na následky podvýživy a přepracování v kombinaci s nedostatečnou zdravotní péčí zemřelo několik milionů původních obyvatel. Proti spontánně vznikajícím hnutím odporu nekompromisně zasahovala armáda.

Belgie ve 20. století

Do Belgie dvákrát vtrhla německá armáda, a to v letech 1914 a 1940. Možná proto se po druhé světové válce stala jedním z předních obhájců kolektivní ochrany bezpečnosti v Evropě.

Od roku 1944, kdy byla osvobozena spojeneckými vojsky, je Belgie na cestě za zvyšováním životního standardu.

Federalizace a snahy o rozdělení

Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní „regiony“. V roce 1980 z názvů společnství odpadlo slovo „kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „rady“ (parlamenty) a „exekutivu“ (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 1988–1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc na veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací de iure, a společnství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov a zahraniční obchod, zároveň do kompetence regionů i společenství přešly otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace.[1]

Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Od 19. století více prosperovalo Valonsko s rozvinutým průmyslem i kulturou, Flandry byly kulturně i ekonomicky zaostalejší zemědělská země, kolem 60. let 20. století se však situace postupně otočila. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel.[2] Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno.



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/D%C4%9Bjiny_Belgie“