Občanský zákoník

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 19. 10. 2018, 09:53

Corpus Iuris Civilis (1663)

Corpus Iuris Civilis (1776)

Občanský zákoník (ve zkratce ObčZ, OZ nebo obč. zák.) je základní zákon upravující oblast soukromého práva hmotného. Je jedním z nejdůležitějších právních předpisů každého právního řádu. Jeho doplňkem v oblasti soukromého práva procesního je občanský soudní řád. Přestože byly postupně přijímány další kodexy, upravující podrobněji další dílčí odvětví soukromého práva, zejména obchodní zákoník, zákoník práce a zákon o rodině, občanský zákoník zůstává i pro tato odvětví subsidiárním předpisem, jehož právní normy se uplatní v případě, že zvláštní úprava o dané věci mlčí. Některá obecná ustanovení občanského zákoníku (např. pravidla pro počítání času) nacházejí místo i v právu veřejném.

Historie

Myšlenka upravit celý korpus práva uceleným souborem zákonů je velmi stará (viz např. Corpus iuris civilis císaře Justiniana ze 6. století), účelného naplnění došla však až pod vlivem idejí osvícenství počátkem 19. století. Prvním (a ve znění novel dodnes platným) občanským zákoníkem z tohoto období je francouzský napoleonský Code civil français (zvaný též Code Napoléon) z roku 1804. Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších evropských zemích. Pro české země má velký význam rakouský Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkratka ABGB) z roku 1811, jenž na našem území platil do roku 1950 (a v části věnované pracovnímu právu až do poloviny 60. let). Na území Rakouska platí ABGB dodnes. Legislativně o něco méně úspěšný je – rovněž dodnes platný – obsáhlý občanský zákoník německý (Bürgerliches Gesetzbuch, zkratka BGB) z roku 1896, jemuž je vytýkána přílišná složitost a obtížná srozumitelnost. Snaha po komplexní kodifikaci soukromého práva se naopak vyhnula zemím angloamerické právní kultury, protože je právo tvořeno na základě precedentů (case law) a vznik rozsáhlých kodexů nemá tradici. Platný občanský zákoník z roku 1964, jenž prošel počátkem 90. let rozsáhlou novelizací, je pokládán za provizorní, z mnoha hledisek nevyhovující právní předpis; snahy po nové právní úpravě však doposud nedošly naplnění, neboť odborná veřejnost se nedokáže shodnout na tom, zda vyjít z tradičního modelu ABGB, nebo zachovat kontinuitu se zažitou, byť nevyhovující úpravou stávající. Na rozdíl od původních občanských kodexů, které si daly za cíl pojmout veškeré soukromé právo, neobsahuje dnešní občanský zákoník úpravu obchodních vztahů (tu přenechal obchodnímu zákoníku z roku 1991), rodinné právo (zákon o rodině z roku 1963), pracovní právo (zákoník práce z roku 1965 a 2006), spolkové právo (zákon o sdružování občanů z roku 1990), nadační právo (zákon o nadacích a nadačních fondech z roku 1997) ani úpravu svěřenství (trustů), jejichž vznik český právní řád neumožňuje.

Systematika

Dnešní občanský zákoník se člení na obecnou část, v níž jsou obsažena nejobecnější ustanovení (např. o počítání času nebo o právních úkonech) a dále vymezení subjektů práv, fyzických a právnických osob, a na část zvláštní, která se dále dělí na výklad o věcných právech a o právech závazkových. Zvláštní postavení má úprava dědického práva.

• Část I. (§ 1 - 122) Obecná ustanovení
• Část II. (§ 123 - 180) Věcná práva
• Části III., IV., V. (§ 181 - 414) zrušeny
• Část VI. (§ 415 - 459) Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení
• Část VII. (§ 460 - 487) Dědění
• Část VIII. (§ 488 - 852k) Závazkové právo
• Část IX. (§ 853 - 880) Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení

Část první – Obecná ustanovení

Jedná se o nejobecnější ustanovení, která se použijí pro celý text občanského zákoníku. Jde o nejzásadnější instituty celého soukromého práva, které jsou v jeho systému používány jako výsledek subsidiárního vztahu občanského zákoníku k dalším zákonům. V úplném začátku je stanovena působnost zákona (což jsou ty okruhy vztahů či situaci na který tento zákon dopadá) a to tak, že upravuje majetkové vztahy právnických a fyzických osob navzájem, taky tyto vztahy mezi těmito osobami a státem a taky vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud speciální zákon je neupravuje jinak (další výraz subsidiarity). Poté následují základní zásady, na kterých je zákon vystavěn – např. zásada priority smírčího řešení problému, zásada „moje právo končí tam, kde začíná právo druhého“, zásada rovného postavení subjektů či zásada právní jistoty. Občanský zákoník také upravuje institut právnické a fyzické osoby. Snad nejdůležitější otázkou upravenou v první části jsou obecná ustanovení pro smlouvy. Obecná proto, že pokud v části osmé – závazky, není stanoveno jinak, použijí se právě tyto obecná pravidla z části první. Jsou zde základní požadavky na návrh, přijetí či formu smlouvy. Protože dnešní doba si žádá, aby spotřebitel byl chráněn, tak je zde podrobná úprava spotřebitelských smluv. Na ochraně spotřebitele je zcela jasný a daný právní zájem, protože ve vztahu spotřebitel – prodávající je spotřebitel jasně slabší strana v právním vztahu. Poslední dvě hlavy upravují lhůty a vymezení některých důležitých pojmů (domácnost, věci, osoby blízké).

Část druhá – Věcná práva

Do věcných práv občanský zákoník řadí právo vlastnické (v jeho rámci pak rozvádí jeho nabývání, spoluvlastnictví a společné jmění manželů), držbu (upravuje také vydržení) a práva k věcem cizím (věcná břemena, právo zástavní, podzástavní a zadržovací).

Vlastnické právo

V zákoně je definováno jako právo věc držet, užívat, nakládat s ní a požívat z ní plody a užitky. Tato široká definice je tradiční, pocházející už z římského práva a tudíž jasná a výstižná. Všichni vlastníci mají rovné postavení a je jim poskytována stejná ochrana. To znamená že neexistuje žádné silnější a slabší vlastnické právo, kdy to silnější by bylo postaveno nad tím slabším a zrušilo by ho. Vlastník věci se musí zdržet všeho (ve výkonu svého vlastnického práva), čím by nad míru přiměřenou poměrům zasahoval do jiného vlastnického práva (např. tzv. sousedské spory). Občanský zákoník stanovuje možnost vyvlastnění či omezení vlastnického práva. Tento zásah do práv je ale vždy nutno učinit jen v daném veřejném zájmu, pro určitý účel (pokud ho nejde dosáhnout jinak) a to vždy za náhradu a jen když to stanoví zákon.

Spoluvlastnictví

Spoluvlastnictví nastává tehdy, když určitou věc nevlastní jedna osoba, ale dvě a více osob. Spoluvlastnictví, pokud není stanoveno jinak, je solidární (společné a nerozdílné), to znamená, že každý spoluvlastník má ideální poměr věci a každý je povinen plnit celé plnění váznoucí na té určité věci.

Část osmá – Závazky

Závazek-obligace( lat. obligatio) - je právní vztah (právní vztah je VZÁJEMNÝ vztah mezi dvěma subjekty-osobami-,které mají vůči sobě vzájemná práva a povinnosti-ty jsou obsahem právního vztahu - a ty se týkají určitého objektu-např. věci) při kterém dva/či více subjekty/ů (zde zákonem označené jako věřitel a dlužník) mají k sobě navzájem určitá práva a povinnosti. Obecně se dá říci, že věřitel má právo na dané plnění od dlužníka, čemuž zrcadlově odpovídá povinnost dlužníka toto plnění věřiteli poskytnout. Tato obecná ustanovení jsou pak konkretizována dalšími ustanoveními uvedenými u jednotlivých smluvních typů. Závazek vzniká obecně z právních úkonů (nejčastěji smlouvou – ústní, písemnou, konkludentní-mlčky/např. konáním) a nebo může vzniknout i z protiprávního jednání(delikt- např. odpovědnost za škodu). Dlužníkova povinnost může spočívat v tom, že má něco dát( lat. dare), vykonat( lat. facere), zdržet se( lat. omittere) určitého jednání či určité jednání strpět(lat. pati). V oddíle pátém je upraveno zajištění závazku. To je institut, že když jedna strana nebude plnit povinnost, která ji vyplývá ze smlouvy, tak ta druhá strana má možnost, jak se k tomu plnění dostat a nebo dostane něco jiného, co nebylo předmětem smlouvy. Občanský zákoník do zajištění závazku řadí zejména smluvní pokutu, ručení, zadržovací právo či zástavní smlouvu. Podrobně je zde upravena i změna a zánik závazku. V hlavě druhé až dvacáté první jsou rozebrány jednotlivé smluvní typy( např. kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o půjčce, smlouva o výpůjčce, nájemní smlouva atd.).

Návrh nového občanského zákoníku

Hlavní článek: Nový občanský zákoník

Současný návrh nového občanského zákoníku, zpracovaný rekodifikační komisí pod vedením prof. Karla Eliáše, byl připraven na základě rozhodnutí vlády z roku 1999. Nejprve byl vypracován věcný záměr, který vláda schválila v dubnu 2001. Paragrafové znění bylo připravováno od roku 2001 a v roce 2008 bylo celé představeno veřejnosti (dílčí výsledky byly zveřejňovány průběžně v závislosti na postupu prací). Redakci větší části návrhu provedl prof. JUDr. Karel Eliáš z Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, část věnovanou rodinnému právu připravila doc. JUDr. Michaela Zuklínová z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Přípravu návrhu provázejí bouřlivé diskuse.[1]

Externí odkazy

• Aktuální úplné znění na portal.gov.cz