Vědomí

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
Sysop (diskuse | příspěvky)
(Nahrazení textu)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 19. 12. 2011, 09:43

Vědomí (od věděti) je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře patrně i vyšších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé.V moderním chápání často nahrazuje starší pojem duše, případně i "já". V lékařství se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, spánku či hypnózy.[1] Slovo vědomí lze použít také jako přechodné, ve spojení s předmětem: vědomí něčeho a "být si vědom" něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem svobody ve společnosti je, že všichni "jsou si vědomi" důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé "nepříčetní", kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu.

Obsah

Významy pojmu

Pojem vědomí se postupně oddělil od starší představy svědomí jakožto vědomí mravního. Význam vědomí sebe vyzdvihl francouzský filosof René Descartes (1596–1650), který v něm nalezl jediný zdroj jistoty poznání: zatímco i smyslové vjemy mohou být klamné, věta „Myslím, tedy jsem“ (Cogito ergo sum) je v okamžiku, kdy ji říkám, nutně pravdivá. V průběhu novověku pojem vědomí pozvolna vytlačuje starší pojem duše, protože je určitější a lépe přístupný filosofickému i vědeckému zkoumání. Na druhé straně přispívá k jistému zužování našeho chápání sebe samých, protože navozuje představu, že člověk jen myslí nebo poznává. Současná věda chápe vědomí jako projev mozkové a nervové činnosti, jež zkoumá fyziologickými prostředky. Výrazy pro vědomí v různých jazycích lze překládat mnohdy jen s obtížemi. V řadě jazyků se pojmy vědomí a svědomí vyjadřují tímtéž slovem (lat. conscientia, fr. conscience, angl. consciousness). Kromě toho je zde řada dalších pojmů s příbuzným významem, například duch (lat. spiritus, fr. esprit, něm. Geist), duše (lat. anima, angl. soul, franc. ame,, něm. Seele) nebo mysl (angl. mind). Některé buddhistické pojmy v tomto směru jsou patrně zcela nepřeložitelné a dají se popsat jen vysvětlováním. Jejich převod přes angličtinu bývá ještě zkreslován evropskými myšlenkovými kategoriemi.

Vědomí v lékařství

V lékařství se jako vědomí označuje stav, kdy pacient vnímá, plně si uvědomuje sebe sama a kdy na podněty reaguje ze své vůle.[2] V tomto bdělém stavu prožíváme události jinak než ve spánku, bezvědomí a kómatu, neostře či zastřeně pak ve stavech ospalosti, somnolence či soporu (sopor – tvrdý spánek), stejně jako u změněného vědomí během hypnózy či transu.[3]
Z fyziologického hlediska je vědomí souhrnem funkcí, které umožňují přijímat podněty z vnitřního i vnějšího prostředí (percepce), vyhodnocovat je a zpracovávat, ukládat je jako engramy (paměťové stopy) a odpovídat na ně přiměřeným způsobem.[4] V (neuro)psychologii lze vědomí definovat úžeji jako zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.[1]

Vědomí v psychiatrii a filosofii

Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“. Vědomí je jeden z ústředních pojmů novověké filosofie od Descarta přes Hegela a Schopenhauera až po Husserlovu fenomenologii a existencialismus. Jak ukázal Immanuel Kant, podílejí se na každé naší zkušenosti „apriorní formy“ vědomí, jako je prostor a čas, bez nichž by se ani smyslové vjemy nemohly stát zkušenostmi. Někteří filosofové a teologové však používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.

„ Mít vědomí znamená právě mít čas. “

Vědomí, podvědomí a nevědomí

Že velkou část toho, co se děje v našem těle, nemůžeme nijak ovládat, ba ani bychom ovládat nedovedli (např. srdeční tep nebo trávení), věděli lidé odjakživa. Německý filosof F. Nietzsche upozornil na podstatnou omezenost lidského vědomí a na řadu dalších automatismů, jež sami neovládáme. Rakouský psychiatr Sigmund Freud pak na základě svých zkušeností s pacienty vyslovil názor, že „Já není pánem ve svém domě“ a zavedl důležité pojmy cenzury, potlačení, podvědomí případně nevědomí. Téma vědomé a nevědomé činnosti je předmětem zkoumání nejen ve filosofii a psychologii, ale dnes především v neurovědách a fyziologii.

Literatura

  • H. Bergson, Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí. Praha: Filosofia, 1994 - 134 s. ISBN 80-7007-065-X
  • D. S. Dennett, Druhy myslí: k pochopení vědomí. Bratislava: Archa, 1997 - 178 s. ; 23 cm ISBN 80-7115-140-8
  • F. Koukolík, Já: o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum, 2003 - 382 s. : 37 obr. ISBN 80-246-0736-0
  • R. Ruyer, Paradoxy vědomí; Expresivita. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1994 - 224 s.
  • J.-P. Sartre, Vědomí a existence. Praha: OIKOYMENH, 2006 - 135 s. ISBN 80-7298-171-4
  • J. Sokol, Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. Vyšehrad: Praha 2007, 414 s. ISBN: 978-80-7021-884-6
  • T. Keltner, Transformace vědomí. Praha: T Keltner 2009, ISBN 978-80-254-2713-2

Související články

Externí odkazy


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/V%C4%9Bdom%C3%AD“