V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Vilém Závada

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
(+ Nový článek...)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 1. 7. 2013, 23:36

Vilém Závada (* 22. května 1905, Hrabová, † 30. listopadu 1982, Praha) byl český básník, spisovatel a překladatel.

Obsah

Život

Narodil se v rodině valcíře vítkovických hutí, který padl roku 1915 na haličské frontě. Základní školu vychodil v rodné Hrabové, v letech 1917–1923 studoval klasické gymnázium v Ostravě. Od roku 1923 studoval na Filozofické fakultě v Praze slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu, v roce 1929 ukončil státní knihovnickou školu.

V letech 1932–1937 byl redaktorem Melantrichu – čtrnáctidenník Listy.

V roce 1948 byl jmenován ředitelem národní a univerzitní knihovny, o rok později (1949) se této funkce vzdal.

Po roce 1953 působil jako redaktor a spisovatel z povolání.

Dílo

Dílo obecně

Jeho dílo je velmi pesimistické (obdoba Halase), plné tragického životního pocitu. To patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí. Jeho díla lze označit až za nihilistická. Je patrný velmi silný vztah k rodnému kraji.

  • Panychida (1927) – slavnost za mrtvé, vzpomínky na první světovou válku. Život zde vidí a vnímá jako naplnění bolesti a smutku. Použil některé prvky tehdy vrcholícího poetismu, avšak místo jejich víry v „krásu všech věcí“ objevoval tíži a tragiku života.
  • Siréna (1932) – tyto básně jsou opět ponuré; temný životní pocit a pesimismus přerostl až ve zhnusení životem, v barokně křečovitou apokalyptickou vizi rozkladu a zmaru světa. Spatřuje ve své současnosti (až máchovskou) nicotu.
  • Cesta pěšky (1937) – obrat v Závadově poezii v čase ohrožení národní samostatnosti; opustil dosavadní naturalistický styl a začal hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti. Zde je nalezl ve všední práci obyčejných lidí a jejich přirozené solidaritě a také v úzkém sepětí s rodným Ostravskem, které se mu – aniž by ztrácelo hrůznou monumentalitu – stalo zdrojem sociální a národní naděje.
  • Hradní věž (1940) – návrat k výchozím tragickým pocitům a postojům a k abstraktně symbolizující poezii. Objevuje se zde však smír se světem. Místy jsou patrné jeho obavy o národní osud. Věž hradu je pro něj symbolem rodného kraje.
  • Povstání z mrtvých (1946) –
  • Město světla (1950) – vliv poúnorových požadavků na socialisticky orientovanou tvorbu, který vnesl do jeho veršů schematismus, rétoričnost a didaktickou přímočarost.
  • Polní kvítí (1955) – místy násilná, ale cenná osobitá reakce na deformaci života padesátých let, způsobenou kultem osobnosti.
  • Jeden život (1962) – opět zniternil svůj básnický projev a obrátil se k zásadnějším otázkám lidské existence i k metaforickému bohatství svých tvůrčích počátků. Básně z rodného kraje (Ostravska).
  • Na prahu (1970) – vrcholná kniha jeho poválečné tvorby, přináší filozofující, nelítostnou až drásavou bilanci člověka stojícího před branami smrti. Navzdory převážně osobní existenciální problematice se stala sugestivním výrazem obecnějšího dobového depresivního pocitu úzkosti, strachu a beznaděje.
  • Živote, díky (1977) – umírněný optimismus a smírné vyrovnání se se životem

Dětská literatura

  • Jdou vojáci jdou
  • Mám rád svou maminku
  • Půjdu do mateřské školky
  • U maminky, u tatínka

Kromě vlastní tvorby překládal (převážně poezii) z těchto jazyků: němčiny, ruštiny (A. N. Tolstoj), francouzštiny, rumunštiny (Mihai Eminescu), slovinštiny (poezie 20. století), slovenštiny (Ján Kostra), polštiny (Jarosław Iwaszkiewicz), bulharštiny (Atanas Christov Dalčev) a s jazykovou pomocí odborníků také z hebrejštiny (kniha Pláč, kniha Jób), perštiny (Omar Chajjám), maďarštiny (Endre Ady, Attila József).

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Vil%C3%A9m_Z%C3%A1vada“