Michelangelo Antonioni

Z Multimediaexpo.cz

---

Verze z 19. 2. 2009, 05:44

Michelangelo Antonioni (* 29. září 1912, Ferrara, † 31. července 2007, Řím) byl významný italský filmový režisér a scénárista, společně s Federico Fellinim a Luchinem Viscontim jeden z trojice slavných italských režisérů, jejichž tvorba kulminovala v 60. letech. Jeho nejúspěšnějším dílem byla Zvětšenina (1966).

Obsah 1 Životopis 2 Tvorba 2.1 Dokumenty čtyřicátých let 2.2 Padesátá léta 2.2.1 Dobrodružství 2.3 Šedesátá léta 2.3.1 Zvětšenina 2.4 Od konce šedesátých let 3 Filmografie 3.1 Režie - dokumentární filmy 3.2 Režie - hrané filmy 3.3 Scénáře (dokumenty i hrané filmy) 4 Citace 5 Externí odkazy

Životopis

Michelangelo Antonioni se narodil ve Ferraře v provincii Emilia-Romagna na severu Itálie v měšťanském prostředí a od studentských let se amatérsky zabýval divadlem i filmem. Vystudoval techniku na univerzitě v Bologni. Po příchodu do Říma se stal spolupracovníkem nezávislého čtrnáctideníku mladých opozičně smýšlejících tvůrců Centra sperimentale Cinema. V době nástupu neorealismu se setkal s F. Fellinim a Roberto Rossellinim, pro něhož vytvořil scénář k filmu Pilot se vrací (1942). V téže době je asistentem francouzského režiséra Marcela Carného při natáčení filmu Návštěva z temnot na jihu dosud neobsazené Francie.

V letech 1943 - 1950 Antonioni natáčí samostatně řadu dokumentárních filmů a píše scénáře. Až ve svých 38 letech natočil svůj první samostatný hraný film, psychologické drama Kronika jedné lásky (1950). V padesátých letech vytváří řadu zajímavých filmů, ale mezinárodního úspěchu dosáhl až v roce 1960, kdy na Filmovém festivalu v Cannes uvedl svůj film Dobrodružství, v němž pro film i pro sebe objevil herečku Moniku Vittiovou.

V roce 1966 Antonioni poprvé natáčí mimo Itálii v anglických exteriérech film Zvětšenina, film z prostředí módních fotografů a modelek. Za tento film získal Zlatou palmu v Cannes a byl nominován na Oscara. V roce 1969 natáčí v USA film Zabriskie Point, v roce 1972 odjíždí natáčet dokument o životě v Číně v produkci italské televizní společnosti RAI, za který se mu dostává od Číňanů ostré kritiky. Antonioni natáčí i na africkém kontinentě.

V roce 1982 se při práci na filmu Identifikace ženy seznamuje se svou novou partnerkou a budoucí manželkou Enrikou Fico. V roce 1985 je stižen těžkou mozkovou mrtvicí, po níž Antonioni prakticky přestal mluvit. Přesto ještě realizuje za pomoci Wima Wenderse film Nad mraky (1995) a ještě v roce 2004 se účastní práce na povídkovém triptychu Eros. V posledních dvaceti letech se ale převážně věnoval literatuře. Za svoji celoživotní dílo byl roku 1995 odměněn filmovým Oscarem.

Michelangelo Antonioni zemřel ve svém římském bytě.

Tvorba

Dokumenty čtyřicátých let

Čtyřicátá léta jsou pro Antonioniho především érou dokumentární tvorby. Natočil celkem sedm zajímavých filmů. Lidé od Pádu (Gente del Po) vypráví o plavbě malé loďky na dolním toku Pádu. Čištění města (N. U. - Netezza Urbana) je neobvyklým pohledem na práci římských metařů za příchodu nového dne. Milostná lež (L' Amorosa menzogna) si všímá práce autorů tzv. fotorománů, Pověrčivost (Superstizione) zase pozůstatků pověr na italském venkově. Následoval přírodní snímek z okolí Cortiny d'Ampezza Lanovka na Faloriu (La Funivia del Faloria), tehdy novou technologií výroby umělých vlákem se zabývá film Sedm prutů, jedny šaty (Sette Canne, un vestito), poslední Vila výstav (La Villa dei mostri) antropomorfickou výstavou.

Padesátá léta

Antonioniovým celovečerním hraným debutem je Kronika jedné lásky (Cronaca di un amore), psychologické drama lásky bohaté ženy (Lucia Boséová) k chudému milenci (Massimo Girotti). V roce 1952 byl spoluautorem scénáře k Felliniho slavnému filmu Bílý šejk, současně natočil povídkový film Poražení (I vinti), ve třech epizodách porovnávající zločinnost mladých lidí v Itálli, Anglii a Francii. Herečka Lucie Boséová hraje i v dalším Antonioniově filmu Dáma bez kamélií (La signora senza camelie), 1953. Manžel v tomto filmu chce z krásné partnerky udělat filmovou hvězdu.

Téhož roku spolupracuje Antonioni na povídkovém filmu C. Zavattiniho Láska ve městě (L' Amore in città), do něhož přispěl povídkou Pokus o sebevraždu (Tentato suicido). V prostředí římských módních salónů a krásných žen se odehrává film Přítelkyně (La amiche) z roku 1955, natočený podle románu C. Paveseho. Hlavními protagonistkami byly herečky Eleanor Rosi Dragová a Valentina Cortesová. V roce 1957 je natočen psychologický film Výkřik (Il grido), v němž hrají mj. Steve Cochran, Alida Vallidová a Batsy Blairová.

Dobrodružství

Ve snímku Dobrodružství (L' avventura) podal Antonioni burcující obraz života římské smetánky a její citové vyprahlosti. Hlavní role svěřil G. Ferzettimu, Monice Vittiové a L. Massariové. Italská kritika film odmítla, ale po zásahu Francouzů se dočkal uvedení na festivalu v Cannes 1960. Film byl nakonec první částí tzv. „tetralogie citů“ s Monikou Vittiovou.

Antonioni poprvé v tomto filmu využívá svoji "existencialistickou metodu", která zkoumala obrazy lidských krizí, samotu uprostřed davu, odumírání citu u modeního člověka - zbohatlíka. Boří zákony klasické filmové dramatiky, jeho jazyk vzniká z ticha a vyrůstá z napjatého pozorování lidské tváře zakomponované do celkového obrazu. Divák je nucen z tváře číst její dramatiku - odehrávající se vnitřní násilí, depresi, soucit a melancholii. Výsledkem jsou dlouhé filmové záběry, sám Antonioni mluví o snaze "vyjádřit nastupující duch doby lhostejnosti a zároveň úzkosti". Kostrou celého filmu je hledání ztracené ženy, ale ta se nakonec nenajde, protože na její existenci všichni zapomenou.

Šedesátá léta

Od roku 1960 natáčí Michelangelo Antonioni tři další filmy, v nichž dává vyniknout umění své tehdejší manželky Moniky Vittiové, a které tematicky navazují na Dobrodružství. Film Noc (La notte) je snímkem z prostředí milánské společnosti a hlavní role kromě Vittiové byly svěřeny M. Mastroiannimu (Giovanni) a francouzské herečce Jeanne Moreauové (Lidia). Závěrečná scéna „citové vraždy“, v níž Giovanni znásilní svoji bývalou milenku Lidii, je velmi známá.

Alain Delon je partnerem Vittiové ve snímku Zatmění (L' eclisse) z roku 1961. Ochablost lidských citů je tu spojena s rušným prostředím peněžní burzy. V okolí Ravenny natáčí Antonioni roku 1964 svůj první barevní film Červená pustina (Il deserto Rosso). Tady svěřil roli partnera Vittiové anglickému herci R. Harrisovi. Antonioni využívá barvy k experimentování, zvolená barva má zrcadlit vnitřní rozpoložení hrdinky, jež se nachází v životní krizi. I v tomto filmu jde o zobrazení odcizení lidí v moderní průmyslové společnosti.

Roku 1965 vzniká úvodní povídka filmu Tři tváře (I tre volti), napsaná pro herecký debut bývalé íránské císařovny Soraji. Pak se už Antonioni odebírá do Anglie, aby vytvořil svůj nejslavnější film.

Zvětšenina

Film Zvětšenina (Blowup) z prostředí módních fotografů a modelek vznikl v roce 1966 s Davidem Hemmingsem a Vanessou Redgreavovou v hlavních rolích. Mladý sebevědomý fotograf Thomas nevědomky vyfotografuje vraždu v parku. Z nejasné zvětšeniny fotografie se pak pokouší vypátrat její okolnosti. Divák je nucen pohybovat se ve dvou rovinách - v realitě běžného dne ze života fotografa a krásných modelek s chlapeckými tvářemi a vyprávějící kriminální příběh, ale zároveň se zde poukazuje na přesně definovaný význam fotografie, znázorňující neopakovatelný časový okamžik a dokládající současně pomíjivost času.

Od konce šedesátých let

V kalifornském Údolí smrti se odehrává film Zabriskie Point natáčený v USA roku 1969. Jde o příběh dvou mladých lidí, studenta Marka (Mark Frechette) a dívky Darie (Daria Halprinová), která pracuje ve společnosti, jejímž zájmem je využití kalifornské pouště. Dvojice bezcílně uniká z pochmurné odlidštěné skutečnosti, kterou Antonioni zvýrazňuje např. užitím surrealistických animací obrovských reklamních tabulí. Když Marka na konci příběhu zastřelí policie, Daria reaguje snovou vidinou luxusní vily, symbolu kapitalistického přesvědčení o tom, že vše je možné, a která vylétne do povětří^[1]. Film byl bezesporu ovlivněn tehdejším hnutím hippies.

V roce 1971 začíná pracovat Antonioni v Brazílii na filmu Technicky sladké (Technicamente dolce), ale pro vysoké náklady musí natáčení přerušit. V roce 1974 je natočen v italsko-anglické koprodukci film Povolání:reportér (Proffesion: Reporter), v němž si zahrál Jack Nicholson, hlavní ženskou roli představovala Marie Schneiderová. Antonioni tvoří další snímky (Identifikace ženy) až do záchvatu mrtvice v roce 1985, ale ty již nedosáhly takového významu jako filmy šedesátých let.

Filmografie

(není uveden střih, asistence režie a produkce)

Citace

• Michael Töteberg, Lexikon světového filmu, Praha 2005, str. 597, ISBN 80-903310-7-6
• Právo, nezávislý deník, 1. srpna 2007, str. 12

Externí odkazy

• ČSFD.cz - Michelangelo Antonioni
• FDb.cz - Michelangelo Antonioni
• Životopis (neúplný) dle Myrtila Frýda v Katalogu filmů
• IMDb.com - Michelangelo Antonioni (anglický)

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.