Pinyin

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
Sysop (diskuse | příspěvky)
(1 revizi)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 18. 9. 2011, 19:30


Pinyin (čínsky 拼音, pīnyīn, v české transkripci pchin-jin, doslova „hláskování“) je zkrácený název pro koncept čínské hláskové abecedy (čínsky 汉语拼音方案, hànyǔ pīnyīn fāng'àn, chan-jü pchin-jin fang-an). Mylně bývá označován jako transkripce, ve skutečnosti se jedná o projekt svébytné čínské národní abecedy založené na latince. Užívá se pro zápis čínštiny tam, kde nelze užít čínských znaků nebo by užití čínských znaků bylo složité. Slouží k zachycení výslovnosti čínských znaků a jako takový je neocenitelný při výuce čínského písma ve školách. Samozřejmě může plnit (a plní) i funkci transkripce čínských znaků do latinky. Proto je důležitý zejména pro jednotný přepis čínských zeměpisných názvů a osobních jmen osob čínské národnosti.

Prvotním významem čínského slova pchin-jin je „hláskování“, takže tímto pojmem v čínštině může být označena jakákoliv hlásková abeceda (srovnej např. 捷克拼音, jiékè pīnyīn, ťie-kche pchin-jin = „česká abeceda“). Bez bližšího určení tento výraz nicméně označuje převážně chan-jü pchin-jin pro mandarínskou čínštinu.

Obsah

Historie

Tvůrcem pinyinu je ekonom a lingvista Čou Jou-kuang (Zhou Youguang, narozen 1906). První verze pochází z roku 1956, jako oficiální způsob zápisu čínštiny latinkou byl v Čínské lidové republice přijat v roce 1958. Začal se používat převážně ve výuce, aby usnadnil žákům pochopení výslovnosti mandarínštiny. Pinyin vychází ze starších transkripčních systémů z první poloviny 20. století, převážně z Latinxua Sin Wenz a Gwoyeu Romatzyh, způsob označování tónů diakritickými znaménky je převzat z bopomofo. Pinyin je oficiálně používán i v Singapuru, USA a dalších zemích, oficiálně je od roku 2009 zaveden i na Tchaj-wanu, i když zde v praxi stále přežívají jiné systémy, například Tongyong pinyin.

Přestože je jí poměrně blízký, pinyin není založen na anglické výslovnosti a výslovnost některých písmen se od angličtiny značně liší.

Většinou se pinyinem zachycuje standardní výslovnost čínských znaků. Pro ostatní čínské dialekty či jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak, existují podobné systémy, založené na stejném principu, které jsou v čínštině rovněž nazvané „hláskování“, tj. pinyin.

Téměř každý čínský znak se vyslovuje jako jedna slabika, pro některé znaky existuje několik variant výslovnosti. Množství slabik je poměrně omezené. Skládají se z počáteční souhlásky (může také chybět), skupiny samohlásek a případně koncového N, NG, výjimečně též R.

Hlásky

  • Souhlásky: (v závorce odpovídající počeštěný přepis, který zhruba vystihuje jak hláska zní českému posluchači. V žádném případě však nelze brát přepis jako návod k výslovnosti - více jak polovina hlásek se v češtině vůbec nevyskytuje) B (p), C (cch), CH (čch), D (t), F (f), G (k), H (ch), J (ť), K (kch), L (l), M (m), N (n), P (pch), Q (ťch), R (ž/r/ř), S (s), SH (š), T (tch), W (w), X (s/ś), Y (j), Z (c), ZH (č).
  • Samohlásky: A, E (e, '), I (i, '), O, U, Ü (po J, Q, X, Y se Ü nepíše, ale vždy se tam vyslovuje).
  • Skupiny samohlásek např.: AI (aj), AO, EI (ej), IA, IAO, IE, IU (iou), OU, UE (üe), UI (uej), UO.
  • S koncovým N např.: AN, EN, IAN (ien), IN, UAN, UN.
  • S koncovým NG např.: ANG, ENG, IANG, ING, ONG (ung), UANG.

Tón

Volitelně lze v pinyinu označit jeden ze čtyř tónů, kterými může být slabika vyslovena:

  • vysoký rovný, např. Ā,
  • stoupavý, např. Á,
  • klesavě-stoupavý, např. Ǎ,
  • klesavý, např. À.

Kvůli technickým omezením se někdy tóny značí číslicí za slabikou. I v pinyinu s tóny zůstanou některé slabiky bez označení tónu, protože jsou tónově neutrální. Ani pinyin s tóny nedokáže vystihnout rozdíl mezi všemi znaky. Čínština je velmi homonymní jazyk, tj. existuje mnoho výrazů, které se stejně vyslovují, ale jejich význam se liší. V čínském písmu lze významy odlišit, ale v pinyinu, jenž je založen na výslovnosti, ne.

Hranice slov

Slabiky jednoho slova se obvykle píší dohromady, např. Beijing (na rozdíl od tzv. českého přepisu, kde se slabiky jednoho slova oddělují pomlčkou, např. Pej-ťing). Tam, kde by spojování slabik mohlo působit problémy s interpretací, se slabiky oddělují apostrofem (např. Xi'an oproti Xian).

Zajistit jednotnost při stanovování hranic slov není jednoduché, protože v čínském písmu se hranice slov nijak nevyznačují a samotný pojem slova lze v čínštině považovat za importovaný. Přesto v řadě případů panuje shoda, co je a co není jedno slovo. Např. drtivá většina osobních jmen se skládá ze tří znaků (slabik), z nichž první je ekvivalent našeho příjmení a považuje se za jedno slovo, druhá a třetí slabika se pak spojuje do druhého slova, které odpovídá našemu křestnímu jménu (např. Mao Zedong = Mao Ce-tung). Nejvíce „slov“ v moderní čínštině je dvojslabičných.

Abecední řazení

Pinyin se běžně používá při řazení slov v překladových slovnících z čínštiny do jiného jazyka (na začátku takového slovníku je tabulka znaků s odkazy na jim odpovídající výslovnosti v pinyinu). Při abecedním řazení slov podle pinyinu se v zásadě využívá pořadí písmen v latince (tedy A-B-C-CH-D-E-F-G-H-I-J-K-L-M-N-NG-O-P-Q-R-S-SH-T-U-Ü-W-X-Y-Z-ZH), ale je potřeba mít na paměti, že spřežky (CH, SH apod.) se řadí samostatně a řazení podle slabik má přednost před pořadím písmen (např. xiafeng by bylo mezi xi'an a xian). Slabiky lišící se tónem se řadí podle pořadí tónů (A-Ā-Á-Ǎ-À, např. xiáshān by bylo před xiàfēng).

Cizí jazyky

Vlastní jména pocházející z jazyků, které se píší latinkou, lze zapsat dvěma způsoby. Vzhledem k tomu, že pinyin je latinka pro zápis čínštiny, vlastní jména, která už v latince jsou, se do ní prostě vloží beze změny. Analogicky se zachází s cizími vlastními jmény ve většině jazyků, např. v české větě běžně použijeme tvar William Shakespeare, nikoli Vilijem Šejkspír. Alternativně lze samozřejmě použít pinyin i k zachycení výslovnosti čínských znaků, kterými se dotyčné vlastní jméno přepisuje v čínském textu (stejně jako můžeme českou abecedu použít k zachycení výslovnosti cizích vlastních jmen, např. „William Shakespeare, čti [vilijem šejkspír]“). Kupříkladu právě Shakespearovo jméno by se pak ze znaků do pinyinu přepsalo jako Wēilián Shāshìbǐyà.

Podobně platí, že zeměpisné názvy pocházející z jazyků, které se nepíší ani latinkou, ani čínskými znaky, se normálně do pinyinu přepisují přímo z těchto jazyků. Stejně jako u jiných transkripcí se přitom volí taková písmena, jejichž výslovnost je v pinyinu co možná nejblíže výslovnosti v původním jazyce. Týká se to i oficiálních přepisů zeměpisných názvů v autonomních oblastech na území ČLR, zejména tibetských, ujgurských a mongolských. Příklady:

Původní znění Oficiální pinyin Přepis čínskými znaky Výslovnost čínských znaků pinyinem Český název Poznámka
ཇོ་མོ་གླང་མ Qomolangma Feng 珠穆朗瑪峰 Zhūmùlǎngmǎ Fēng Mount Everest Slovo Qomolangma je tibetské, slovo Fēng je čínské.
جۇڭغار ئويمانلىقى Junggar Pendi 准噶尔盆地 Zhǔn'gá'ěr Péndì Džungarská pánev Slovo Junggar je ujgurské, i když ho ujgurština přejala z mongolštiny, slovo Péndì je čínské.
35px Nei Mongol 内蒙古 Nèi Měnggǔ Vnitřní Mongolsko Slovo Nèi je čínské, slovo Mongol mongolské.

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Pinyin“