Bisexualita

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
Sysop (diskuse | příspěvky)
(Nahrazení textu)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 19. 12. 2011, 09:43

Bisexualita (bi = dvojitý, sexus = pohlaví) je typ sexuální orientace jedince k jedincům obou pohlaví v přibližně stejné míře. Pojem označuje nevyhraněnou pohlavní orientaci mezi homosexualitou a heterosexualitou. Bisexualita je sexuální orientace, která se za příznivých okolností projevuje schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou nebo osobami jak opačného, tak stejného pohlaví.

Obsah

Teoretické přístupy

Jeden z užívaných symbolů pro ženskou bisexualitu
Soubor:Male bisexuality symbol-colour.png
Jeden z užívaných symbolů pro mužskou bisexualitu

Počátkem 20. století se bisexualita stala pod vlivem Havelocka Ellise a Sigmunda Freuda synonymem pro androgynii, resp. oboupohlavnost, která v jejich pojetí měla být primárním psychickým stavem člověka. Teprve později se termín stal označením pro erotickou a sexuální přitažlivost k lidem obou biologických pohlaví.[1] Sigmund Freud ve svém teoretickém pojednání o sexualitě z roku 1905 uvádí, že podstata inverse (v dnešní terminologii homosexuality) není uspokojivě vysvětlena ani domněnkou, že je vrozená, ani domněnkou, že je získaná. Zvláštní pozornost Freud věnuje tzv. obojaké inversi (psychickému hermafroditismu), což je pojem zhruba odpovídající dnešnímu pojmu bisexuality, a příležitostné inversi (která postihuje případy dnes interpretované jako náhradní sexuální chování). Freud zmiňuje vysvětlení výskytu inverse teoriemi Franka Lydstonea, Kiernana a Chevaliera, vycházejícími z faktu výskytu bisexuálnosti neboli hermafroditismu a faktu, že jistý stupeň anatomického hermafroditismu patří k normě, tj. týká se každého jedince. Toto pojetí předpokládá, že původní založení je bisexuální (tj. hermafroditní), ale během vývoje se změnilo v monosexuální specializace se zakrnělými zbytky znaků druhého pohlaví. Přenesení na psychickou inversi (psychický hermafroditismus) však Freud shledával problematickým proto, že inverze není pravidelně spojena s psychickými a somatickými příznaky hermafroditismu, ale obojí se vyskytují téměř nezávisle, v čemž se odvolával například na Halbana. Za exaktnější pokus o vysvětlení považoval Freud Krafft-Ebingovu tezi, že jak bisexuální založení mozku, tak pohlavní orgány se vyvíjejí pod vlivem pohlavních žláz, a tedy odchylky obojího jsou vývojovou poruchou. O mužských a ženských centrech v mozku však podle Freuda nebylo ještě známo nic než hypotézy.[2] Existují teorie tzv. vrozené bisexuality vycházející z toho, že v ženském hormonálním obraze sice dominují hlavně ženské pohlavní hormony (estrogen), ale nalezneme i mužské (testosteron). V mužském naopak hlavně mužské, ale i ženské. Za jejich regulaci odpovídá hypofýza. Po několika desetiletích Alfred Kinsey v USA vzorky 6 000 žen a 5 000 mužů všech věkových kategorií z různých kulturních a sociálních vrstev rozřadil podle toho, jak popisovali své chování, do sedmistupňové stupnice (0 až 6), kde výlučně heterosexuální sexuální chování odpovídalo stupni 0 a číslo 6 výlučně homosexuálnímu sexuálnímu chování, kategorie X stála mimo škálu. Pokud bychom tedy předpokládali, že výpovědi respondentů odpovídají skutečnému chování a sexuální chování odpovídá sexuální orientaci, tak střední stupně škály by odpovídaly bisexuální orientaci. Kinsey ve své zprávě oznámil, že většina amerických mužů spadá na této škále do stupňů 1 až 2 a velká většina mužů (90–95 %) se zdá být alespoň trochu bisexuální (stupně 1 až 5). Studie také vypovídá o tom, že 37 % mužů mělo alespoň jednu homosexuální zkušenost v dospělosti (60 % v době dospívání) a 10 % ze zkoumaných amerických mužů se chovala alespoň v části dospělého života úplně nebo převážně homosexuálně (stupně 5 a 6). Kinseyho výzkumy však byly kritizovány s ohledem na nereprezentativní složení respondentů (značnou část tvořili vězni). Přibližně od 80. let 20. století nabyla bisexualita opět na významu a o její existenci jako svébytné orientaci hovoří např. Eli Coleman či Vivien Cass. Podle dostupných výzkumů se bisexualita jeví podstatně častější u žen. Stále však jde o nejasně definovaný termín a mnoho autorů se mu raději vyhýbá.[3] Postoj české sexuologie k bisexualitě významně ovlivnil Kurt Freund, jehož názor byl značně kritický. Např. Brzek a Pondělíčková-Mašlová vyslovili přesvědčení, že ryze bisexuálních lidí je velmi málo, protože i bisexuálně cítící lidé jsou obvykle v jednom období přitahováni jen jedním pohlavím. O bisexualitě také hovoří jako o přechodné vývojové fázi, která je posléze nahrazena příklonem k hetero- či homosexualitě.[4] Přesto se postupně objevují názory, které poukazují na to, že koncept binárního systému sexuální orientace je zjednodušující a že validita dat, na základě kterých je bisexualita považována za velmi výjimečný jev, je nízká. Lynn Witt uvádí, že k popírání existence bisexuálů přispěla do určité míry i část gay a lesbického hnutí, která považovala bisexuální lidi za produkt heteronormativity a útlaku homosexuálních lidí.[5]

Bisexuálové v Česku

Soubor:Bi flag.png
Vlajka hrdosti bisexuálů[6]

Zastoupení bisexuálních osob v populaci je jen stěží zjistitelné. Jedním z důvodů je rozporuplná akceptace bisexuality jako samostatné orientace výzkumníky. Druhým je skutečnost, že kvantitativní výzkumy často zjišťují spíše sexuální chování, a bisexuálně orientovaní lidé tak spadají do homo- či heterosexálních kategorií. Naopak o lidech vykazujících obojí sexuální chování nelze vždy říci, že jsou bisexuálně orientováni, neboť může jít jen o náhražkové chování, experimentování a další případy nesouvisející s trvalou orientací jedince. Ve výzkumech sexuálního chování Zvěřiny a Weisse[7] proto číselné údaje o bisexuálech chybí. Vládní analýza z roku 2007 uvádí, že v České republice fakticky není možné mluvit o existenci bisexuální komunity. Řada bisexuálních žen se integruje do lesbické komunity bez větší potřeby zdůrazňovat svoji odlišnost, tím spíše bisexuální muži, jejichž výskyt je mnohem menší. Nikdy u nás nevznikla specializovaná organizace či sekce sdružující bisexuální ženy či muže.[3] Do povědomí veřejnosti vešla v roce 1999 kandidatura podnikatele Václava Fischera do Senátu. V předvolební kampani se objevily billboardy "Homosexuál v Senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina" a Fischer v rozhovoru pro MF Dnes reagoval: "Moje orientace je bohatší. Můj život doprovodilo mnoho žen a také několik mužů a já jsem se tím nikdy netajil (...) Žít v pravdě je velmi důležité. A já bych to přál hodně lidem, dokonce i řadě politiků ve světě, kteří třeba s obdobným, řekněme neobvyklým bisexuálním zaměřením procházejí životem."[8]

Reference

  1. ↑ GEORGE, Sue. Women and bisexuality. Londýn : Scarlet Press, 1993. ISBN 9781857270716. (en) 
  2. ↑ Sigmund Freud: Tři pojednání k teorii sexuality In: Spisy z let 1904–1905, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, Praha 2000, str. 33 an.
  3. ↑ 3,0 3,1 Pracovní skupina pro otázky sexuálních menšin ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové. Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR. Praha : Úřad vlády ČR, 2007. Dostupné online. ISBN 978-80-87041-33-8. S. 11-12. (cs) 
  4. ↑ BRZEK, Antonín; PONDĚLÍČKOVÁ-MAŠLOVÁ, Jaroslava. Třetí pohlaví?. Praha : Scientia medica, 1992. ISBN 80-85526-03-4. S. 14-18. (cs) 
  5. ↑ WITT, Lynn, a kol. Out in All Directions: Almanac of Gay and Lesbian America. New York : Warner Books, 1995. ISBN 9780446518222. S. 404-405. (en) 
  6. ↑ Jan Förster: Vlajka bisexuálů. Colour Planet, 27. 11. 2008.
  7. ↑ Weiss, Petr; Zvěřina, Jaroslav: Sexuální chování v ČR - situace a trendy. Brno: Portál, 2001.
  8. ↑ Kubík, Jiří; Chochola, Jaromír: To, že nikomu nevadím, je bezvadná věc, říká Václav Fischer. MF Dnes, 1. 9. 1999, s. 8

Literatura

  • Weiss, Petr: Existuje bisexuální orientace?. In: Moje psychologie. 2006, roč. 1, č. 1, s. 32-32. ISSN 1802-2073.
  • Weiss, Petr; Janáčková, Laura: Bisexualita. In: Sexuológia. 2007, roč. 7, č. 1, s. 28-30. ISSN 1335-8820.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Bisexualita“