Hypertext

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
Sysop (diskuse | příspěvky)
(1 revizi)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 5. 2. 2009, 22:38

Hypertext je informační systém, který zobrazuje informace v textu, který obsahuje návěstí odkazující na upřesnění nebo zdroje uváděných informací tzv. hyperlinky neboli česky (hypertextové) odkazy. Rovněž odkazuje i na jiné informace v systému a umožňuje snadné publikování, údržbu a vyhledávání těchto informací. Nejznámějším takovým systémem je World Wide Web.

Obsah

Historie

Pravděpodobně první popis této myšlenky přišel v roce 1945, kdy Vannevar Bush napsal článek v The Atlantic Monthly nazvaný „As We May Think“ o zařízení budoucnosti, které nazval „Memex“. Popsal tento přístroj jako elektronicky připojený do knihovny a schopný zobrazovat knihy a filmy z knihovny a také automaticky sledovat odkazy.

Memex uměl více, než sledovat odkazy. Byla to pomůcka také pro vytváření odkazů. Použitá technologie byla kombinace elektromechanických ovladačů a mikrofilmových kamer a čteček, integrovaných v jednom velkém stole. Většina mikrofilmů knihovny by byla součástí stolu, s možností přidávat nebo vyměňovat cívky mikrofilmů. Mohl by být také používán bez spojení, s generováním informací na mikrofilm, snímáním fotografií z papíru nebo průhledné dotykové obrazovky. Memex byl více než hypertextový stroj, byl to předchůdce personálního počítače, založený na mikrofilmu.

Článek z listopadu 1945 v Life magazínu, který ukázal první ilustrace, jak by mohl Memex desk vypadat, ukázal také ilustrace kamery připevněné na hlavě pro experimentující vědce, a obrázky psacího stroje s rozeznáváním hlasu a s čtením textu pomocí hlasové syntézy. Celkově byl Memex pravděpodobně prvním praktickým popisem něčeho, co dnes nazýváme „kancelář budoucnosti“.

Bushův teoretický koncept uskutečnil v praxi [Douglas Engelbart], když počátkem šedesátých let vytvořil první hypertextový systém fungující v síťovém prostředí.

Počítačový vědec Ted Nelson poprvé použil slovo hypertext v roce 1965. Nelson chápal hypertext především jako nové médium, jež rozšiřuje možnosti kreativní práce s textem. Popsal hypertext jako nesekvenční, nelineární [text] s rozvětvenou strukturou, která se skládá z textových bloků propojených (prolinkovaných) různými spojeními a nabízí čtenáři různé čtecí trasy. Své vize se snažil realizovat v celoživotním projektu [XANADU], jehož cílem bylo vytvořit totální hypertext – docuversum (složenina slov document a universum), který by shromažďoval a propojoval všechny existující texty. Projekt nebyl nikdy dokončen[1].

Nelsonova práce, mnoho dalších počátečních hypertextových systémů a populární „HyperCard“ aplikace dodávaná s počítači Macintosh, byly rychle zastíněny úspěchem World Wide Webu, navrženým Timem Berners-Lee, i když mu chyběly některé vlastnosti původních systémů, jako jsou typed links, transclusion a source tracking.

Profesor Brownovy University, autor knihy Hypertext 2.0., George P. Landow, chápe hypertext jako praktické naplnění mnoha aspektů poststrukturalistické i postmoderní koncepce otevřeného textu (opuštění paradigmat centra a okraje, hierarchie, linearity). Tím se hypertext odlišuje od tištěných médií, pro která je typická linearita, kontinuálnost a hierarchie, která vyplývá z jejich trojrozměrné povahy. Způsob četby představuje základní odlišnost textu klasického od hypertextu, který předpokládá multisekvenční čtení. V hypertextu čtenář označuje kurzorem link (na Internetu nejčastěji podtržený a podsvícený text), který nese metaobsah (hypertextovou adresu jiného dokumentu), aktivuje jej a na obrazovce se objeví obsah odkazovaného materiálu.[2].

Podstata hypertextu

Z povahy hypertextu jakožto média vyplývá, že v něm neexistuje centrální, hlavní text, kterému jsou jiné texty podřazeny, jak je tomu v prostorové koncepci tištěné stránky. Princip organizace, hierarchie a nakládání s odkazy závisí na čtenáři, jehož role se v hypertextovém prostředí posouvá blíže k roli autora. Čtenář se aktivně účastní posledního publikování textu – „čte“ tak, že určuje finální organizaci i hierarchii textu, navíc se vyjadřuje k přečtenému, může vytvořit další odkaz, a tím se stává i autorem. Ten naopak kontrolu nad svým textem ztrácí, protože hypertext je útržkovitý, atomizovaný do bloků textů, které jsou nezávislé a samostatné – autor nemůže určit, v jakém pořádku bude čtenář jeho text číst ani s jakým dalším materiálem bude jeho text propojen. Autorův text už není kanonický, ale rozptýlený v síti textů ostatních autorů, kde cestu volí čtenář.Hypertext tak ničí jednohlasnost a fyzickou izolaci textu tím, že jej kontextualizuje pomocí odkazů, které původní text asociují (sekundární, tematicky spřízněné materiály, dobové dokumenty.) Hypertextové odkazy tak slouží ke zmapování intertextuality a intratextuality, tedy interních a externích zmínek a referencí k textu, a tak mažou hranici mezi tím, co je uvnitř a vně textu.[3].

Akademické konference

Jedna ze špičkových konferencí pro výzkum hypertextu je každoroční „Conference on Hypertext and Hypermedia (HT)“ pořádaná asociací „Association for Computing Machinery (ACM)“

HT 2004

Řada WWW konferencí podporovaných IW3C2 obsahuje mnoho zajímavých dokumentů, i když ne pouze o hypertextu. Zde je seznam s odkazy na všechny konference.

Související články

Externí odkazy

Zdroje

  • Landow, George P. (1997): Hypertext 2.0. London, The Johns Hopkins University Press.
  • Landow, George P. 1998. „Hypertext a kritická teorie – Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson?“ Biograph 6: s.9 – 21.
  • Bolter, David J. (2001): Writing Space. New Jersey, Lawrence Erlbaum Associates, Publishers.
  • Kobíková, Zuzana. Hypertext. Revue pro média (čtvrtletní tematická příloha časopisu Host) 2003, č. 5, s. 36-37.



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Hypertext“