Samonabíjecí a samočinná puška
Z Multimediaexpo.cz
Samonabíjecí puška je ruční dlouhá samonabíjecí palná zbraň umožňující střelbu pouze jednotlivými ranami, vybavená zásobníkem na několik nábojů. Činnost závěru probíhá automaticky v důsledku předchozího výstřelu. Samočinná puška je puška téměř totožné konstrukce ovšem umožňující palbu i dávkou.
Obsah |
Vývoj do roku 1918
První pokusy zautomatizovat činnost mechanismů střeleckých zbraní a tím výrazně zvýšit palebnou sílu pěchoty probíhaly již ve druhé polovině 19. století. Již v roce 1863 získal v USA konstruktér Regulus Pilon první patent na samočinnou pušku. Roku 1866 Angličan Joseph Curtiss sestrojil vícerannou samočinnou pušku s válcovým zásobníkem. Poté se objevují další systémy v různých zemích (Winchester, Krnka, Maxim, Mannlicher apod.). Na přelomu 19. a 20. století ještě tento nový typ nemohl účinně konkurovat doposud používaným opakovacím puškám, jejichž bojové kvality plně odpovídaly požadavkům tehdejšího vojenství. První samočinné pušky byly zatím konstrukčně málo dokonalé a nespolehlivé. Značný problém představovalo rovněž zásobování střelců municí. Zásoba 180–200 nábojů (což je přes 5 kg hmotnosti) mohla být při střelbě z opakovaček vystřílena už za několik minut. Samočinné pušky s jejich vysokou kadencí vyžadovaly ještě více nábojů, což by přineslo mnohé těžkosti při zásobování a bylo by i ekonomicky nevýhodné. Z těchto důvodů početné vzory samočinných a samonabíjecích pušek vzniklých před první světovou válkou nebyly nikde přijaty do výzbroje řadových jednotek; pouze v několika málo zemích byly jednotlivé vzory přijaty do výzbroje některých jednotek speciálních.
Nejdůležitější vzory vzniklé do roku 1918
- Mauser M 1916 (Německo) – Zdokonalená varianta modelu M 1906/08, střelba jednotlivě i dávkami, v malém počtu použita za první světové války jako letecká a pevnostní výzbroj, náboje musely být mazány olejem. Zásobník na 25 nábojů ráže 7,92 mm.
- Mondragon M 1908 (Mexiko) – Samonabíjecí puška pracující na principu odběru prachových plynů z vývrtu hlavně. Uzamčení hlavně při otáčení závorníku s uzamykacími ozuby kolem podélné osy. Pevná nábojová schránka na deset nábojů ráže 7 mm. Střelba pouze jednotlivými ranami. Během první světové války vyráběna ve Švýcarsku a používána německým vojenským letectvem.
- Fjodorov M 1916 (Rusko) – Samočinná puška střílející jednotlivými ranami i dávkou. Takzvaný avtomat Fjodorova, používaný během první světové války. Uzamčení na principu krátkého zpětného pohybu hlavně a dvou kývavých závor. Odnímatelný zásobník na 25 nábojů ráže 6,5 mm
- Browning M 1918 (USA) – Těžká samočinná puška střílející jednotlivými ranami i dávkou. Odnímatelný zásobník na 20 nábojů ráže .30-06.
- RSC 18 (Francie) – Samonabíjecí puška pracující na principu odběru prachových plynů. Nábojová schránka na pět nábojů ráže 8 mm, střelba pouze jednotlivými ranami.
Vývoj v letech 1918 - 1945
V období mezi světovými válkami došlo opět k částečnému oživení konstrukčních prací na tomto typu zbraně. Přes vznik celé řady různých konstrukcí a vzorů se žádná armáda nemohla odhodlat k plnému přezbrojení ze starých ale osvědčených opakovacích pušek na modernější samonabíjecí nebo plně samočinné pušky. Pouze v USA došlo ve třicátých letech k zavedení samonabíjecí pušky M1 Garand jako standardní pěchotní pušky. Zatímco rané vzory samočinných pušek se od standardních opakovaček lišily většími rozměry i hmotností, u pozdějších vzorů docházelo k jejich rozměrovému sbližování. Vedle konstrukčního zdokonalování bylo rovněž postupně upuštěno od snahy projektovat samočinné pušky s velkokapacitními zásobníky a těžkými hlavněmi, které by umožňovaly střelbu dávkami. Později se konstruktéři zaměřili spíše na vytvoření samonabíjecí pušky s kapacitou zásobníku 5-10 nábojů střílející jednotlivými ranami. Pušky střílející dávkou a těžké samočinné pušky se dále nerozvíjely v důsledku velmi malé přesnosti, zbytečně velké spotřeby nábojů, značného ohřívání hlavně a malé životnosti celého systému. Poslední vzory samonabíjecích pušek vzniklých před druhou světovou válkou a v jejím průběhu byly sice konstrukčně velmi různorodé, ale většinou všechny využívaly princip odběru prachových plynů. Uzamčení závěru nejčastěji probíhalo prostřednictvím vykývnutí závěru nebo otočným závorníkem s uzamykacími ozuby.
Nejdůležitější vzory vzniklé v letech 1918 - 1945
- G 41M - (Německo)
- G 41W - (Německo)
- G 43 - (Německo)
- FG 42 - (Německo)
- AVS-36 - (SSSR)
- SVT-38 - (SSSR)
- SVT-40 - (SSSR)
- SKS - (SSSR)
- M1 Garand - (USA)
- Karabina M1 - (USA)
Období po roce 1945
Po mnoha letech vývoje bylo zřejmé, že samočinné pušky používající nadměrně výkonný puškový náboj nemají další perspektivu jako hlavní pěchotní zbraň. Vývoj samonabíjecích a plně samočinných pušek na standardní puškové náboje byl zastaven a uvolnil prostor vzniku samonabíjecích a plně samočinných karabin a nové kategorie - útočných pušek.
Nejdůležitější vzory vzniklé po roce 1945
- SVD - (SSSR)
- Puška MAS 49 - (Francie)
- Puška vz. 52 - (Československo)
Literatura
- ŽUK, A. B.. Pušky a samopaly. Praha : Naše Vojsko, 1992. ISBN 80-206-0150-3. S. 97 - 114.
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |