Chudoba

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 2. 11. 2011, 11:48; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Mapa světa zobrazující očekávanou délku života při narození.
Soubor:HDImap current.png
Mapa světa zobrazující Index lidského rozvoje.
Soubor:World Map Gini coefficient.png
Mapa světa zobrazující Giniho index, míru nerovnoměrnosti příjmů v jednotlivých zemích.

Chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. V dnešní době se díky medializaci pojem chudoba spojuje zejména s životními poměry lidí v rozvojových zemích a používá se pro stav, který nezajišťuje člověku základní podmínky pro důstojný život a uspokojení nejzákladnějších lidských potřeb. Je spojen se značnou hmotnou nouzí, nedostatkem potravin, nezávadné pitné vody, ošacení, špatné situace s bydlením, nedostatečným či žádným přístupem k základní zdravotní péči, vzdělání, ap. Důsledkem chudoby bývá chronický hlad, podvýživa, nedostatečná imunita nebo nevzdělanost, náchylnost k nemocem, vysoká dětská úmrtnost, nebo nízká střední délka života. Je stavem kdy jsou životní podmínky člověka v rozporu se základními lidskými právy. Z hlediska sociální politiky představuje chudoba jeden z nejobtížněji řešitelných problémů. Zároveň chudoba představuje jeden z nejvýraznějších motivačních prvků, kdy je motorem vzdělání, migrace obyvatelstva atp. Toto hmotné pojetí chudoby, jakožto stavu zcela způsobeného nedostatkem peněz, se od konce druhé světové války stalo univerzálním a je takto pojímáno naprostou většinou vlád, mezinárodních organizací i obyvatel vyspělých Západních zemí. Dnes nejpoužívanější klasifikací chudoby, vytvořené Světovou bankou, jsou hranice denních příjmů na osobu. Podle jejích odhadů žila v roce 2001 1.1 miliarda lidí ve stavu extrémní chudoby, tedy za méně než 1 USD na den. Za méně než 2 USD denně žilo ve stejném roce zhruba 2.7 miliardy lidí. Nejvíce chudých pak žije v Subsaharské Africe a jižní a jihovýchodní Asii. V souvislosti se vzrůstajícím uvědoměním veřejnosti v Západních zemích dnes chudoba patří mezi nejzávažnější globální problémy lidstva. Celosvětový boj proti chudobě tvoří prostřednictvím Rozvojových cílů tisíciletí v současné době jednou z nejvýznamnějších součástí agendy mezinárodního společenství. Mimořádná pozornost je mu věnována i v mnoha vyspělých státech Evropy, USA i Japonsku.

Obsah

Dělení chudoby

Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě velké skupiny, které se dále dělí. Horším stadiem chudoby je tzv. absolutní chudoba o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Druhým druhem je tzv. relativní chudoba což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti.

Dalším dělení dělí chudobu na objektivní a subjektivní. Objektivní chudobu určuje stát, který konkrétně řekne co znamená uspokojování základních lidských potřeb a určí komu přísluší jaká pomoc. Subjektivní chudoba je vlastní hodnocení svého stavu, které nemusí být shodné s objektivní chudobou a neplynou z toho žádné důsledky.

Měření hranice chudoby

Otázkou, která má ohledně chudoby značný význam je snaha ji měřit a určovat, což má význam především pro různé rozdělování sociální pomoci. Měření závisí na stavu společnosti v jakém se nachází a je velmi obtížné stanovit objektivní kritéria, vyspělé země se snaží stanovit standard, který by si mohl dovolit každý, zatímco chudší země si něco takového nemůžou dovolit. Kritikové tohoto systému často hovoří o jeho nadsazení, čímž se, pro určité skupiny obyvatel, vytrácí motivace k vlastní iniciativě.

Nejběžnější metodou určování chudoby je relativní metoda, která stanoví úrovně příjmů ve vztahu k průměrnému příjmu v dané zemi, lidé kteří mají příjem pod touto hranicí mají nárok na sociální pomoc. V Evropě se tato hranice pohybuje mezi 50 - 70 % průměrných příjmů. Výhodou této metody je možnost relativně pružně reagovat na ekonomický a sociální vývoj, tato výhoda však bývá občas převáděna do reakcí rovnajícím se korupci voličů. Nevýhodou je pak nadhodnocení sociálních dávek a nebezpečí, že politici využijí návyku jejího čerpání.

Nejbezpečnější metodou měření chudoby je tzv. normativní metoda, kdy se stanoví minimální společensky přijatelný spotřební koš, který se vyjádří v penězích. Výhodou této metody je nižší možnost zneužívání sociálního systému, její nevýhodou, že stanovit vyrovnaný spotřební koš je velmi náročné a vyžaduje to hlubší analýzu a znalost společenských poměrů. Druhou nevýhodou je, že spotřební koš velmi pomalu reaguje na změny ve společnosti. Pro svoji náročnost a nepopularitu mezi voliči, kteří sociální dávky pobírají, je tato metoda používána pouze doplňkově.

Příčiny chudoby

Faktorů, způsobujících chudobu je celá řada, za hlavní příčiny lze ale označit nemoce, nevzdělanost, vládní selhání, nepříznivou geografickou polohu nebo chudobu samotnou. Chudoba jako moderní společenský jev je pak spojena s prudkým hospodářským rozvojem posledních dvou století.

Chudoba a novodobý ekonomický růst

Hovoříme-li o chudobě jako o materiálním nedostatku, musíme vývoj chudoby v dějinách sledovat ve spojitosti s rozšiřováním ekonomické prosperity. Zatímco dnes žije pod hranicí bídy necelá polovina světové populace a existují hluboké rozdíly v úrovni bohatství mezi zeměmi i jednotlivci, před pouhými 200 lety byla chudoba všeobecným jevem, s výjimkou úzké vrstvy zástupců šlechty, kléru a bohatých obchodníků a velkostatkářů. Regionální rozdíly v příjmech takřka neexistovaly, a to jak v rámci států, mezi státy i mezi jednotlivými kontinenty. Průměrný příjem v Západní Evropě v roce 1820 představoval zhruba 90 procent dnešního průměrného příjmu v Africe. Střední délka života v Západní Evropě a Japonsku byla okolo 40 let (OECD, 2001). Ekonomická úroveň států i kontinentů byla prakticky stejná v Asii, Evropě, Africe i Americe. V roce 1820 byl poměr příjmu na hlavu mezi tehdy nejvyspělejší a nejzaostalejší ekonomikou světa, tedy Velkou Británií a Afrikou, v poměru čtyři ku jedné.[1] V roce 1998 narostl rozdíl v příjmech mezi nejbohatší ekonomikou, USA, a nejchudším regionem, Afrikou na dvacet ku jedné.[2] Markantní rozdíly v relativním bohatství jednotlivých regionů světa, často označovaných jako bohatý Sever a chudý Jih, a s ním i alarmující zviditelnění chudoby, tedy přinesl až bezprecedentní hospodářský rozvoj vyspělých zemí. Simon Kuznets, slavný ekonomický historik, uvádí rok 1800 pro tento rozvoj jako přelomový, znamenající konec tisíce let trvajícího období bez hospodářského rozvoje a počátek éry moderního ekonomického růstu. Životní úroveň mezi lety 1000 a 1800 rostla pomalu, za 800 let se důchod na hlavu zvýšil o necelých 50 procent[1]. Od konce 18. století však dochází k prudkému hospodářskému rozvoji, doprovázenému strmým růstem populace a růstem produktu. Zatímco v roce 1000 měl svět 270 milionů obyvatel, a do roku 1800 se zvýšil na 900 milionů, v dalších dvou stoletích narostla světová populace na 6.1 miliard obyvatel. V důsledku vědecko-technického rozvoje však důchod na hlavu rostl ještě rychlejším tempem. Jak uvádí ekonomický historik Angus Maddison, mezi lety 1820 - 2000 vzrostl průměrný světový důchod na hlavu zhruba devětkrát ze 660 USD na hlavu v roce 1820 na zhruba 6000 USD na hlavu v roce 2000 (vše vyjádřeno v amerických dolarech roku 1990). Ještě výrazněji se tento trend projevil v dnes vyspělých zemích. V Západní Evropě vzrostl důchod na osobu 15krát (ze zhruba 1200 USD v roce 1820 na 19000 USD v roce 2000) a v USA dokonce 22krát (z 1250 USD v roce 1820 na 28400 USD v roce 2000). Celkový hrubý světový produkt za stejné období pak vzrostl 52krát.[1]

Příčiny rozvoje a zaostalosti

Příčiny moderního ekonomického růstu lze spatřovat v podmínkách které panovaly v Evropě a USA. Vynález parního stroje spolu s mobilizací rozsáhlých zdrojů fosilních paliv uvolnily obrovské množství energie, využitelné k masové produkci zboží a služeb. Venkovská populace, migrující do měst představovala bohatý rezervoár pracovní síly. Ačkoliv počet venkovského obyvatelstva prudce klesal, fosilní paliva, využívaná jako chemická hnojiva současně umožnila mnohonásobné zvýšení produkce potravin a uspokojení potřeb rostoucí městské populace. Politické a občanské svobody, a institucionální stabilita mnoha zemí pak přispěly k radikálnímu přechodu od společností chudých a zaostalých k vyspělým moderním ekonomikám s trvalým ekonomickým růstem založených na technologiích a vědeckém pokroku. Tento scénář začal v polovině 18. století v Británii a byl později aplikován v prakticky všech západoevropských i středoevropských zemích i v Severní Americe. USA díky tomu dosahovaly mezi lety 1820-1998 průměrného ročního růstu HDP o 1.7 procenta, Západní Evropa za totéž období rostla ročně o 1.5 procenta. Dnešní rozvojové země podobným vývojem prošly částečně anebo neprošly vůbec. Například Africké ekonomiky, které patří k nejchudším na světě, rostly tempem 0.7 procenta ročně. Během 180 let pak tyto rozdíly v tempech růstu vyspělých a rozvojových zemí znamenají, že Afrika z počátečních zhruba 400 USD na hlavu v roce 1820 zvýšila svůj produkt na dnešních zhruba 1300 USD, tedy o málo více než trojnásobně, v porovnání s 25násobným zvýšením v USA. V dnešní době je tak Afrika, zejména její subsaharská část, nejchudším regionem světa.

Bezdomovec ve Francii.

Ekonom Jeffrey Sachs vidí hlavní příčiny toho, že se nepodařilo v Subsaharské Africe použít západní model ekonomického růstu, v kombinaci několika specifických a vzájemně propojených faktorů.

  • Geograficka poloha - Zatímco dnešní vyspělé země leží na kontinentech s příznivým klimatem, častými dešti, velice kvalitní půdou, množstvím splavných řek a bohatých na přírodní zdroje, Africké země takové podmínky zpravidla nemají [3] a přicházejí tak o příležitost zapojit se do systému světového obchodu. Oblasti rovníkové Afriky jsou navíc nejpříznivější na světě pro výskyt malarických onemocnění u člověka.
  • Fiskální past - Vlády nemají dostatek prostředků pro budování potřebné infrastruktury. Výběr daní je velmi nízký a roli sehrává také vysoký státní dluh.
  • Vládní selhání - Vláda neplní svou nezastupitelnou roli při rozvoji - vytvářet příznivé prostředí pro investice, budovat infrastrukturu, zajišťovat dostupné sociální služby, udržovat vnitřní stabilitu a bezpečnost.
  • Geopolitika - Chudé země čelí ze strany svých obchodních partnerů mnoha překážkám pro obchod, které brzdí jejich rozvoj. Stejný účinek mají hospodářské sankce namířené proti nepohodlným režimům.
  • Nedostatek inovací - Bohaté země mají velké trhy s vysokou konkurencí která vytváří tlak na inovace, přináší na trh nové technologie, zvyšují produktivitu a tím zvětšují kapacitu trhu, což vytváří další tlak na inovace. V chudých zemích tato řetězová reakce nikdy nenastala. Nízká úroveň vzdělanosti oslabuje výzkumný potenciál, nedostatek dostupného kapitálu brání pokrýt vysoké náklady spojené s výzkumem a nerozvinutý trh znemožňuje návratnost takovéto investice. Inovace jsou zřejmě nejvýznamnějším faktorem, proč se za posledních 200 let tak zvětšily rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi a proč tyto nejchudšími nadále zůstávají.
  • Demografická past - Chudé rodiny mívají zpravidla větší počet dětí. Náklady, spojené se zaopatřením tolika potomků, však rodiče nejsou schopni pokrýt. Vzdělání, ošacení, jídlo tak často dostává jen nejstarší ze sourozenců. Ostatní bez těchto možnosti zůstanou nevzdělaní a chudí což v důsledku vede k vysoké míře porodnosti v příští generaci.

Potírání chudoby

Boj s chudobou je velmi problematický, jeho velkým problémem je vznik závislosti na sociálních dávkách a nedostatek peněz. Cílem je, aby pomoc umožnila člověku důstojný život, ale aby ho zároveň motivovala k vymanění se z této pomoci. Nastavení takovýchto podmínek je velmi obtížné a dosahuje se ho jednak pomocí s dobou klesajících dávek a motivačními programy směřujícími k rozšíření kvalifikace. V rozvojových zemích je problematika často spojena s nestabilní politickou situací, což často vede k velmi obtížně řešitelné situaci.

Akční program na potírání chudoby

Rada Evropy vydala „Akční program na potírání chudoby“, který říká, že chudí lidé jsou osoby, rodiny nebo skupiny osob, k které nedostatek prostředků (materiálních, kulturních, sociálních), vylučuje z účasti na způsobu života, který je přijatelný ve státě v němž žijí. Sociální vyloučení (exkluze) je nutno považovat za nejzávaznější důsledek chudoby v moderní společnosti. Občan, který je ve stavu sociální nouze má právo na nezbytnou pomoc zajištění svých základních sociálních potřeb.

Chudoba v ČR

V České republice existuje pouze chudoba neohrožující život člověka, přesto je nucena vynakládat nemalé prostředky na boj s chudobou.

Použitá literatura

  • A. Maddison The World Economy: A Millenial Perspective, OECD, Development Centre Studies, 2001
  • J. Baylis, S. Smith The Globalization of World Politics, Oxford University Press, 2005
  • J. Sachs The End of Poverty, Penguin Books, 2005

Související články

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Angus Maddison: World Population, GDP and Per Capita GDP, 1-2003 AD
  2. ↑ SACHS, Jeffrey D. The End of Poverty: Economic Possibilities for Our Time. [s.l.] : Penguin Press, 2005. ISBN 1594200459.  
  3. ↑ Sachs, Jeffrey: The End of Poverty, str. 208 (anglicky, Penguin Books, London 2005)

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Chudoba“