Národní umělec

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 21. 4. 2008, 10:06; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Titul národní umělec byl zřízen na návrh presidenta Tomáše Garrigue Masaryka v roce 1932 a v roce 1933 byly první tituly uděleny (sbírka zákonů 1932 a 1933).

V komunistickém Československu byl titul propůjčován československým umělcům, jejichž umělecké působení mělo svou vynikající úrovní a mimořádným významem obohatit národní kulturu. Titul mohl být propůjčen i posmrtně (in memoriam). Např. básník Josef Hora byl jmenován národním umělcem 22. června 1945, tedy den po jeho smrti.

Návrhy na titul

V komunistickém Československu návrhy na udělení titulu národního umělce podávala umělecká sdružení nebo společenské organizace a politické strany Národní fronty Čechů a Slováků. Často šlo o velmi kvalitní umělce.

I v dobách komunistického režimu byla tímto titulem vyznamenána velká řada mimořádných osobností české kulturní scény. Titul byl však často také „odměnou“ za umělcovu angažovanost pro vládnoucí režim (třeba Jiřina Švorcová, Ludmila Pelikánová). Umělci, kteří se angažovali protirežimně (většinou neveřejně), nebo měli silné náboženské přesvědčení, toto ocenění někdy nepřevzali (třeba Josef Kemr).

Jan Werich

Jan Werich se v rozhovoru s Jiřím Voskovcem [1] o titulu Národní umělec vyjádřil následovně:

W: Já si myslím, že národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru, když umřel a když součet jeho práce leží na stole, na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. A je to jenom titul, jenom metál, s kterým se dá kupčit. A proto já si myslím, že národní umělectví je spíš taková komická záležitost. (...) Zas na druhý straně uznávám, že lidi, já nerad říkám lid, protože to je taková více méně štampilka dneska, na celém světě, ale lidi to mají rádi, protože je to velice lidský. A taky by nemělo smysl se proti tomu bouřit, nebo to zesměšňovat, protože bych v první řadě zklamal ty, kterým se to líbí, který mi to přejou.