Zlatá brána (Diokleciánův palác)
Z Multimediaexpo.cz
Zlatá brána neboli Severní brána (chorvatsky: Zlatna vrata, latinsky: Porta Aurea) je jednou ze čtyř hlavních římských bran do starého města ve Splitu, které kdysi bývalo Diokleciánovým palácem.
Původně hlavní brána, kterou císař vstupoval do komplexu, se nachází na cestě na sever, směrem k Saloně, tehdejšímu hlavnímu městu římské provincie Dalmácie a Diokleciánovu rodišti.
Vnější částí brány se vstupuje do vnitřní bašty (nádvoří), za nímž následuje vnitřní část brány. Nad vnější a vnitřní částí brány se nacházely strážní chodby, na které navazovaly průchody po stranách. Bránu bránily dvě dnes již ztracené osmiboké věže. Plocha každé osmiboké věže v přízemí byla asi 60 m, vnitřní průměr 8,53 metru a boční 3,41 metru. Tyto věže byly obráceny k hlavní zdi paláce a měšťané tak byli bez hradby.
Historie
V období pozdní antiky byla brána známá jako Porta septemtrionalis (Severní brána) a Dioklecián († 316) tudy pravděpodobně vstoupil do svého paláce po své abdikaci z císařského trůnu 1. května 305. V době, kdy byl císař na císařském trůnu, se brána nacházela na severním okraji města. Ve středověku byla brána známá pod názvem Římská brána (Porta Romae).
V 6. století byl nad vnější částí brány postaven malý kostel zasvěcený svatému Martinovi. To se shodovalo s tím, že komplex zaznamenal příliv uprchlíků z okrajových komunit. Kostelík byl postaven do úzké chodby (1,64 x 10 m), která kdysi v době Diokleciána (285–305) sloužila jako strážnice, s okny (dnes zasypanými) na jižní straně pro dohled při příchodu k hlavní bráně do areálu, podobné kostelíky byly i nad Stříbrnou, Železnou a Bronzovou bránou. Nad kostelem svatého Martina byla postavena předrománská zvonice (později v 19. století zbořena). Byla stylově podobná zvonici kostela Panny Marie nad Železnou bránou, která existuje dodnes.
V raném středověku byla brána obestavěna tak, že na východě byl menší průchod na severní stranu města a rozšíření středověkého města na západ otevíraly obrazové dveře, umístěné západně od severozápadní věže paláce, které jsou od té doby hlavním vstupem do města na severní straně. V období renesance dostala brána své dnešní jméno a tento název byl poprvé zmíněn v roce 1553 v itineráři benátských obchodních svazů Died a Giustiniana.
Kolem roku 1630 benátský místodržící Alvise Zorzi předal základy jedenácti římských věží na severní a východní straně zdi Diokleciánova paláce, mezi nimiž byly i osmiboké věže, které kdysi bránily Zlatou bránu. Kamenný materiál ze zničených věží byl na lodích převezen do Benátek, aby byl použit při stavbě katedrály Santa Maria della Salute. Zlatá brána byla znovu otevřena až v roce 1857, poté, co byly zbourány domy, které vyrostly u severní zdi paláce, a půda před ní byla očištěna od staletých zemních valů. Navzdory vyčištění jsou dnes asi 2 metry brány a zdi paláce stále pod úrovní terénu.
Nejnovější rekonstrukci provedlo samotné město v prvních letech nového tisíciletí, přičemž brána byla v letech 2012 až 2015 zakryta stavební fólií.
Dnes (2020) už je brána přístupná veřejnosti.
Souřadnice
Externí odkazy
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|