V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Moravané

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 17. 5. 2012, 23:24; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Děvče v kroji z Hané
Moravané na slavnostech na brněnském Špilberku.
Hanácký kroj

Moravané (lidově také Moraváci, zastarale Moravci, německy Mährer) jsou lidé žijící na Moravě nebo z ní pocházející. Často se pojmenování používá pouze pro slovanské obyvatele Moravy,[1][2] za Moravany se ovšem označovali též moravští Němci,[3][4] kteří byli většinou po skončení druhé světové války vysídleni, ale za Moravany se často považují doposud.[5] V době konstituování moderního českého národa a ústupu zemských sebeidentifikací v 19. století se česky hovořící Moravané přihlásili k češství.[6][7] Podle moravistů jsou Moravané samostatným národem[8], nejstarším mezi Slovany, neboť ke sjednocení moravských západoslovanských kmenů došlo už na počátku 9. století. Někteří představitelé moravských subjektů (např. Jiří Novotný) prohlašují také existenci vlastního moravského jazyka, ze kterého později vznikla čeština.[9] Jako Moravci se označovalo též českojazyčné obyvatelstvo v okolí dnešní česko-polské hranice v Horním Slezsku (Hlučínsko, Ratibořsko a Hlubčicko),[10] které se však, zejména na Hlučínsku, orientovalo proněmecky.[11] Moravskou národnost v současnosti oficiálně uznává Slovenská republika.[12][13][14][15]

Obsah

Dnešní národnostní složení

Většina česky mluvících obyvatel Moravy se hlásí k české národnosti.[16] V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost, podle závěrů Českého statistického úřadu do určité míry uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky,[17] rozložila na českou, moravskou a slezskou.[18] Ve sčítání lidu v tomto roce se přihlásilo k moravské národnosti 1 362 313 občanů České republiky, tj. 13,2% obyvatelstva. Po celou dobu Československa nebylo k moravské ani slezské národnosti vůbec přihlíženo a Moravané a Slezané automaticky byli započítáni mezi Čechy. [19] V posledním sčítání lidu v roce 2001 došlo výraznému poklesu a k moravské národnosti se přihlásilo pouze 380 474 občanů České republiky, tj. 3,7% obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1991 se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo téměř milion osob opět k národnosti české.[20] S velkou nadějí očekávají moravisté další sčítání lidu v roce 2011.[21] Největší koncentrace obyvatel hlásících se k moravské národnosti je v Jihomoravském kraji.[22]

Genetické rozdíly

V souvislosti s otázkou moravského národa bylo během mezinárodní studie s českou účastí mimo jiné zjištěno, že podoba genetického kódu Evropanů souvisí s místem jejich původu. V rámci této studie byly nad rámec výzkumu vědci izolovány vzorky obyvatel původem z Čech a Moravy. Ve vztahu k odlišnostem mezi příslušníky menších etnik tak bylo zjištěno, že mezi občany, ČR pocházejících z Čech a z Moravy, existují drobné rozdíly. Příčinou má být rozdílný původ obyvatel Čech i Moravy a velmi usedlý způsob života předků, protože většina obyvatelstva byla v minulosti pevně svázána s půdou.[23][24][25][26]

Středověk

Do husitských válek

Moravané původně byli slovanský kmen sídlící kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k jejímu soutoku s Dunajem, který si v 7. nebo 8. století zajistil převahu nad ostatními slovanskými kmeny v této oblasti a dal jim své jméno. V pramenech jsou Moravané poprvé zmiňováni roku 822, kdy jejich zástupci na vyzvání Ludvíka Pobožného přijeli spolu se zástupci ostatních slovanských kmenů usazených při východní hranici franské říše na sněm do Frankfurtu nad Mohanem. Ve státě, který tento kmen v 9. století vytvořil, jméno Moravané označovalo především vyšší, politicky aktivní složku jeho společnosti, která byla nositelem státního vědomí. Identita Moravanů byla tehdy dvoustupňová. Jednak partikulární kmenová, jednak společná slovanská. V listu, jímž žádají byzantského císaře Michala III. o „učitele“, o sobě mluví jako o Slovanech, prosté čadi, nikoli jako o Moravanech.[27] Tyto společenské složky byly otřeseny pádem Velké Moravy, ale nezanikly zcela a do jisté míry uchovávaly moravské povědomí. Svědčí o tom, že když se Morava dostala do okruhu polské říše Boleslava Chrabrého, vystupovali Moravané značně politicky samostatně. Břetislav I., řešící palčivou nástupnickou otázku (5 synů), se ve své závěti rozhodl Moravu zcela nově uspořádat: byla rozdělena na 3 úděly, v nichž měli vládnout mladší synové panovnického rodu. Protože zároveň měli teoreticky nárok na ústřední vládu v Praze (seniorát), byla vlastně Morava jen jakousi přestupní stanicí na cestě mladších Přemyslovců k pražskému knížecímu stolci. Sice stále považována za jednu zemi, ale z objektivního hlediska oslabená, nemohla Morava směřovat ke konstituování středověkého „národa“ tak rychle, jako tomu bylo v Čechách. Označení „Moravané“ v té době označovalo moravská údělná knížata a jejich vojenské družiny. Údělníci se pravděpodobně považovali spíš za Čechy, neboť rozhodující pro ně byla příslušnost k vládnoucímu přemyslovskému rodu, i když jsou náznaky, že Moravu považovali za svou vlast. Skutečné národní vědomí se v té době vyskytovalo zřídka[28] a jen v zárodečné podobě, přesto se však dá soudit, že u vládnoucí vrstvy i v duchovenstvu byli obyvatelé Moravy a Čech považováni za jeden celek. Cesta vedoucí k odlišování Moravanů od Čechů byla zapříčiněna politickými a hospodářskými změnami konce 12. a počátku 13. století. Tehdy došlo k vymření moravských rodin Přemyslovců a sjednocení Moravy v jeden politický celek. Dotvořila se také vrstva pozemkové šlechty, která pozvolna začala požadovat podíl na moci a během 13. století vytvořila zemskou obec jako reprezentanta moravské země vedle panovníka. Politicky se ve větší míře začala uplatňovat počátkem 14. století v souvislostí s vymřením Přemyslovců a počátkem vlády Lucemburků, kdy sice jednala v součinnosti se zemskou obcí českou, ale pomalu již hájila své vlastní zájmy. Když r. 1323 od markraběte a krále Jana získala potvrzení svých práv, vymohla si, že úřady na Moravě nemohli zastávat cizinci, za něž byli počítáni i Čechové. Na národní vědomí Moravanů lze usuzovat i podle pojmenování jazyka. Pojem jazyk se ve středověku užíval do značné míry ve smyslu dnešního národ. Pro Moravany je příznačné, že svůj jazyk nazývali moravský a stejně jej nazývali i obyvatelé Čech.[29] Na Moravě však vznikaly i prameny užívající o jazyku Moravanů označení český. Je však pravděpodobné, že je to vliv němčiny, neboť Němci mezi Moravany a Čechy nerozlišovali (slovanské vesnice v německém osídlení na Moravě se často jmenovaly Böhmdorf (= Česká ves), ale v češtině byly komoleny (Pendorf, Pendrov), nikoliv překládány). Bez ohledu na jeho označení se však vytvořil jeden spisovný jazyk společný pro Čechy i Moravu, užívaný jak v literatuře, tak v úředních záznamech. To bylo umožněno častými styky nejvzdělanější vrstvy Moravy i Čech, duchovenstva. Svou roli sehrálo také založení univerzity v Praze, na níž studovala značná část studentů z Moravy a zpět na Moravu přinášela české národní vědomí, jehož významným centrem univerzita byla.

Doba pohusitská

Za husitských válek byly posíleny jak tendence Moravany a Čechy spojující tak tendence rozdělující. Slovanští obyvatelé Moravy se k husitské víře přidali ve velké míře a po skončení válek byli s českými souvěrci spojeni nejen samotnou vírou, ale i její organizací (husitské fary na Moravě byly spravovány z Prahy). V následujících desetiletích však na Moravě rostla tolerance mezi husity a katolíky a závislost kališníků na řízení z Čech zeslábla. Úpadek pražské univerzity vedl k tomu, že již pro studenty z Moravy nebyla tak atraktivní a studenti odcházeli na německé protestantské univerzity. Jedině Jednota bratrská vyvíjela činnost způsobem, jako by Moravané a Češi byli jedním národem. Během husitských válek došlo k dotvoření stavovského principu správy státu. Na správě státu se vedle panovníka začala podílet šlechta (především vysoká), zeměpanská (královská) města a špičky katolické církve (zejména olomoucký biskup). Moravská stavovská obec byla na české nezávislá, jednala na ni většinou nezávisle a dostávala se s ní často i do sporů. Formálně byla Morava od dob Karla IV. lénem českého krále, ale od husitských válek už to fakticky neplatilo; přesto jednala česká stavovská obec s moravskou jako sobě podřízenou, z čehož vznikalo odcizení a pocity roztrpčení. Moravský zemský hejtman Karel starší ze Žerotína vzájemné vztahy charakterizoval slovy: Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovat a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali?

Raný novověk

Protichůdné tendence ve vztahu Moravanů a Čechů se projevovaly též v kultuře. Během celého středověku byla na Moravě pěstována česká historická tradice – četly a šířily se české kroniky (Kosmova, Zbraslavská a další). Tato tradice pokračovala i v době renesanční; olomoucký biskup Jan Dubravius sám sepsal Dějiny království českého, olomoucká tiskárna vydávala pro prostý lid příběhy vycházející z české historické tradice a na Moravě byla hojně čtena i Hájkova Kronika česká. Ale počátkem 16. století se objevily i zárodky samostatné tradice. Podle ní neměli Moravané nic společného s praotcem Čechem, nýbrž navazují na Markomany. Tato představa vznikla v německy mluvícím učeném spolku Societas Marcomannica v Olomouci, ale začala se šířit i mezi slovanskými Moravany, přejal je i první autor díla zaměřeného výhradně na dějiny Moravy, Bartoloměj Paprocký z Hlohol (původem Polák). V oblasti pěstování jazyka a literatury však působila tendence opačná. Šestnácté století bylo dobou rozvoje spisovného jazyka a teoretického zájmu o něj. Vznikly první větší gramatiky a slovníky a ty nemohly nazývat jazyk dvěma názvy. Proto se v nich pojmenování český jazyk šířilo na Moravu. Zde významnou roli sehrála Jednota bratrská, pro niž čeština měla mezi ostatními jazyky výsadní postavení. Právě v moravském prostředí Jednoty vznikla nejdůležitější díla starší české literatury (Bible kralická, Grammatika česká (první česká mluvnice), Slabikář český), na nichž měli značný podíl Moravané. Je pravděpodobné, že tyto vzdělané lidi vědomí společného jazyka ovlivňovala v jejich národním vědomí. Například pro Jana Blahoslava bylo jeho silné národní vědomí založeno především na lásce k jazyku, který pro něj byl český. V jeho Grammatice české je možné najít spojení jako u nás Čechů nebo předkové naši, staří věrní Čechové. Podobně pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice, původem z Moravy, sice Moravu nazýval svou matkou, ale zároveň psal v dopisech Pražanům, že vydáváním závadných knih vede k nemalému posměchu národu našemu českému. Silným moravským vlastencem byl i Jan Ámos Komenský, ale i pro něj byl rozhodujícím znakem národa jazyk. Svůj národ proto často označuje kompromisními slovy celý národ český a moravský, na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, používal však i formulaci český národ ve stejném významu. Uvedené pojetí se však týkalo jen poměrně úzké vrstvy vzdělanců; většina slovanských obyvatel Moravy svůj jazyk nazývala moravský. Zejména šlechta měla své vlastní zájmy, které se křížily s politikou šlechty české, a u této šlechty také nikdy není doloženo označení Čech. V nižších vrstvách pro jednoznačné projevy hlubšího národního vědomí v té době nejsou doklady. Výrazným předělem ve vývoji moravanství byla Třicetiletá válka. Změny po porážce povstání, k němuž se Morava připojila, vedly k emigraci značné části inteligence a přílivu cizích šlechtických rodů, které se již s novou zemí neztotožňovaly takovou mírou jako rody šlechty předbělohorské. Tak vlastně zmizela vrstva aktivních nositelů moravanství. Na druhou stranu se moravanství rozšířilo do nižších vrstev obyvatelstva – městské kroniky běžně užívaly spojení moravský jazyk, ojedinělé doklady smýšlení poddaných ukazují jejich samozřejmé moravské cítění. Protože Čechy byly v té době v podobném úpadku, myšlenky na spojení s nimi se proto neobjevovaly, sounáležitost slovanských obyvatel Moravy a Čech silně upadla. Také vzdělané církevní kruhy působily v moravském duchu: Tomáš Pešina z Čechorodu (rodák z Čech) a Jan Jiří Středovský ve svých kronikách pokračovali ve svébytné dějinné tradici započaté Paprockým, rozvinuli mýtické příběhy o původu Moravanů a o jejich prvotních bájných panovnících (položili tak základ zvláštním moravským národním pověstem, které byly částečně ještě rozpracovány v lidovém prostředí během 19. století). Vše vedlo k tomu, že Moravané byli v 18. století považováni za samostatný slovanský národ vedle Čechů, a to nejen na Moravě, ale i v zahraničí.

19. století

Etnické složení Moravanů v roce 1878

Ve druhé polovině 18. století, v souvislosti s osvícenstvím, se po Evropě začal šířit novodobý nacionalismus. Snažil se překonat dosavadní stavovské rozdělení společnosti a určité množiny lidí sjednotit na základě jistých znaků v jednotné společenství. Právě toto vedlo v následujících desetiletích ke vzniku novodobých národů v Evropě. V západní Evropě se národ ztotožnil se státem, Němci ve střední Evropě, rozděleni do stovek státečků a rozptýleni po střední a východní Evropě se nemohli opírat o stát, proto položili důraz na kulturu a jazyk. Toto pojetí jejich vlivem ve střední Evropě zdomácnělo. Během 19. století se rozhodlo, do které národní pospolitosti budou patřit - zda do české, nebo vytvoří vlastní. Druhá cesta byla ztížena dvěma skutečnostmi: jednak Moravané mluvili stejným jazykem jako Češi, což byla v době zdůrazňování role jazyka vážná překážka, jednak - a to bylo asi rozhodující - mělo národní uvědomění slovanského obyvatelstva Moravy velké zpoždění oproti Čechám. V Čechách se česky psaná literatura rozvíjela už od konce 18. století, hrálo se české divadlo, vědci tvořili české vědecké názvosloví, vznikala umělecká díla oslavující český národ. Naproti tomu na Moravě byli národně aktivní převážně jen Němci; slovanští Moravané byli dlouho národním hnutím nezasaženi, značná část obyvatel, zejména v zaostalejších oblastech na východě, zprvu kategorii národa nechápala, přednější pro ni byly otázky sociální. Několik málo moravských vlastenců bylo ve své činnosti odkázáno na plody české kultury, protože srovnatelné plody čistě moravské neexistovaly. Knihy vycházející v „moravštině“ měly výhradně praktický ráz, nesnažily se vzbuzovat jakékoli národní city, na rozdíl od situace v Čechách, kde obrozenci každou činnost (umění, hospodářství, sport) podřizovali národní myšlence. Opožděnost a nerozvinutost národního hnutí na Moravě měla také příčinu v nepřítomnosti centra kulturního dění, jakým v Čechách byla Praha. Dvě nejdůležitější moravská města, Brno a Olomouc, sice žila bohatým kulturním životem, ale ten byl orientován převážně německy, v německém duchu žila i většina ostatních větších moravských měst. Šlechta na Moravě sice většinou mluvila německy, ale přesto ji národní myšlenky (i německé) nechávaly vesměs lhostejnou. Národní hnutí se nemohlo opírat ani o inteligenci, neboť převážná většina středních škol na Moravě vyučovala německy. Zbývalo mu tedy jen nepříliš vzdělané obyvatelstvo venkova, které se v první polovině 19. století teprve zbavovalo feudálních pozůstatků. Byl to obecnější jev v Evropě 19. století, že se národní hnutí malých národů opozdilo tam, kde se muselo spoléhat na venkov. Na Moravě proto ve větší míře než v Čechách (ale obdobně jako u některých jiných Slovanů) působili v národním duchu kněží. Byla to jediná vrstva vzdělaných, kteří nepodléhali germanizaci, neboť podstatou jejich práce byly styky s obyvatelstvem, které německy nehovořilo. Slabost a opožděnost národního hnutí na Moravě vedla k jeho nesamostatnosti. Vlastenci milující „moravský“ jazyk museli česky psané knihy kupovat převážně v Čechách, protože na Moravě jich vycházelo málo. V případě časopisů a novin pak byli na českou produkci odkázáni výhradně, neboť česky psaná periodika na Moravě nevycházela vůbec; o událostech v Čechách se pak dozvídali rychleji a podrobněji než s událostmi na Moravě. Rovněž vlastní literární výtvory museli moravští vlastenci uveřejňovat převážně v Čechách - přispívali do českých časopisů a získávali pro ně také nové moravské čtenáře. Toto počínání samozřejmě nemohlo zůstat bez vlivu na národní smýšlení moravských vlastenců, neboť ti viděli rozdíl mezi vzkvétáním slovanského lidu v Čechách a jeho zaostalostí na Moravě. Nemůže být divu, že se s úspěchy v Čechách ztotožňovali ochotněji než s neuspokojivým stavem Moravy samé. Významnou roli sehrálo také to, že na Moravě působila řada osobností pocházejících z Čech, například František Dominik Kinský, František Dobromysl Trnka, Alois Vojtěch Šembera, František Cyril Kampelík, František Matouš Klácel. Tito čeští vzdělanci byli přesvědčeni, že národní kulturní život na Moravě je zpožděn za Čechami a je třeba mu pomoci; na Moravě působili v českém národním duchu směřujícím k připoutání slovanských obyvatel Moravy k české národněobrozenecké ideologii, neboť nikdy nepochybovali, že moravské obyvatelstvo je částí českého národa. Moravské uvědomění prodělalo během 19. století vývoj, který se dá shrnout do několika fází:

  • Nejstarší koncepce byla odvozena od života ve vlastní zemi, vlasti. Tato koncepce se podobala západoevropskému pojetí národa. Podle ní byli všichni, kteří obývali Moravu, Moravané, ať mluvili jakýmkoli jazykem. Na zemském sněmu v roce 1848 se prohlašovalo, že na Moravě žije jeden národ, totiž moravský, a ten se dělí na dva kmeny, slovanský a německý. Tako koncepce nemohla přežít rozvoj nacionalismu založeného na jazyku a od poloviny 19. století proto ustupovala.
  • Stejně stará byla koncepce etnicky moravská, založená na představě, že národem byli moravsky hovořící obyvatelé Moravy. Tato koncepce byla hodně rozšířena mezi drobnou inteligencí, která sice uznávala blízkost Moravanů a Čechů, ale odmítala je považovat za jeden celek. Někteří jednotlivci zastávali názor, že Morava má dost síly sama a že se nepotřebuje spojovat ani s Němci ani s Čechy. Zastánci tohoto náhledu jej však nedokázali v 19. století prosadit ve veřejnosti. Odstínem této koncepce bylo zdůrazňování slovanství. Základním celkem v něm bylo Slovanstvo a Moravané podle něj byli jednou z větví slovanského národa (vedle Čechů).
  • Nejmladší a nakonec nejúspěšnější koncepcí byl názor, že slovanští Moravané hovoří česky a jsou proto společně s obyvateli Čech, Slezska a někdy i Slovenska součástí českého národa. Tato koncepce byla zprvu na Moravě mimo okruh vzdělanců přijímána s nedůvěrou, neboť označení Čech bylo spojeno s obyvatelem země Čechy a nešlo zprvu dohromady s pojmem Moravan. Pojmenování se proto zažívalo pomalu, František Sušil například v dopise v r. 1852 napsal: O Slovácích víte, o jejich vzdornosti proti nám Čechům (tak se nehanbím nazývati, ač jsem sotva jednou v Čechách byl…). Koncepce Moravanů jako části jednoho českého národa nakonec u slovanského obyvatelstva Moravy zvítězila a moravské vědomí bylo zatlačeno do postavení zemského vlastenectví. Bylo to dáno jednak skutečnostmi uvedenými výše, jednak silnou aktivitou jejích zastánců, kteří usilovali české národní vědomí rozšířit mezi veškerým obyvatelstvem.

Příklon Moravanů k českému národu se dokončil v posledních desetiletích 19. století, kdy se i na Moravu přenesl bojovný český nacionalismus, nesený přívrženci mladočechů. Projevilo se to také v politice, v níž moravští politici prosazovali již od 60. let tytéž požadavky (české státní právo). Přesto bylo moravanství jistým způsobem živé a proto jakékoli činy českých politiků hrozících ohrozit dosavadní samosprávu Moravy vyvolávaly na Moravě nevoli.

20. století

První republika

Přelomem ve vývoji moravského vědomí byl vznik československého státu v roce 1918. Jeho vytvoření bylo pro Moravany stejně toužebné jako pro Čechy, zejména koncem války, kdy vídeňské státní úřady odvážely z Moravy proti její vůli potraviny a suroviny. Vyhlášení československého státu v říjnu 1918 bylo na Moravě česky hovořícími obyvateli přijato s nadšením a bylo oslavováno po celé Moravě. Pravomoci zemských úřadů na Moravě (a ve Slezsku) převzala moravská pobočka Národního výboru, a to se souhlasem česky mluvících Moravanů. Ti již od konce 19. století svoje češství stavěli nad moravanství a idea samostatného českého státu pro ně byla na prvním místě. Přesto byl pocit moravanství, byť zatlačený do polohy nenárodní, v Moravanech díky staleté tradici vlastní moravské samosprávy stále živý a i po vzniku Československa očekávali, že moravská země zůstane nějakým způsobem zachována. V českých vládních kruzích však převládal názor, zastávaný již dlouhou dobu (svým způsobem vlastně odpradávna), že Morava je stejně česká jako Čechy a moravská země tedy musí být zrušena, protože je překážkou jednoty českého národa. (K tomuto postoji vydatně napomohla politika vlád R-U, které ve snaze zabránit rozšíření slovanských národních hnutí, prováděly politiku divide et impera – přes opakované žádosti tak nikdy nebylo povoleno správní sjednocení českých zemí, ale ani např. zemí chorvatských.) Státní ministerstva tak již od konce roku 1918 dávala najevo, že s další existenci zemí nepočítají. Takové snahy na Moravě odmítly všechny místní organizace českých politických stran i tisk. Vláda však nehodlala od svého záměru ustoupit a snahu země zachovat označila za „příšeru separatismu“ ohrožující mladý společný stát. A proto definitivní ústava z r. 1920 rušila země a jejich samosprávné orgány, stát měl být rozdělen na župy. Zakázáno bylo dokonce i užívání zemských vlajek. Proti zavedení župního zřízení vznikl odpor nejen na Moravě, ale – z jiných důvodů – i v Čechách, takže byla jeho platnost stále odkládána, až bylo jasné, že se neuskuteční. Nakonec parlament 14. července 1927 přijal (s účinností od následujícího roku) zákon č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“, jíž bylo zemské zřízení v mírně pozměněné podobě zachováno. Podle tohoto zákona byla v rámci Československa sloučena v Zemi Moravskoslezskou Morava se Slezskem, dalšími zeměmi byly Země Česká (Čechy), Země Slovenská a Země Podkarpatoruská (Podkarpatská Rus), jejichž hranice nadále respektovaly historické hranice původních historických zemí. Tyto země však již příliš samosprávné nebyly, fakticky se staly vykonavateli rozhodnutí ústřední vlády. Vláda jmenovala i část zemských úředníků včetně zemského prezidenta. Zemím zákon nepřiřkl příliš pravomocí a některé z přiřčených země ani nenabyly, neboť se jich stát odmítl vzdát. Zemím bylo zakázáno usnášet se o otázkách politického rázu a jejich už tak malé pole působnosti podrývala i existence okresních úřadů, které měly pravomoci přinejmenším srovnatelné, ale přitom byly zcela pod kontrolou státu. Fakticky tedy nejenže správní reforma z roku 1928 neposkytla žádné části Československa autonomii, ale naopak ještě více posílila centralismus. Reakce na ni na Moravě proto dobře vypovídá o smýšlení Moravanů: obnovení země moravskoslezské bylo mezi nimi přijato s uspokojením. Obyvatelé Moravy se v krátké době po roce 1918 zcela ztotožnili s novým státem a začali se považovat především za Čechoslováky; jejich moravanství bylo i pouhým formálním charakterem existence moravské země dostatečně uspokojeno. Vše nasvědčovalo tomu, že splnění nejzákladnější podmínky - pouhé existence moravské země - moravanství dostatečně uspokojovalo a po jejím splnění jinak skomíralo. Přesto nezaniklo úplně, částečně ho přiživovala politika státu, ponechávající Moravě nejmenší možnosti rozhodovat o sobě v celých dějinách (aniž někdo tušil, že v budoucnu nebudou žádné). V některých jedincích to vyvolávalo protičeské pocity; nejznámější případ je Petr Bezruč (sám Slezan), který ve svých básních oslavil připojení Valtic k Moravě, nikoli Československu, a v básni Polská Ostrava se obával o osud moravského národa v ní, nikoli českého nebo československého. Takové případy však byly ojedinělé.

Druhá polovina 20. století

Druhá světová válka způsobila, že se česky mluvící obyvatelé Moravy a Čech ještě více semkli než dříve. Nacisté považovali všechny Slovany za podlidi, které je třeba germanizovat či vyhubit. Přestálé nebezpečí výrazně upevnilo československé smýšlení česky mluvících Moravanů. Různé spolky například dávaly své češství najevo přívlastkem český ve svém názvu, i když už nebylo třeba rozlišovat mezi českou a německou Moravou. Přesto však zemské orgány v čele s předsedou Zemského národního výboru Františkem Loubalem začaly po válce hájit zájmy Moravy proti centralismu státu s větší rázností, než tomu bylo v období 1. republiky. 18. července 1945 se v Brně sešli představitelé okresních a místních národních výborů a přijali prohlášení, že Morava musí být zachována jako nedělitelný politický, hospodářský a kulturní celek, aby mohla žít svým vlastním životem. Místo jednání, Zemský dům (dnes Nová radnice), byla kromě obvyklých československých a sovětských vlajek ozdobeno i vlajkami moravskými, poprvé od doby, kdy byly v r. 1920 zakázány. Ve stejné politice prosazování práv Moravy pokračovalo i zemské zastupitelstvo po volbách v říjnu 1945, v jehož čele opět stanul František Loubal – požadovalo zřízení důležitých úřadů, škol či jiných institucí na Moravě, pokud už podobné byly v Čechách nebo na Slovensku, odmítalo snahy přenášet některé instituce z Moravy do Prahy, protestovalo proti diskriminaci Moravy v zásobování základními surovinami, požadovalo silnou finanční a daňovou samosprávu. Rovněž sjezd Národní fronty na Moravě v prosinci 1945 odsoudil státní centralismus a naopak neúměrné zatížení Moravy břemeny a povinnostmi. Chování státu způsobilo, že Moravané se poměrně rychle odklonili od spontánních projevů svého češství bezprostředně po válce ke stále většímu zdůrazňování svých odlišností, poukazem na odlišný lidový svéráz a odlišné historické tradice. Při národopisných akcích se poprvé od vzniku Československa začala zdůrazňovat „duše Moravanů“. Pražským úřadům se sebevědomí moravských orgánů nelíbilo a jako reakce na ně se začínaly objevovat hlasy požadující zrušení zemského zřízení, údajně nepružného a nákladného, a jeho nahrazení župním zřízením. Pro ostatní strany Národní fronty nešlo o důležitý bod, velmi se však o něj zasazovali komunisté. Jejich zastoupení v Moravskoslezském zemském výboru bylo menšinové, zato však měli většinu ve Slezské expozituře. Pokoušeli se proto nejprve o vytvoření samostatné Země slezské. Zemský národní výbor a hlavně jeho předseda František Loubal však komunistické snaze zabránil. Poté, již od počátku roku 1946 se proto KSČ orientovala na zrušení zemského zřízení. Naopak jeho zachování bránila Československá strana lidová, ostatní strany se k zemskému zřízení stavěly vlažně. Ve volbách 26. května 1946 zvítězili komunisté, a i když v Zemi moravskoslezské získali menší podíl hlasů než v celostátním měřítku, byl složení Zemského národního výboru obměněno tak, že v něm komunisté získali většinu. Národní výbor se poté změnil z ochránce práv Moravy v poslušný nástroj pražské vlády, jejímž předsedou se stal rovněž komunista Klement Gottwald. Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 dostaly plány na zrušení zemí, na Moravě podporované komunisty vedeným Zemským národním výborem, zelenou a 1. ledna 1949 je nahradilo množství malých krajů. Počáteční období komunistické diktatury vedlo k velkému útlumu moravanství, podobně jako v období Druhé světové války. Lidé, kteří se postavili do služeb komunistické strany, neměli na zachování Moravy a jakýchkoli svébytností jejích obyvatel zájem, ostatní museli čelit základním existenčním problémům spojeným se ztrátou základních svobod, udavačstvím, často ztrátou zaměstnání a všeobecným strachem. Otázka postavení Moravy a Moravanů byla odsunuta na okraj zájmu. Moravanství se mohlo opřít pouze o svérázný lidový folklór, který však byl politicky neškodný, protože nebyl celomoravský, omezoval se jen na některé oblasti Moravy; navíc se podporoval pouze folklór slovácký, naproti tomu folklór Hané jakožto symbol bohatého sedláctví byl potlačován. Později se objevila další věc, archeologické vykopávky velkomoravských center v povodí Moravy. Komunistická vláda výzkum podporovala, protože chtěla dokázat vyspělost staré slovanské kultury a dodat tak argumenty své politice vůči Němcům v posledních desetiletích, a Moravané byli zmiňováni jen jako kmen, který byl společným předkem Čechů a Slováků. Na Moravě však vedly výsledky výzkumů k hrdosti na vlastní předky, na svoji zem a její minulost. Ačkoli to vůbec komunisté neměli v úmyslu, vedly k novému sebevědomí obyvatel Moravy a oživení moravanství. Jeho výrazným projevem byla v Brně v r. 1963 zahájená výstava Velká Morava, která se setkala s neobvykle velkým zájmem návštěvníků. Kromě zájmu o moravskou archeologii se moravanství mohlo projevovat ještě ve sportu, jiné projevy již nebyly možné. Koncem 20. století bylo moravanství přirovnáno k ponorné řece Punkvě – podobně jako ona plyne tiše pod povrchem, ale čas od čase se vynoří na povrch. To se stalo také v roce 1968. Již několik let komunistická vláda zmírňovala tvrdost své diktatury a v lednu 1968 došlo i ke změnám ve vedení KSČ. Na tyto změny československá společnost reagovala oživením zájmu o témata, o kterých se dosud nesmělo mluvit a psát. Slováci okamžitě využili uvolněné společenské situace k předložení vlastních politických požadavků a začali volat po federativní přestavbě Československa, v níž spatřovali spravedlivé uspořádání pro svůj národ. Podobné volání však překvapivě zaznělo i z Moravy. Jako asi první, 2. dubna vydali prohlášení pracovníci Moravského muzea v Brně, v němž požadovali obnovu Moravy v souvislosti s připravovanou federalizací Československa. 16. dubna podobné prohlášení vydali jihomoravští a severomoravští novináři na sjezdu v Olomouci. 17. dubna se dokonce ve prospěch obnovení Moravskoslezské země vyjádřil Jihomoravský krajský národní výbor a obdobné názory se objevily i ve vedení druhého moravského kraje, třebaže ten byl zprvu k myšlence Moravskoslezské země spíš chladný. Na Moravě vyvolala otázka obnovení vlastní země velkou pozornost, v její prospěch se vyslovovalo mnoho jednotlivců, ale také celých podniků, různých společenských organizací, mluvilo se o ní na veřejných shromážděních a psal o ní denní tisk. Vznikla diskuse, zda bude lepší moravská země v rámci budoucí České republiky nebo samostatná republika vedle Čech a Slovenska. Mezi lidmi nakonec převážil druhý názor, myšlenka trojfederace. Hlavním zastáncem jejího prosazení se stala v květnu založená Společnost pro Moravu a Slezsko, sdružující zprvu především vědce a umělce, v jejím čele stanul Boleslav Bárta. Společnost okamžitě získala značnou podporu moravského lidu (v srpnu měla 200 000 registrovaných členů v 600 místních výborech po celé Moravě) a organizovala další akce směřující k rozšíření svých názorů na Moravě a také k přesvědčování slovenských a českých politiků a občanů, neboť na Slovensku i v Čechách si moravských iniciativ nevšímali nebo je dokonce považovali za odvádění pozornosti od skutečně důležitých problémů. Bratislavští a pražští komunisté se však již v době největší podpory myšlenek SMS rozhodli, že vytvoří federaci „dvou bratrských národů“, na národnostním principu. Společnost pro Moravu a Slezsko přiznávala, že obyvatelé Moravy a Slezska jsou součástí české národní pospolitosti, ale přesto sociologicky a psychologicky odlišnou větví, která má své specifické hospodářské a kulturní potřeby. Zajištění těchto potřeb však v pražském vedení KSČ nenalezlo pochopení a po sovětské invazi bylo jasné, že se Moravané splnění svých tužeb nedočkají. Společnost pro Moravu a Slezsko se ještě marně pokoušela zajistit alespoň autonomii Moravy uvnitř České socialistické republiky a počátkem roku 1969 začala v Brně vydávat časopis M-týden (Moravskoslezský týden), který si získal mnoho čtenářů, neboť jako jediný psal ve prospěch Moravy v době, kdy již diskuse o Moravě byly potlačovány. Se zánikem politické svobody se zdálo, že i Morava je odsouzena k zániku. Ještě v listopadu 1969 prohlásil místopředseda české vlády Ladislav Adamec, že specifika Moravy a Slezska jsou dostatečně obhájena řešeními, která zavedli komunisté a že vlastní administrativně správní uspořádání pro ně není možné. O možné samosprávě Moravy (a Slezska) se dále na oficiální úrovni už nemluvilo. Moravanství přesto existovalo dál, nyní poznamenané už druhou křivdou v průběhu dvou desetiletí. Moravané nabyli pocit, že ač se vždy hlásili k českému národu a nechtěli jej rozbíjet, český národ odmítal s nimi mít cokoli společného; dospěli proto k názoru, že své moravské smýšlení zachovají pouze v moravském národě, odlišném od národa českého. Moravanství se tak v myslích některých Moravanů vrátilo k myšlenkám poloviny 19. století, o nichž si již i na Moravě dosud všichni mysleli, že jsou překonány historickým vývojem. V roce 1968, kdy se značná část Moravanů bouřlivě dovolávala svých odedávna existujících práv na samosprávu, ještě vůbec nikdo nepřišel s myšlenkou moravského národa. Přerod moravského smýšlení byl proto poměrně rychlý, neboť o sobě dával vědět již od počátku 80. let, zatím ne veřejně, pouze v okruhu disidentského hnutí. Jedna ze skupin se vytvořila kolem právníka Miroslava Richtera, který se snažil o obrodu a propagaci moravského uvědomění v souvislosti se svou silnou katolickou vírou. Lidé, zejména mladí, kteří s ním spolupracovali, již byli zaměřeni moravsky národně. Koncem 80. let se vytvořila další skupina kolem rovněž mladých lidí vydávajících brněnskou verzi samizdatového časopisu Střední Evropa. Již v prvním čísle vyjádřili záměr zabývat se moravskou identitou a otiskli studii básníka Zdeňka Rotrekla Existence Moravy ve střední Evropě. Téma vyvolalo překvapivě velký zájem čtenářů, z nichž někteří zveřejnili i své příspěvky. Shodli se v nich, že existuje „moravský životní pocit“, „moravanství“, jen menšina z nich se však přihlásila k existenci moravského národa. Mezi českými čtenáři časopisu téma Moravy vyvolalo pobouření a obvinění (z hlediska Moravanů nespravedlivé), že se brněnská redakce místo aktuálních problémů věnuje přežitým tématům dávné minulosti.

Po roce 1989

Moravská národnost podle Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1991[30]
Moravská národnost podle Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001[31]

Již v prvních dnech po listopadovém převratu Miroslav Richter v Brně založil Moravské občanské hnutí, vzápětí obnovil po dvacetileté přestávce Společnost pro Moravu a Slezsko Boleslav Bárta; možnost, že by obě hnutí spolupracovala, ztroskotalo na neshodách obou vůdců. Moravské občanské hnutí také vydávalo občasník „Moravské listy“. Větší ohlas získalo Bártovo hnutí, na rozdíl od MOH také výrazné zastoupení ve volbách v červnu 1990 do federálního i českého parlamentu. Za něj zvolení poslanci navrhli obnovení zemského zřízení, to však bylo zamítnuto. Členové Moravského občanského hnutí na volební neúspěch reagovali odchodem z něj. Nechtěli však vstupovat do Společnosti pro Moravu a Slezsko, protože ta odmítala myšlenku moravského národa, s níž se ztotožnili. Založili tak Moravskou národní stranu, čímž vznikla poprvé ve 20. století organizace hlásající myšlenku moravského národa. Na Moravě o sobě přívrženci názoru o moravském národu dávali v menší míře vědět již od konce roku 1989 a během roku 1990, do výraznějšího povědomí obyvatel Československa se však dostali až se zveřejněním výsledků sčítání lidu, které se konalo koncem března 1991. V něm se ke svému přesvědčení přihlásili lidé, kteří doposud nevyvíjeli viditelnou veřejnou aktivitu. Do té doby zdánlivě jednotná česká národnost se tak, podle závěrů Českého statistického úřadu do určité míry uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky,[32] rozložila na českou, moravskou a slezskou.[33] Pravdou ovšem je, že po celou dobu Československa nebylo k moravské ani slezské národnosti vůbec přihlíženo a Moravané a Slezané byli automaticky započítáni mezi Čechy.[34] Ve sčítání lidu v tomto roce se přihlásilo k moravské národnosti 1 362 313 občanů České republiky, tj. 13,2 % obyvatelstva, více než 50% podíl obyvatelstva měla v okresech Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Kroměříž a Vyškov. Moravská národnost přitom nebyla uvedena v demonstrativním výčtu národností ve sčítacích arších.[35] V posledním sčítání lidu v roce 2001 došlo výraznému poklesu a k moravské národnosti se přihlásilo pouze 380 474 občanů České republiky, tj. 3,7 % obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1991 se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo téměř milion osob opět k národnosti české.[36] Největší koncentrace obyvatel hlásících se k moravské národnosti je v Jihomoravském kraji,[37] nejvíce v okresech Brno-venkov a Blansko.[38] K moravské národnosti se hlásí více muži, než ženy.[39] Nejmenší podíl má moravská národnost ve věkové kategorii nad 75 let a více, největší podíl ve věkové kategorii 15 až 24 let a 45 až 59 let.[40] V současnosti je otázka samostatné moravské národnosti, odlišné od národnosti české, spojována se snahami o obnovu moravské samosprávy.[41] Podle politické strany Moravané je existence zvláštní moravské národnosti jedinou možností, jak tohoto cíle dosáhnout. Politická strana Moravané proto požaduje, aby v nacházejícím sčítání lidu v roce 2011 byla moravská národnost výslovně uvedena na sčítacích arších.[42]. V souvislosti s množícími se dotazy od obyvatel a zájmových hnutí[43] na otázku moravské národnosti při sčítání obyvatel v roce 2011 vydává ČSÚ tiskovou zprávu, že …do sčítacích formulářů je možno vyplnit jakoukoliv národnost, včetně moravské.[44]

Odkazy

Literatura

  • GRAUS, František: Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter. Sigmaringen 1980.
  • MEZNÍK, Jaroslav. Dějiny národu českého v Moravě (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století). Český časopis historický 88, 1990, s. 34-62.
  • PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno : Barriester & Principal, 1996. 288 s. ISBN 80-85947-12-9. (Od středověku až po začátek 90. let 20. století)
  • ŘEPA, Milan. Moravané nebo Češi? : vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. 1. vyd. Brno : Doplněk, 2001. 221 s. ISBN 80-7239-084-8.
  • TYRŠOVÁ, Renáta. Lidový kroj v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha : Topič, 1918. Dostupné online.  
  • VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, 1991. 231 s.
  • VĚRNOSTI A ZRADY MORAVANŮ (soubor článků). In: Dějiny a současnost 3, 2003, s. 1-26.

Reference

  1. ↑ CoJeCo: Moravané
  2. ↑ Meyers Konversations-Lexikon, Eine Enzyklopädie des allgemeinen Wissens, Dritte Auflage, Bibliographisches Institut, Lipsko, 1878, heslo „Tschechen“.
  3. ↑ BAUER, Franz, GLASSL, Horst, HÄRTEL, Hans-Joachim, MACHILEK, Franz, NITTNER, Ernst, OHLBAUM, Rudolf, SALOMON, Dieter: Tisíc let česko-německých vztahů, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha (1991), ISBN 80-85241-08-0, str. 132
  4. ↑ PERNES Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století, Nakladatelství Brána, Praha (2006), ISBN 80-7243-290-7, str. 97.
  5. ↑ Oficiální stránka Jihomoravské Krajanské rady
  6. ↑ PERNES Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století, Nakladatelství Brána, Praha (2006), ISBN 80-7243-290-7, str. 103, 105 a 109.
  7. ↑ Kolektiv autorů: Osobnosti moravských dějin (1), Matice moravská, Brno (2006), ISBN 80-86488-38-1, str. 15.
  8. ↑ Deklarace Moravanů [online]. Moravská národní obec, leden 2010, [cit. 2011-03-02]. Dostupné online.  
  9. ↑ Jiří Novotný: Morava a Moravané
  10. ↑ Franz Chocholatý Gröger: Územní československo-polské spory a osud Moravců
  11. ↑ Milan Myška: Historie Hlučínska
  12. ↑ Složení Rady vlády SR pre národnostné menšiny a etnické skupiny
  13. ↑ Moravská národnostná menšina na Slovensku
  14. ↑ http://krajane.radio.cz/mediumDetail.view?id=77 Měsíčník Spolku Moravanů na Slovensku
  15. ↑ http://krajane.radio.cz/societyDetail.view?id=635 Spolek Moravanů na Slovensku
  16. ↑ http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002DD869/$File/Kapitola2.pdf
  17. ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  18. ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  19. ↑ Český statistický úřad: Do sčítacích formulářů je možné vyplnit jakoukoliv národnost, včetně moravské, odstavec 3., Ondřej Kubala tiskový mluvčí projektu SLDB 2011
  20. ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  21. ↑ http://zpravy.idnes.cz/su-z-moravy-budou-si-pred-scitanim-lidu-pripominat-od-znojma-po-ostravu-1nh-/domaci.asp?c=A110113_153946_domaci_taj
  22. ↑ http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002DD869/$File/Kapitola2.pdf
  23. ↑ http://veda-a-technika.eurozpravy.cz/veda/2061-cesi-a-moravane-maji-odlisnou-dna/ Češi a Moravané mají odlišnou DNA
  24. ↑ http://www.lidovky.cz/cesi-a-moravane-maji-odlisnou-dna-d41-/ln_noviny.asp?c=A090528_000007_ln_noviny_sko&klic=231744&mes=090528_0 Češi a Moravané mají odlišnou DNA
  25. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096902795-studio-6/209411010101103/ Studio 6 Hostem Profilu Studia 6 bude předseda Evropské společnosti lékařské genetiky Milan Macek. Je pravda, že Češi a Moravané mají odlišnou DNA? Zeptáme se v 7:20 na jedničce a čtyřiadvacítce.
  26. ↑ http://www.lidovky.cz/geny-pivni-geny-vinne-0tl-/ln_noviny.asp?c=A090528_000111_ln_noviny_sko&klic=231757&mes=090528_0
  27. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan: Mýty kmene Čechů (7.-10. století), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (2003), ISBN 80-7106-646-X, str. 53
  28. ↑ WIHODA, Martin. Anály hradišťsko-opatovické nebo První moravská kronika? Po stopách nekosmovského pojetí českých dějin. Brno : 2001. ISBN 80-86488-01-2, 7 s. In: Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Sborník příspěvků z konference Češi nebo Moravané? K vývoji národního vědomí na Moravě, konané dne 28. 2. 2001 v Brně.
  29. ↑ MEZNÍK, Jaroslav. Dějiny národu českého v Moravě (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století). Český časopis historický 88, 1990, s. 34-62.; František Graus: Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter, Sigmaringen 1980, str. 49 ("Mähren wurde während des ganzen Mittelalters als eigenes Land, die Mährer als ein eigenes Volk (gens) von den Böhmen genau unterschieden; sogar ihre Sprache wurde mit einer Sonderbezeichnung als >>Mährisch<< bezeichnet.).
  30. ↑ [1]
  31. ↑ [2]
  32. ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  33. ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  34. ↑ Do sčítacích formulářů je možné vyplnit jakoukoli národnost, včetně moravské
  35. ↑ http://czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/scitaci_arch_a_b/$File/sa2.pdf
  36. ↑ Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  37. ↑ http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002DD869/$File/Kapitola2.pdf
  38. ↑ http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002EA6AD/$File/Kapitola3.pdf
  39. ↑ http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002EA6AD/$File/Kapitola3.pdf
  40. ↑ http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/C2002EA6AD/$File/Kapitola3.pdf
  41. ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/jste-z-moravy-nestydte-se-za-to-vyzyva-letak_195625.html
  42. ↑ http://www.moravane.cz/index.php?aktNum=3
  43. ↑ http://www.novinky.cz/domaci/scitani-lidu/222661-predstavitele-moravskych-narodnich-hnuti-a-csu-nasli-spolecnou-rec.html
  44. ↑ http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/do_scitacich_formularu_je_mozne_vyplnit_jakoukoliv_narodnost_vcetne_moravske

Související články

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Moravan%C3%A9“