Animace je filmová technika, jejíž podstata spočívá v manipulaci se statickými obrázky tak, aby se vytvořilo zdání plynulého pohybu.
Slovo „animace“ má svůj původ v latinském výrazu „anima“ neboli duše. Animovat tedy znamená oduševňovat, tzn. dávat duši, přičemž slovo „duše“ je zde chápáno jako ekvivalent slova „život“. Proto lze slovo „animace“ překládat jako „oživení“ nebo „probouzení nadšení“, ale také jako „naplnění životem“ či „duchem“.
Princip animace představuje záznam na sebe navazující sekvence snímků, které jsou každý o sobě statický a drobně se od sebe liší. Při rychlém zobrazování těchto snímků postupně za sebou vzniká díky setrvačnosti lidského oka dojem plynulého pohybu. Snímky se však musí přehrávat takovou rychlostí, kterou už oko nepostřehne.
Animace je i základem pro film, který (společně s televizorem a dalšími zobrazovacími přístroji) využívá téhož efektu. Lidské oko má určitou setrvačnost, tzn. obraz zůstává po určitou dobu zaznamenán na sítnici. Tento efekt se nazývá anglickými slovy „persistence of vision“. Díky tomu se dá vytvořit iluze spojitého pohybu pomocí rychle se střídajících obrázků. Film obvykle využívá 24 snímků za jednu sekundu. Jde o frekvenci, při které již lidské oko vidí spojitý obraz. Starší filmové kamery používaly nižší počet snímků za sekundu, například 16, ruční kamery dokonce i kolem 10. Televize v normě PAL používá frekvenci 25 snímků za sekundu, v normě NTSC 29,97 snímků za sekundu. Při klasické animaci se animovaný film vytváří pomocí specializovaných filmových trikových kamer, kdy jednotlivá políčka filmu jsou kamerou fotografována postupně obrázek po obrázku, a to mnohem pomaleji než je snímán klasický film běžnou filmovou kamerou. Produkce klasické animace obvykle začíná poté, co je příběh převeden na skript animovaného filmu, ze kterého je odvozen storyboard.
Storyboard svým vzhledem připomíná panely komiksu. Jednotlivé záběry jsou v něm zakresleny tak, jak jdou po sobě. Každý záběr se skládá ze scény, hraní a všech pohybů kamery, které budou ve filmu přítomny. Obrázky umožňují animačnímu týmu přehledně naplánovat vývoj zápletky a kompozici snímků. Autoři scénářů se poté pravidelně scházejí s režisérem a sekvenci dle potřeby překreslují tak dlouho, dokud nedojde k jejímu schválení.
Tradiční animace (známá také jako celuloidová nebo ručně kreslená animace) se užívala při tvorbě většiny animovaných filmů 20. století. U filmu vytvořeného pomocí tradiční animace představují jednotlivé snímky ve skutečnosti fotografie či kresby, které se prvně nakreslí na papír. Každý obrázek se vždy lehce liší od toho předchozího, díky čemuž vznikne iluze pohybu. Kresby jsou poté obtáhnuty nebo okopírovány na průhledné acetátové neboli celuloidové listy. Následuje kolorování, během něhož se barvy nanáší na opačnou stranu listu než kde se nachází daná perokresba. Hotové listy jsou dále po jednom nasnímány oproti barevnému pozadí speciálním snímacím přístrojem a poté převedeny na filmový pás.
S příchodem 21. století se však tento tradiční proces celuloidové animace stal zastaralým. Kresby i pozadí se začaly skenovat, nebo kreslit přímo do počítačového systému. Ke kolorování a simulaci pohybu kamery a efektů se používá řada specializovaných softwarů. Výsledná animace se poté přenese na vybrané přenosové médium, například na tradiční 35mm film, neboli kinofilm, či na některé z novějších médií, která disponují digitálním videem. Vzhled tradiční celuloidové animace je však stále zachován. Stejně tak práce animátorů se za posledních devadesát let příliš nezměnila.
Příkladem tradičně animovaných filmů může být Pinocchio (1940), Farma zvířat (1954), Lucky a Zorba (1998) či Iluzionista (2010). Mezi tradiční animované filmy vytvořené pomocí počítačové technologie patří například Lví král (1994), Princ egyptský (1998), Akira (1988), Cesta do fantazie (2001) či Trio z Belleville (2003). Z české tvorby se jedná například o filmy Zasadil dědek řepu (1945), Zvířátka a Petrovští (1946) či Pérák a SS (1946) od filmaře a ilustrátora Jiřího Trnky.