Pragmatismus

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 17. 4. 2011, 23:35; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pragmatismus (z řec. pragma, věc, čin) je filosofický směr, který staví do popředí lidské jednání, praxi. Z ní každé myšlení vychází a k ní zase směřuje. Myšlenky se ověřují tím, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila. V běžné řeči znamená pragmatismus zaměření na praktický užitek a úspěch, někdy až nevybíravé. „Jednal čistě pragmaticky“ může znamenat až bezohledně, bez skrupulí. Odtud také pragmatický, zaměřený k praktickému užitku, prospěchu.

Obsah

Původ

Slovo pragmatismus poprvé použil William James v přednášce z roku 1898, kde ovšem za autora tohoto původního amerického myšlenkováho směru označil Charlese Sanders Peirce. Když však pragmatismus začal později znamenat jednoznačné zaměření pouze na prospěch a úspěch, Peirce se od něho výslovně distancoval a pro své myšlenky používal název pragmaticismus. V obou podobách, filosofické i populární, byl pragmatismus v anglosaském světě velmi vlivný, protože navazoval na některé starší myslitele (Jeremy Bentham, John Stuart Mill, Herbert Spencer a další) a dobře odpovídal své době. Už v průběhu 20. století začal pronikat i do Evropy a v poslední době opět oživuje.

Obsah

Filosofický pragmatismus chápe člověka nikoli jako myslící, teoretickou bytost, nýbrž především jako bytost jednající. Představy, pojmy a soudy vycházejí z potřeb jednajících lidí a mají jim sloužit především jako pravidla jednání. Jejich pravdivost se neověřuje porovnáním se skutečností (což často není možné), nýbrž jejich důsledky: užitkem pro člověka a prospěšností pro společnost. Peirce odmítá jak racionalistické představy o bezprostřední jistotě a evidenci poznávaného, tak také empirismus, který soudí, že zdrojem všeho poznání jsou smyslové vjemy. Podle Peirce žádné „smyslové vjemy“ nejsou, protože cokoli vnímáme, je už vždy symbolicky zpracováno jazykem a může být také zdrojem omylu a chybné interpretace. Otázky mají význam jen tehdy, pokud se různé odpovědi na ně liší ve svých důsledcích. Zdrojem skutečného poznání jsou hypotézy, které však musí být formulovány včetně návodu, jakým způsobem se dají ověřit. Pokusy a omyly při pečlivém zkoumání důsledků mohou vědeckou komunitu přibližovat k pravdivému poznání. Pravda je nám dostupná nikoli jako shoda se skutečností, nýbrž jen jako kvalifikovaný souhlas vědecké komunity. William James posunul toto chápání pragmatismu směrem k utilitarismu, který vědění poměřuje praktickým užitkem, který toto vědění přináší. V této zploštěné podobě přišel pragmatismus do Evropy a byl zde zprvu odmítnut. V Americe na něj navázal John Dewey, který jej uplatnil jak na politickou filosofii, tak zejména na filosofii výchovy, a to s velkým úspěchem. Na Jamesův pragmatismus navázal také behaviorismus a další směry, zejména ve filosofii vědy. Významnými představiteli pragmatismu byli Charles Peirce (1839-1914), William James (1842-1910), John Dewey (1859-1952), Josiah Royce (1855-1916) a George Herbert Mead (1863-1931).

Neopragmatismus

Nový impulz dostal pragmatismus v díle amerického filosofa a logika Willarda Van Orman Quine, který jej rozšířil o holismus francouzského fyzika a historika vědy Pierre Duhema. Podle Duhema mají jednotlivé výpovědi smysl jen v rámci určité teorie jako celku a i každý experiment je tudíž závislý na této teorii. I výsledky pokusu se musí interpretovat, a to právě v rámci dané teorie. Podle Quina je tak kritériem vědecké pravdivosti kvalifikovaný souhlas vědecké komunity. K novému pragmatismu patří kromě Quina Hilary Putnam (* 1926) a Richard Rorty (1931-2007).

Odezvy v Evropě

Pragmatismus byl v mnoha ohledech paralelní k některým filosofickým snahám v Evropě. Některé myšlenky Ch. Peirce měly velmi blízko k myšlenkám Edmunda Husserla a v jednom eseji navrhuje postup obdobný fenomenologii. William James si dopisoval s Henri Bergsonem a pragmatismus silně ovlivnil také Maxe Schelera. Praktické myšlení Američanů udělalo velký dojem na T. G. Masaryka, který praktické ohledy často a rád zdůrazňoval, i když pragmatistou ve filosofickém slova smyslu nebyl. Masarykův pragmatismus pak u nás rozvíjeli Ferdinand Peroutka, František Langer a zejména Karel Čapek jako jistou skepsi vůči metafyzickým postojům a otázkám, v důrazu na každodenní život a jeho potřeby a na užitek, který jednání přináší. Také ideje a projekty se mají legitimovat tím, co přinesou. "Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitější je, aby byla zlepšována ve skutcích a v životě." (Karel Čapek)

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Literatura

  • W. James, Pragmatismus: nové jméno pro staré způsoby myšlení. Brno: CDK 2003 - 150 s. ISBN 80-7325-022-5
  • K. Čapek, Pragmatismus čili filosofie praktického života. Praha: Topič 1918

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Pragmatismus“