V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Blackburn Firebrand

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 24. 6. 2012, 17:02; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Blackburn Firebrand
Blackburn TF Mk. IV.jpg
Blackburn Firebrand TF Mk. IV
Základní charakteristika
Určení palubní stíhací-torpédový,
bombardovací
Výrobce Blackburn Aircraft
Konstruktér C. E. Petty
První let 27. února 1942
Zařazen 1945
Vyřazen 1953
Výroba 1942–1947
Vyrobeno
Varianty
Uživatel Fleet Air Arm

Blackburn Firebrand byl britský jednomístný jednomotorový stíhací a stíhací-torpédový letoun vyvíjený za druhé světové války. Během konfliktu se nepodařilo typ dokončit v přijatelné podobě, a tak vstoupil do služby u FAA až po válce.

Na začátku války nemělo britské námořní letectvo (FAA – Fleet Air Arm) výkonné stíhací letouny, které by splňovaly všechny předpoklady pro palubní provoz (dolet, vhodný podvozek, …) a zároveň byly svými výkony srovnatelné s stíhačkami operujícími z pevniny. Tuto situaci řešila britská Admiralita jednak nákupem strojů z USA, a jednak rychlou úpravou stávajících pozemních stíhaček (Hawker Hurricane na Sea Hurricane, Supermarine Spitfire na Seafire). Zároveň se ale rozhodla objednat u domácích výrobců stroj, který měl být od samého počátku projektovaný pro britské letadlové lodě, a tudíž se od něj očekávalo, že svými výkony a vlastnostmi předčí stávající letadla.

Samotný vývoj letadla s označením B-37 Firebrand začal v roce 1940 pod vedením C. E. Pettyho, hlavního konstruktéra firmy Blackburn Aircraft.

Obsah

Mk. I

Práce se však protahovaly, a tak byl první ze tří prototypů zalétán až 27. února 1942. Stroj byl poháněn řadovým kapalinou chlazeným motorem Napier Sabre III o výkonu 2305 hp s dvaceti čtyřmi válci uspořádanými do písmene H. Široký podvozek měl zajišťovat dobrou stabilitu na houpajících se palubách letadlových lodí, v kořenech velkého křídla se nacházely chladiče glykolu, prozatím nebyla instalována výzbroj. Charakteristickým prvkem se stala předsazená kýlovka (podobně jako u typu Blackburn Skua a Blackburn Roc). Následoval druhý prototyp, který již byl vybaven 20 mm kanóny Hispano Mk. II v křídlech, a zanedlouho i prototyp třetí.

Bylo vyrobeno devět sériových strojů Mk. I, každý se čtyřmi kanóny v křídlech a dvěma závěsníky pro 227 kg (500 lb) bombu. Tyto stroje se také se zúčastnily různých testů, bojově nasazeny nebyly, neboť se ukázalo, že nový letoun nemá požadované výkony, vždyť jen rychlost 568 km/h byla v roce 1943 opravdu nedostačující.

TF Mk. II

Po zklamání, které přinesl Firebrand Mk. I, bylo rozhodnuto přebudovat Firebrand pro přepravu torpéda či bomb a útoky na námořní cíle, aby vývoj nepřišel nazmar. U druhého prototypu proto byla zesílena a rozšířena centrální sekce, kde se nyní nacházel závěsník pro 840 kg torpédo (průměr 46 cm), přičemž výzbroj v nosných plochách byla zachována, stejně jako podkřídelní závěsníky.

Prototyp takto vzniklé verze, nyní nazývané B-37 Firebrand TF Mk. II, vzlétl 31. března 1943 a byl následován dvanácti sériovými stroji. Ani tyto letouny se nedočkaly bojového nasazení a opět posloužily jen ke zkouškám.

TF Mk. III

Ve stejnou dobu byl pro RAF vyráběn stíhací bombardér Hawker Typhoon, který byl poháněn stejným motorem jako Blackburn Firebrand. Admiralita se obávala možného nedostatků těchto pohonných jednotek, a proto vydala v říjnu 1943 specifikaci požadující stíhací-torpédovou verzi Firebrandu s dvojhvězdicovým motorem Bristol Centaurus.

Výsledkem se stala verze Blackburn B-46 Firebrand TF Mk. III, jejíž prototyp byl zalétán 21. prosince 1943. Bylo vyrobeno 27 sériových strojů, první z nich vzlétl až v listopadu následujícího roku. V přídi byl zabudován dvojhvězdicový osmnáctiválec Bristol Centaurus VII o výkonu 2400 hp nebo Centaurus IX o výkonu 2520 hp se čtyřlistou vrtulí; byla pozměněna a zvětšena kormidla, aby se zmenšil vliv kroutícího momentu motoru na letové vlastnosti. Překryt kabiny byl nyní kapkovitého tvaru, takže umožňoval vynikající výhled do stran, zatímco výhled dopředu byl stále nanejvýš špatný (před pilotem byl rozměrný motor a ještě palivová nádrž). Vadila také špatná stabilita a několik dalších věcí. Ani tyto Firebrandy se nezúčastnily bojových operací, použity byly jako zkušební.

TF MK. IV

Velkou změnou měla být verze B-46 Firebrand TF Mk. IV. Byl použit silnější motor Centaurus IX o výkonu 2520 hp, svislé ocasní plochy byly opět zvětšeny a kýlovka mírně vyosena (kvůli velkému kroutícímu momentu pohonné jednotky). Střelecká výzbroj zůstala stejná jako u předchozích variant, zato vybavení nesené na vnějších závěsnících mohlo být různorodé. Pod trupem bylo místo pro torpédo, 907 kg (2000 lb) bombu nebo 455 l (100 Imp gal) přídavnou nádrž, pod křídly pak pro dvě bomby po max. 454 kg (některé zdroje uvádí 907 kg), přídavnou nádrž o objemu 204 l (45 imp gal), nebo až 16 neřízených raket. V křídlech byly umístěny aerodynamické brzdy, takže letoun mohl být nasazen i jako střemhlavý bombardér.

První ze 102 vyrobených exemplářů vzlétl až 17. května 1945. Stroje byly od září dodávány k 813. peruti FAA a dalším.

TF Mk. 5, 5A

Po válce bylo vyrobeno ještě 68 letounů verze Mk. 5 a 5A. Od strojů předcházející verze se odlišovaly rohovým vyvážením vodorovných ocasních ploch, ovládáním křidélek s posilovačem a dalšími změnami. Na tento standard bylo přestavěno zhruba 40 Firebrandů TF Mk. IV.

Letouny byly ve výzbroji 813. a 827. perutě FAA od října 1947 do roku 1953.

Závěr

Blackburn Firebrand se měl stát vysoce výkonným stíhacím typem pro službu na britských letadlových lodích, ale byl zklamáním. Přestože se konstruktéři následně snažili přizpůsobit stroj k torpédovým a bombovým útokům, ani zde příliš neuspěli, ačkoli poslední verze Firebrandu byla přece jen zařazena do služby.

Firma Blackburn se však nevzdávala, a tak v poválečných letech navrhla a pracovala na letounu Blackburn Firecrest, který se měl stát nástupcem Firebrandu. I tento vývoj se protahoval a letoun opět neměl, přes jistá zlepšení, předpokládané výkony. Když se na začátku padesátých let rozhodovalo námořnictvo pro vrtulový útočný stroj, vybralo místo Firecrestu Westland Wyvern. Takto neslavně tedy končí historie pístových palubních stíhacích-torpédových strojů firmy Blackburn.

Specifikace (TF Mk. IV)

Technické údaje

  • Posádka: 1
  • Délka: 11,81 m
  • Rozpětí: 15,63 m
  • Výška: 4,04 m
  • Plocha křídel: 35,44 m2
  • Prázdná hmotnost: 5 307 kg
  • Vzletová hmotnost : 7 115 kg
  • Pohonná jednotka: 1x vzduchem chlazený dvojhvězdicový osmnáctiválec s šoupátkovým rozvodem Bristol Centaurus IX pohánějící čtyřlistou stavitelnou vrtuli Rotol
  • Výkon pohonné jednotky: 2 520 k (1884 kW)

Výkony

  • Maximální rychlost: 550 km/h, s torpédem 515 km/h
  • Cestovní rychlost: 465 km/h ve výšce 3050
  • Dolet: 1200 km
  • Dostup: 10 370 m
  • Počáteční stoupavost: 12,4 m/s
  • Poměr výkon/hmotnost: 347 W/kg

Výzbroj

  • 4 × kanóny Hispano Mk. II ráže 20 mm (200 nábojů na zbraň)
  • pod trupem 1x 840 kg torpédo (ráže 457 mm) nebo 907 kg bomba nebo přídavná nádrž; alternativně pod křídly až 16 neřízených 3 in (76,2 mm raket) nebo dvě bomby po hmotnosti až 454 kg (907 kg ?) nebo přídavné nádrže po 45 Imp. gal (204,5 l)

Literatura

  • Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači jeho veličenstva, díl 2., Votobia, Olomouc 1997, ISBN 80-7198-280-6
  • Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači jeho veličenstva, díl 3., Jota, Brno 2003, ISBN 80-7217-230-1
  • Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači jeho veličenstva, díl 4., Jota, Brno 2004, ISBN 80-7217-251-4

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Blackburn Firebrand
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Blackburn_Firebrand“