Dmytro Pavlyčko
Z Multimediaexpo.cz
Dmytro Vasyljovyč Pavlyčko (* 28. září 1929, Stopčatove, Ukrajina) – ukrajinský básník, překladatel, občansko-politický aktivista.
Život
Narodil se 28. září 1929 ve vesnici Stopčatove v Ivano-Frankovské oblasti. Od podzimu 1945 do léta 1946 byl vězněn za údajnou činnost v Ukrajinské povstalecké armádě. V roce 1953 završil studium na filologické fakultě Lvovské univerzity. Řídil poetickou sekci v redakci časopisu „Žovteň“ (Říjen; nyní „Dzvin“ - Zvon). Po přejezdu do Kyjeva pracoval v sekretariátu Sdružení spisovatelů Ukrajiny. V letech 1971-1978 byl redaktorem časopisu „Vsesvit“ (Vesmír). Dmytro Pavlyčko je jedním z organizátorů Ukrajinského národního Ruchu, Demokratické strany Ukrajiny a prvním ředitelem Ševčenkovy Společnosti ukrajinského jazyka. Od 21. října 2005 je ukrajinským poslancem (za frakci Ukrajinské národní strany).
Dílo
První sbírku básní „Ljubov i nenavysť“ (Láska a nenávist) vydal v roce 1953. Zanedlouho vyšly další básnické sbírky „Moja zemlja“ (Moje země – 1955), „Čorna nytka“ (Černá niť - 1958). Charakteristickým rysem Pavlyčkovy tvorby se v tomto období stalo aktivní vyjadřování občanského postoje, i když musel přistoupit na kompromis s ideologií. Pavlyčkova další sbírka „Pravda klyče“ (Pravda volá, 1958), která vyšla nákladem osmnáct tisíc kusů, byla až na výjimky okamžitě stažená z oběhu a zničená na pokyn stranických cenzorů. Přelomovou sbírkou pro Pavlyčkovu tvorbu stala se kniha „Hranoslov“ (1968), kde autor prosazuje ideu nesmrtelnosti národní kultury. Sbírky „Sonety podilskoji oseni“ (Sonety podolského podzimu, 1973), „Tajemnycja tvoho oblyččja“ (Tajemství tvého obličeje, 1974/79) staly se významným jevem ukrajinské literatury druhé poloviny 20. století. Návaznost na Frankovu poetickou tradicí je příznačná pro sbírky „Spiraľ“ (Spirála, 1984), „Poemy i prytči“ (Poemy a podobenství, 1986), „Pokajanni psalmy“ (Žalmy pokání, 1994). Dmytro Pavlyčko je rovněž podepsaný pod antologií poetických překladů „Svitovyj sonet“ (Světový sonet, 1983). Jeho literárně-kritické práce jsou sebrány v knihách „Magistraljamy slova“ (Po magistrálách slova, 1978), „Nad hlybynamy“ (Nad hloubkami, 1984), „Bilja mužnoho slova“ (U statečného slova, 1988).
Ukázka
„Panychida za zemřelé hladem“ (libreto) III Koulela se Ukrajinou zkrvavená hvězda. Jako vlci, pobíhali vesnicemi - satrapové, - Žoldáci Rudého Cara. Svobodu, pravdu, lidskost sprovodili ze světa. Byli jsme nebezpečnými, protože jsme měli vlastní obilí. Kvetly zahrady jako rubáše, - na celou nebeskou klenbu, Věděli jsme, že podstupujeme za Ukrajinu smrt. IV Jdou, jdou lidožrouti S rudými prapory Zabírají z komory Prach, zchřadnutý na popel, Vymetají prach z truhly- Zrn vonné stopy. Nechávají Ukrajině Chléb z kopřivy a lebedy- Světlo vynášejí z chalupy- Které od věku tam hořelo, A skládají mezi mrtvolami Nedozemřelé matky. Jdou, jdou bez zármutku, Mouku vezou otevřeně, A zpívají, aby nebylo slyšet Z jámy sténání a pláč. V Nezapomeneme nikdy, nezapomeňte také vy, Jak jsme těžce umírali na rozkaz Moskvy. Jak opuchlí a nemocní jsme se táhli do měst, Jak jsme snažně prosili – proboha a pro smilovaní boží. Jak bodáky nás vraceli do plevelů, Jak nás tajně pochovávali bez modlitby a truhly- Jak jsme z hrobu vydéchali život svůj S neslyšitelným prokletím, které tyrana usmrtí. (Hudba Jevhen Stankovyč)
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |