Jméno růže
Z Multimediaexpo.cz
Kniha Jméno růže (it. Il nome della rosa, 1980, česky 1985) je prvním a pravděpodobně nejslavnějším románem italského filosofa, medievalisty a romanopisce Umberta Eca. Roku 1986 byla zfilmována v režii Jeana-Jacquese Annauda se Seanem Connerym v hlavní roli františkánského mnicha Viléma z Baskervillu.
Obsah |
Úvod
Jedná se o ukázkové dílo postmodernismu, k jehož hlavním principům patří, že dílo je interpretovatelné různými způsoby podle pohledu každého jednotlivého čtenáře. Konkrétně Jméno růže může čtenář chápat jako historický román, detektivku, filosofické dílo, částečně dílo hororové nebo teologické, neboť kniha obsahuje více rovin, které se prolínají.
Kniha se snaží vzbudit dojem autentičnosti středověku, k čemuž slouží i samotná literární kompozice románu. Dělením děje na jednotlivé dny připomíná Boccacciův Dekameron. Jednotlivé dny pak dělí podle Řehole svatého Benedikta a přesně stanoveného rytmu mnišských zvyklostí. Dění románu se pak odvíjí podle aristotelského vzoru jednoty místa, času a děje – během jednoho listopadového týdne roku 1327. Dojmu autentičnosti a historické věrnosti se snaží Eco dosáhnout také častými citacemi z existujících středověkých písemných děl. Postava Viléma z Baskervillu hájí názory Marsilia z Padovy, z jehož spisu Defensor pacis často cituje. Dalším zdrojem citací je samozřejmě Bible a z autorů je to Roger Bacon, William Ockham, Tomáš Akvinský (Summa theologiae), Isidor Sevillský, Alan z Lille, Publius Vergilius Maro a mnozí další. Zmínit musíme také spisy Visio Brendani a dlouhou nudnou pasáž pojednání o alegorii kamenů, která je doslova převzata ze spisu De lapidibus. Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem. Není pak náhodou, že celou knihu uzavírá verš z Bernarda z Morlasu, skutečně žijícího básníka z 12. století, v jehož textu se nominalismus obdivuhodně propojuje s moderní sémiotikou (verš: „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci“). Středověký kolorit knihy umocňuje Eco zcela nenápadně i použitím textů novověkých – věta „Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje, které je třeba po použití odhodit“ je tak například parafrází věty Ludwiga Wittgensteina (1889 – 1951).
V knize se také objevují zřejmé odkazy na současnost – ať už je to téma nebezpečného totalitarismu jedné pravdy, tak i nenápadné ztotožnění některých středověkých společenských skupin s těmi dnešními politickými. Dějiny se stávají pro Eca materiálem pro jeho sémiotické hry a občas v nich spatříme symboly současnosti.
Příběh
V opatství, ve kterém se děj odehrává, se myšlenky všech mnichů upírají především k hornímu patru hlavní budovy, ve kterém je umístěn velký a velmi matoucí labyrint chodeb, ukrývající před zvědavci největší knihovnu celého tehdejšího křesťanského světa.
Františkán Vilém z Baskervillu přijel do opatství v doprovodu svého žáka, Adsona z Melku, aby zde připravil půdu pro jednání Františkánů (minoritů, zastánců chudoby církve) s delegací avignonského papeže Jana XXII. Vilém byl po příjezdu opatem informován o záhadné smrti iluminátora Adelma z Otranta a byl, jakožto bývalý inkvizitor požádán o její objasnění. Adelmova smrt však nebyla jediná, která se měla ve zdech opatství odehrát: hned následujícího rána byl v kádi vepřové krve ze zabíjačky objeven mrtvý mnich Venantius. Vilémovi bylo jasné, že ani toto úmrtí nebylo poslední, zdálo se mu dokonce, že vrah napodobuje schéma dané biblickou Apokalypsou (což se však později nepotvrdilo).
Vilém se krom pátrání po okolnostech zločinů zabýval také filosofickými debatami s druhým nejstarším obyvatelem opatství, slepým Jorgem z Burghosu. Jelikož všichni zavraždění měli s knihovnou něco společného, začalo se zdát, že s ní zločiny úzce souvisí. Proto se Vilém noc co noc snažil rozluštit záhadu uspořádání knihovny, do které byl všem mnichům přísně zakázán vstup. Toto uspořádání znal jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.
Další obětí vražd se stal právě Berengar, který byl nalezen mrtvý ve vaně. Vilém zjistil, že v knihovně se nalézá zazděná místnost s tajným vchodem, která obsahuje zakázané knihy. A právě jednu z těchto knih, mimochodem tajemný druhý díl Aristotelovy Poetiky, která byla pokládána za ztracenou, nebo nikdy nesepsanou, někdo z knihovny odnesl, a podezřelí (oni tři nebožáci) kterým se dostala do rukou, jsou mrtví. Kniha však zmizela neznámo kam. V opatství začalo jednání obou delegací. Vůdcem papežského společenstva při jednáních je inkvizitor Bernardo Gui, historická postava, autor Practica inquisitionis vydaného 1323-24. Bernardo Gui je myšlenkovým oponentem Viléma z Baskervillu. Během jednání delegací je zatčen místní celerarius (správce) a obviněn z vražd poté, co ho našli nad tělem dalšího zavražděného. Vilémovi kniha znovu unikla zásluhou mnicha Bengta. Následně zemřel i knihovník Malachiáš, kterému ji Bengt odevzdal. Zkoumáním minulosti opatství se Vilém propracoval až k jeho skutečnému vládci, Jorgemu z Burghosu. Knihu, která ospravedlňovala lidský smích (v 1. polovině 14. století se dostával ke slovu filosofický směr založený právě na vědění Aristotela: scholastika), Jorge napustil jedem. Považoval smích za věc ďábla, protože Kristus se údajně nesmál. Nakonec Jorge knihovnu sám zapálil, opatství vyhořelo a Vilém s Adsonem toto místo opustili.
Rozluštění: Berengar „puzen láskou k chlapcům“ dá Adelmovi onu tajnou knihu výměnou za pohlavní styk. Adelmus se vyzpovídá Jorgemu, který se tím pádem dozví, co se stalo (že jím tak nenáviděná a obávaná kniha opustila knihovnu) a Adelma k smrti vyděsí, ten jde a spáchá sebevraždu. Knihu získá Venancius, který ale nezná její tajemství, otráví se a zemře. Berengar, který to zjistí jako první se ve strachu, že se přijde na souvislost mezi Venanciovou smrtí a knihou kterou on tajně odnesl z knihovny Venancia odtáhne do kádě s krví. V noci se pokusí knihu vrátit ale je přistižen Vilémem a uteče. Knihu uloží k herbaristovi. A protože je rozrušen, jde do koupele, kde se ale v záchvatu utopí. Jorge se dozví, kde se kniha nachází a poštve Malachiáše, aby zabil herbaristu Severina. Ten to udělá, ale knihu se mu nepodaří vzít, odnese ji až Bengt. Aby knihu získal, nabídl mu Malachiáš místo pomocného knihovníka, Bengt přijímá a knihu mu dává. Teď už však Malachiáš neodolal a také do ní nahlédl, což se mu stalo osudným. Vilém na audienci opatovi prozradí co ví. Opat jde v noci do budovy, kde na něj podle dohody čeká Jorge, ten mu však zablokuje přístupovou cestu a opat se udusí v tajné chodbě. Vilém odhaluje tajemství „Konce Afriky“ (tajná místnost nese název „Finis Africae“) dostává se až k Jorgemu, kde se vše vysvětluje. Poté, co Jorge v obraně své víry zapálí knihovnu, Vilém i Adson utíkají a už jen z dáli sledují, jak budovy jedna po druhé lehají popelem.
Interpretace
Proti názoru, že jde o detektivku, se staví fakt, že sice dojde k vyřešení záhadných vražd, ale ukáže se, že k němu vedla souhra náhody a chybné dedukce Viléma z Baskervillu. Kniha současně řeší středověké filosofické otázky, které činí celou knihu někdy obtížně pochopitelnou pro nepřipraveného čtenáře. Z hlediska historického prozrazuje kniha autorovu specializaci a odráží podrobnou znalost reálií a jazyka své doby (viz např. užití „nesprávné“ latinské vazby coram monachos, která však v době románu byla častá, aj.)
Některé historické nepřesnosti v knize
- Adson v knize tvrdí, že krátce před setkáním z Vilémem z Baskervillu viděl ve Florencii uhořet bratříka jménem Michael. Román se ale odehrává v roce 1327 a radikální františkán bratr Michael byl upálen až roku 1389.
- Nikdy a nikde neexistovalo opatství, které by se podobalo tomu románovému. Všechna benediktýnská opatství si byla architekturou podobná a nikdy by nemohl vzniknout klášter vybudovaný podle světského vzoru Castelu del Monte navíc s labyrintem knihovny. Vzorem pro většinu opatství benediktýnů byl hlavně klášter v Cluny.
- Julius Caesar nikdy nereflektoval teorii Velkého třesku a tezi o volném trhu.
- Častým motivem v knize je sebevražda – bratr Adelmus se vrhá z okna. Opat Abbo ponouká Jorgeho z Burgosu k tomu, aby se zabil. Požadavek sebevraždy a volba tohoto způsobu odchodu ze života je ale zcela proti středověkému duchu. Sebevražda byla ve středověku horším zločinem než vražda. Prototypem sebevraha byl zrádný apoštol Jidáš.
- Apuleiovy Metamorfózy jsou v knize označeny jako dílo v řečtině, které měl klášterní odborník na řečtinu Venantius přeložit do latiny. Dílo bylo ve skutečnosti napsáno latinsky.
Literatura
- Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, strana 269 - 289.
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |