Šablona:Článek dne/2021/30

Z Multimediaexpo.cz

Inflace je ekonomický jev, který označuje všeobecný růst cenové hladiny, neboli snížení kupní síly peněz.

Základními příčinami inflace na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz.

Na množství peněz mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb. Zdá se, že dlouhodobě ve všech zemích světa, kde je instituce centrální banky zavedena, objem peněžních prostředků více méně setrvale roste.

Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku a tedy i cenovou hladinu výrazně až skokově.

K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste.

Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, utíkají k reálným hodnotám, čímž se se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.

K základním příčinám patří především růst produktivity práce, například z důvodů technického a technologického pokroku. Mezi nezanedbatelné příčiny patří růst cen materiálových zdrojů z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti. Na straně nabídky také významně působí populační vliv, a to změna poměr produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li podíl neproduktivních složek společnosti (dětí a důchodců) na úkor produktivních, při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky relativně k poptávce.

Růst produktivity působí protiinflačně až deflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna koupit více. Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, kdy by se většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů (hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o ceně dezinflace.

Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat lokální přírodní katastrofy (obnova zničených statků) nebo skokové změny ceny nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.

Inflace je především přerozdělováním bohatství. V okamžiku, kdy jsou nově vytvořené peníze vpuštěny do oběhu, všichni držitelé hotovosti ztrácejí. Ti, kdo se však k novým penězům dostávají první, naopak na jejich úkor získají, protože mohou za staré ceny nakupovat novými penězi. Za běžných okolností každá bankovka odpovídá nějaké službě, kterou její současný majitel musel předchozímu poskytnout, aby ji získal. Může to být například mzda, která je vyplácena za poskytnutí pracovní síly. Nové peníze však nemusel jejich majitel nijak pracně získávat na trhu, namísto toho byly pro něho vytvořeny prakticky odnikud. Jsou kryty právě prací všech držitelů hotovosti. Jak peníze prostupují ekonomikou, lidé si uvědomují, že došlo ke změně jejich hodnoty, že ztrácejí hodnotu.