Dějiny Irska

Z Multimediaexpo.cz

V tomto článku je popsána historie národů obývajících ostrov Irsko.

Obsah

Pravěk a příchod Keltů

Megalitická hrobka Newgrange

Na rozdíl od ostatních evropských zemí je osídlení Irska velmi nedávného data; nejstarší doklady přítomnosti mezolitických lovců a sběračů v severovýchodní části ostrova pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. Na sklonku 5. tisíciletí př. n. l. se do Irska rozšířilo zemědělství. Tito neolitičtí zemědělci po sobě zanechali působivé megalitické mohyly, jako například Newgrange v hrabství Meath (okolo 3200 př. n. l.). Kolem roku 2500 př. n. l. počíná v Irsku doba bronzová. Zejména na jihozápadě země se na mnoha místech našly pozůstatky těžby mědi. Měď a zlato, jimiž Irsko oplývalo, se v tehdejších dobách vyvážely do celé Evropy. Doba železná nastává s postupným příchodem keltsky hovořících kmenů z evropské pevniny. Jako první zmiňují antické prameny Priteny (Pritany), jejichž jméno dnes přežívá ve slově Británie. Zdá se, že tito příchozí v několika vlnách od 7. do 1. století př. n. l. nepředstavovali příliš početnou skupinu obyvatelstva, neboť nedávný výzkum, založený na rozborech DNA odhalil překvapivě blízkou příbuznost Irů s Basky. V jejich žilách tak, zdá se, převažuje krev předindoevropských obyvatel Evropy. Nehledě na to, hovořila od této doby až do počátku 19. století většina obyvatel ostrova keltským jazykem.

Raný středověk - země svářících se království

Kellská kniha, folio 32v, Trůnící Kristus

Po celé 1. tisíciletí n. l. nebylo Irsko jednotným státem. Existovaly zde desítky túath, menších či větších „království“, jejichž náčelníci, zvaní králové (irsky: rí) mezi sebou často bojovali. Menší království byla vazaly mocnějších, ale třebaže se v pozdějších dobách někteří vladaři prohlašovali velekráli, žádnému se nepodařilo založit dynastii, která by dokázala sjednotit celé Irsko. Významnou úlohu ve společnosti hráli druidové, kteří působili jako kněží, léčitelé, učitelé, básníci a zákonopravci. Bohatá ústně tradovaná básnická kultura nezanikla ani po příchodu křesťanství, naopak, dočkala se písemné podoby. Křesťanství za časů římského panství v Británii pozvolna pronikalo i do Irska (známého Římanům jako Hibernia). Rozhodující úloha v pokojném pokřesťanštění Irska je připisována svatému Patrikovi, prvnímu irskému biskupovi, který v zemi působil po roce 432. V následujícím století vyrostla v Irsku řada klášterů, které se staly středisky latinské učenosti a Irští misionáři šířili křesťanství ve střední Evropě. Kamenné kříže rozeseté po ostrově a výpravné iluminované rukopisy, jako je Kellská kniha dodnes vydávají svědectví o této době. 7. a 8. století je považováno za zlatý věk starého Irska. Od roku 795 začali do Irska podnikat nájezdy Vikingové, kteří drancovali kláštery a vesnice a odváželi vše cenné do své domoviny. Většina dodnes dochovaných zlatých irských ozdob tak pochází z vykopávek vikinských hrobů v Norsku. Vikingové postupem času zřizovali na pobřeží stálejší osady, které se vyvíjely v města (Dublin, Wexford, Waterford, Cork, Limerick) a ovládali části Irska. Roku 1014 irský velekrál Brian Bóruma dokázal zlomit vikinskou moc, ale nebylo mu dáno zemi sjednotit, neboť ve vítězné bitvě u Clontarfu sám padl. Irsko se nanovo ponořilo do drobných, ale ustavičných válek mezi několika vůdčími královstvími. Rozhodující zlom v irských dějinách přišel ve druhé polovině 12. století.

Normanský zábor

Věže jako tato v hrabství Antrim, sloužily v dobách vikinských nájezdů jako útočiště

Roku 1166 byl vládce východoirské provincie Leinster král Diarmuid Mac Murchada (Dermot MacMorrough) svržen svými protivníky a utekl se s prosbou o pomoc za anglickým králem Jindřichem II. Když Jindřichovu normanskému družiníkovi Richardu FitzGilbertovi de Clare přislíbil svou dceru a dědictví, ten se mu zavázal svou pomocí a roku 1169 se vylodil v Irsku. Normané v Diarmuidových službách dosáhli rychle řady vítězství a když roku 1171 Diarmuid Mac Murchada zemřel, zdědil jeho panství Richard de Clare. O svrchovanost nad dobytým územím se záhy přihlásil král Jindřich II., který je udělil svému nejmladšímu synovi, pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako takzvané Panství Irské (Lordship of Ireland) pod svrchovaností anglických králů.

Opětovný vzmach irské kultury

Do poloviny 13. století se tak většina Irska ocitla v majetku anglo-normanské šlechty. Země byla postupně členěna na hrabství, podle anglického vzoru byly zaváděny porotní soudy a parlament v Dublinu, stavěly se kamenné hrady namísto dosavadních dřevěných. Zejména ve vnitrozemí vznikala nová města (dosud jich z vikinských časů v Irsku bylo jen několik při pobřeží). Třebaže do Irska proudili přistěhovalci z Anglie a Skotska, postupem času většinou přijímali irský jazyk a zvyky. I moc keltské šlechty se pozdvihla a anglický kulturní vliv se smrskl na okolí Dublinu (jehož okolí muselo být opevněno jako tzv. Koloví) a několika dalších měst. Angličtí králové byli vázáni válkami ve Francii a domácími boji o trůn. Angličanům nic nepomohla ani nařízení, zakazující irské oděvy, řeč či smíšená manželství, jako byly například Kilkennyské výnosy (The Statute of Kilkenny) z roku 1366. Irský jazyk a literatura zažívaly ve 14. a 15. století svůj druhý vrchol.

Irské království a tudorovská kolonizace

Obrat nastal až v 16. století za vlády Jindřicha VIII. a jeho nástupců. Když se Jindřich VIII. prohlásil hlavou církve ve svých državách, v Irsku byl na rozdíl od Anglie ohlas mezi veřejností mizivý. Vysocí preláti totiž žili v poangličtěných městech a to většinou dosti nehodným světským životem. Skutečnou duchovní péči lidu věnovali jen příslušníci žebravých mnišských řádů (ponejvíce františkáni a dominikáni), kteří náboženské novoty odmítali. Když se Jindřichovi doneslo, že mezi Iry většina za hlavu církve stále považuje papeže (s odůvodněním že „papež“ je víc než „lord“ – oficiální titul panovníka byl totiž „Lord of Ireland“), nechal si roku 1541 dublinským parlamentem odhlasovat změnu titulatury na „King of Ireland“ (král Irska). V letech 1541-1800 tak bylo Irské království v personální unii s Anglií, respektive Velkou Británií (po roce 1707). Jak již řečeno, úspěch reformace, dovršené za Eduarda VI. a Alžběty I., byl v Irsku malý. Byla sice po anglickém vzoru ustavena státní církev (Church of Ireland), naprostá většina Irů však setrvala u římskokatolického vyznání. Toto rozdělení poznamenalo další dějiny ostrova až do dnešních dnů. Angličtí panovníci, kteří se obávali, že jejich nepřátelé (zejména Španělsko) využijí Irska jako vedlejšího bojiště, se snažili o důkladné podmanění země. Roku 1592 dala Alžběta I. založit Kolej Nejsvětější Trojice (Trinity College) v Dublinu, první, byť ještě několik století výhradně protestanskou, univerzitu v Irsku. Řada menších vzbouření anglo-irských pánů byla úspěšně potlačena. Proti oklešťování svých starých práv povstala v 90. letech 16. století ulsterská šlechta pod vedením Hugha O'Neilla, hraběte z Tyrone. Na pomoc jim přispěchali Španělé, ale roku 1601 byli povstalci u Kinsale poraženi a roku 1603 kapitulovali. Nakonec se roku 1607 Hugh O'Neill, Rory O'Donnell, hrabě z Tyrconnellu a 97 jejich rodinných příslušníků a přívrženců odebrali do emigrace. Tento „útěk hrabat“ (Flight of the Earls) jen předznamenával úpadek katolického Irska. Na půdu zkonfiskovanou katolickým pánům anglická vláda systematicky usazovala protestantské kolonisty z Anglie a Skotska v naději, že tím dosáhne účinné protiváhy katolíkům. Právě tehdy bylo například město Derry přejmenováno na Londonderry. (V květnu 1984 se městské zastupitelstvo přejmenovalo na Derry City Council, což však neovlivnilo oficiální název města, jak nejnověji potvrdilo rozhodnutí belfastského vrchního soudu z 25. ledna 2007.)

Konfederace a dobytí Oliverem Cromwellem

Roku 1641 vypuklo v Ulsteru povstání, které se rozšířilo po celé zemi. Povstalci, kteří o sobě prohlašovali, že jednají ve jménu krále Karla I. proti anglickému parlamentu, vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci (Irish Catholic Confederation) se sídlem v Kilkenny. Teprve poté, co se vypořádal s monarchií v Anglii, se roku 1649 Oliver Cromwell vylodil v Irsku a do roku 1652 Konfederaci krutě potlačil. Cromwellovské tažení bylo nejkrutější válkou, jakou Irsko ve svých dějinách zažilo (smutně proslulo zejména krvrprolití při dobytí města Drogheda, kde bylo na Cromwellův osobní příkaz zmasakrováno 3 000 royalistických obránců a mnoho civilistů). Bída a trápení doby Cromwelova tažení je připomínána i v mnoha irských písních, například v písni „Irish Ways And Irish Laws“, kde se přímo zpívá: „…Cromwel and his soldiers came, started centuries of shame…“

Následky porážky byly pro katolíky zničující. Jestliže před rokem 1641 vlastnili (s výjimkou již dříve konfiskovaného Ulsteru) většinu půdy v zemi, nyní jim byla z velké části odebrána a přidělena protestantům. Je třeba podotknout, že se změnili pouze majitelé panství, v tomto období již nedocházelo k masivní kolonizaci. Po restauraci monarchie byly za Karla II. Stuarta prováděny restituce, týkaly se však jen menší části půdy. Irsko tak zůstalo od této doby převážně v rukou protestantských statkářů.

Válka dvou králů a trestní zákony

Roku 1689 se irští katolíci pod místodržícím Richardem Talbotem, hrabětem z Tyrconellu a později Patrickem Sarsfieldem, hrabětem z Lucanu ve „válce dvou králů“ postavili za svrženého katolického krále Jakuba II. v boji s jeho synovcem a zeťem Vilémem III. Oranžským. Vítězství Vilémovy armády v bitvě na řece Boyne, která byla svedena 1. července 1690 u Droghedy, a v níž byl poražen James Fitzjames, vévoda z Berwicku, si každoročně 12. července (datum bitvy podle gregoriánského kalendáře) halasně připomínají severoirští unionističtí protestanti (tzv. „oranžisté“). Rozhodující potvrzení vývoje války znamenalo protestantské vítězství v bitvě u Aughrimu o rok později. Sarsfield ještě nějaký čas vytrvale vzdoroval v Limericku, ale nakonec 3. října 1691 kapituloval. Se 14 000 svými muži, kteří odmítli přestoupit do Vilémových služeb pak odplul do Francie. Mnozí účastníci tohoto „odletu divokých husí“ (Flight of the Wild Geese) se později proslavili ve francouzských či španělských službách.

Limerický mír nabízel poraženým shovívavé podmínky, ale záhy anglická vláda přitvrdila a roku 1695 zavedla tzv. trestní zákony, které zbavovaly katolíky všech politických a některých majetkových práv. Tím, že nesměli volit ani být voleni do parlamentu, stát se právníky či zastávat vyšší důstojnické hodnosti se 75 % Irů stalo ve své zemi obyvateli „druhé kategorie“. Po roce 1697 byli dokonce na čas ze země vyháněni katoličtí kněží, ale během 18. století už byli postupně tolerováni.

Unie s Velkou Británií

Ze začátku to byla pro Iry bezútěšná doba, postupně se ale jejich situace zlepšovala. V roce 1782 získal irský parlament nezávislost a tím se stalo Irsko fakticky samostatné (s Británií mělo společného jen panovníka). Po Francouzské revoluci se začaly množit vzpoury proti britské koruně a tak anglický parlament donutil dublinský, aby sám sebe rozpustil (stalo se tak roce 1800). V letech 1845 - 1851 došlo v Irsku k několika hladomorům. Následovaly vlny emigrací do Británie a Ameriky a tak se počet obyvatel snížil z osmi na 4,4 milionu.

Irská nezávislost

Po irské válce o nezávislost se v roce 1922 odtrhlo 26 hrabství na jihu a západě Irska od Spojeného království, a vytvořilo Irský svobodný stát, který se stal samostatným členem Společenství jako nominální konstituční monarchie.

Republika

V roce 1949 byla odstraněna poslední formální role panovníka a název státu byl změněn na Irsko (Éire). Název „Irská republika“ (Poblacht na hÉireann) se v Irské ústavě (Bunreacht na hÉireann) objevuje jako „popis státního zřízení“, oficiálním názvem země se má stát až po připojení Severních provincií.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/D%C4%9Bjiny_Irska“