Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Dagmar Hochová
Z Multimediaexpo.cz
Dagmar Hochová (* 1926, Praha[1]) je česká dokumentární a reportážní fotografka. Narodila se v roce 1926 v Praze. Studovala v letech 1942-1943 na Státní grafické škole v Praze, kde byla žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Po krátkém válečném přerušení dokončila školu v ročníku 1945/1946. Poté pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii, a stala se jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky na nově založené Filmové akademii múzických umění. Obor filmová fotografie absolvovala roku 1953. Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelství Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslavily ji cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její kamera zachytila životní okamžiky malých a přehlížených, děti, staré lidi a jeptišky. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo. Právě tam hledala své okamžiky pravdy. PhDr. Marie Klimešová, 29. dubna 2001 o Dagmar Hochové řekla: Dáša Hochová dětem rozumí. Ani na okamžik je nevnímá jako objekt jakéhosi sentimentu; děti jí jsou vždy partnery a ona je nadšena, když v nich nalézá životaschopnost, která jim v budoucnu pomůže rozvinout se v dospělou osobnost. Sleduje je mnohdy s radostnou jízlivostí, s porozuměním pro jejich přirozenou nenucenost, zároveň jim ale svou vitální přítomností dává podnět ke zvlášť pádnému projevení své podstaty.[2] Její dílo se vymyká dobové tvorbě nejen nekonformností námětů a tvrdošíjností v hledání a odkrývání lidských okamžiků, ale i programovou rezignací na zažité a osvědčené tvůrčí konvence. Nerespektuje žádná kompoziční pravidla, pohrdá aranžováním scén a fotografovaných lidí či objektů, nesnáší umělé osvětlení, zejména bleskové světlo, nezajímá jí technická preciznost. Hlavní je pro ni síla výpovědi o člověku a té pak podřizuje vše. Fotoaparát neodkládá ani dnes, i když se v posledním desetiletí spíše soustřeďuje na bilancování svého rozsáhlého díla. Dostalo se jí satisfakce za dlouhá léta, kdy její nejlepší fotografické cykly končily v šuplíku. Od roku 1994 začala vydávat ve spolupráci s nakladatelstvím Kuklík knižní rekapitulaci svého fotografického díla. Za vlastní finanční prostředky získané v restituci připravila sama, bez editorské pomoci, bilanční trilogii - Deset, dvacet, třicet, už jdu, Čas oponou trhl a Síla věku. V Nakladatelství Torst publikovala v roce 2001 zatím svou poslední knihu fotografických portrétů českých spisovatelů nazvanou Konec chleba, počátek kamení. V letech 1990-1992 byla poslankyní České národní rady. V roce 2000 jí byla za vynikající umělecké výsledky udělena medaile Za zásluhy. Za svou zásadní práci považuje snímek Proti zdi z roku 1960, portrét dvou kluků, kteří vší vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní. Je na něm vidět jejich nespoutaná snaha překonat překážku, i když moc dobře vědí, že si o ni leda tak zničí boty.[3]
Výstavy
- Síla věku, únor 1992, Malá galerie České spořitelny (Kladno)[4]
- Děti 1948–66, Galerie Pražského domu fotografie, Haštalská 1, 110 00 Praha 1, 4. května – 3. června 2001[2]
- Zadním východem, Klášter dominikánů, Praha 1, 3. - 31. května 2008
Galerie
 Výstava D. Hochové v Klášteru Dominikánů |
 |
 |
 |
 |
 |
Reference
- ↑ http://digiarena.zive.cz/default.aspx?article=3332
- ↑ 2,0 2,1 http://www.phpweb.cz/archiv-vystav/2001/dagmar-hochova.html
- ↑ http://artalkweb.wordpress.com/2008/12/16/recenze-knihy-vzpominek-dagmar-hochove/
- ↑ http://abart.artarchiv.cz/vystavy.php?IDvystavy=2421
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |