Jesse Owens

Z Multimediaexpo.cz

James Cleveland „Jesse“ Owens (* 12. září 1913 – 31. března 1980) byl americký atlet. Zúčastnil se Letních olympijských her v Berlíně v roce 1936, kde dosáhl mezinárodní slávy, když získal celkem čtyři zlaté medaile: v běhu na 100 metrů a na 200 metrů, ve skoku dalekém a jako součást vítězné štafety na 4x100 metrů! Stejnou sérii po něm jako jediný atlet dokázal zopakovat až v roce 1984 jeho krajan Carl Lewis. V jediném dni dokázal o rok dříve v michiganském Ann Arboru překonat dokonce 6 světových atletických rekordů.

Owens se přesto potýkal s chudobou a v době tehdejší rasové segregace musel dokonce potupně závodit v různých zábavných exhibicích s koňmi a jinými zvířaty. Jeho osobní a světový rekord byl ještě ve 30. letech 10,2 sekundy. Jeho světový rekord v dálce 813 cm vydržel dokonce celých 25 let (1935-1960). Podle propočtů některých atletických expertů z roku 1995 by však Owens na dnešních tratích a při dnešních tréninkových metodách mohl směle soupeřit i se současnými nejlepšími sprintery – stovku by měl údajně zhruba za 9,8 s.

Jistě. Každý má za to,že mou nejvyšší olympijskou poctou byly zlaté medaile, které jsem si z Berlína přivezl. Ale není tomu tak. Byl to jeden upřímný stisk ruky před zraky rozlíceného Hitlera. Ale od začátku... V létě 1936 byly v Německu nacionalistické vášně a rasové předsudky, směřující k plynovým komorám,již na parádním pochodu. Cítili jsme to na každém kroku. V Hitlerově žebříčku ras stáli černí nejníže - a já byl jedním z nich. Naštěstí mě z toho ale hlava nebolela. Šest let jsem poctivě dřel s obrazem olympijských her před sebou. Na dlouhé cestě lodí ze Států do Evropy jsem byl schopen pořádně myslet jen na jediné: abych domů přivezl aspoň jednu medaili. Anebo raději dvě. A kdybyste se mě zeptali, z které discipliny by ta medaile měla přednostně být, odpověděl bych bez váhání: z dálky. Předchozího roku jsem v Ann Arbor vytvořil světový rekord 813 cm. A tak se mé vítězství čekalo jako na něco, co má přijít téměř automaticky. Ale v Berlíně vypadalo všechno jinak. Při zkušebních skocích před kvalifikací dálkařů jsem neudivoval dlouhými skoky já, ale vysoký šlachovitý mladík z německého družstva. Skok za skokem značkoval písek ve vzdálenosti necelých osmi metrů od břevna. Řekli mi, že je to Luz Long. V životě jsem to jméno neslyšel, a kdosi mi přidal vysvětlení. Hitler držel tohoto borce pod pokličkou a nachystal si ho jako trumf na olympiádu. A také jako překvapení pro mě. V tu chvíli jsem si uvědomil jedno: Jestliže tenhle světlovlasý ideál, vyhlížející jako živý obraz z atlasu nordických typů, zvítězí, podepře automaticky Hitlerovu teorii o nadřazenosti bílé rasy. Zvedla se mně zlost, nejen proti Hitlerovi, ale i proti tomuto jeho atletu. Já vám ukáži, kdo je nadřazený a kdo ne! Sportovec, který se zlobí, dělá chyby, a já nebyl výjimkou. Při prvém ze tří kvalifikačních pokusů jsem přešlápl o deset centimetrů. A při druhém ještě o kousek víc. Schylovalo se k mé osobní trgédii. Cestoval jsem tři tisíce mil po moři pro tohle? Abych propadl už v kvalifikaci a zesměšnil se tak před všemi těmi"nadlidmi" na tribunách? Odcházel jsem od doskočiště a zlostně jsem kopal do trsů trávy. V tom jsem ucítil na rameni čísi ruku, obrátil jsem se a hleděl do přátelských modrých očí německého dálkaře. Do finále se kvalifikoval prvním skokem a měl tedy všechno za sebou. "Jsem Luz Long", řekl. "Mám dojem, že jsme se ještě nesetkali". Mluvil anglicky velmi dobře i když se slabým německým přízvukem. "Těší mě", odpověděl jsem a z nervozity v mém nitru vyskočila obvyklá fráze: "Jak se máš?" "Já výborně," usmál se Long. "Ale jak se máš ty?! "O co jde? opáčil jsem, i když mi jeho narážka byla jasná až až. " No já jenom, že tě něco musí mrzet," smál se Long uličnicky. "Podle mě by ses měl kvalifikovat automaticky." "To vím," řekl jsem, ale do dalšího rozebírání mé mizerie se mi už nechtělo. Asi jsem se styděl ukázat, jak bídně mi je - a Long mi kavalírsky vyšel vstříc. Sedli jsme si do trávy a Long bez úvodu spustil o tom, čeho měl v té době snad každý Němec plnou hlavu: o rasové teorii. Že prý o ní slyší od rána do večera, ale nevěří jí ani co by se za nehet vešlo. "Já taky ne!" odpověděl jsem pohotově, pohlédli jsme jeden na druhého a nevázaně jsme se rozesmáli. A Long teprve nyní ukázal rukou zpátky k doskočišti. "Podívej," řekl. "Proč si neuděláš čáru pár decimetrů před břevnem a neodrazíš se pak od ní? Co na tom, že nebudeš první v kvalifikaci? Záleží na zítřku, na finále." Přikývl jsem a přitom jako by ze mě padala tíha, protože Longův nápad s čárou před břevnem byl pro mě doslova spásonosný. A tak jsem poslušen jeho rady vstoupil třetím pokusem do finále i já. Téhož dne večer jsem zašel do německé části olympijské vesnice, abych Longovi poděkoval. Věděl jsem, že bych se bez něj koukal na zítřejší finále jen jako divák - a Long by v něm byl bez vážnějšího soupeře. Kdyby tohle věděl Hitler, mysel jsem si, když jsme seděli v Longově pokoji, vyprávěli si o atletice, o nás dvou i o tuctu dalších věcí. A když jsem se po dvou hodinách zvedal k odchodu, cítili jsme se oba jako dlouholetí dobří přátelé. Zítra při závodě bude chtít vyhrát, když to jen trošičku bude možné, říkal jsem si v duchu. Ale současně si bude přát, aby se co nejlépe dařilo i mně - i kdyby to mělo znamenat mou výhru a jeho porážku. Druhého dne se Long ujal vedení skokem 787 cm a přinutil mě tak k nejvyššímu vypětí, jakého jsem byl schopen. A když jsem se pak po skoku 806 cm zvedal z písku, okamžitě byl Long u mě a celý rozzářený mi tiskl ruku, bez ohledu na to, že z vůdcovského balkonu tribuny, vzdáleného od nás asi 80 metrů, na nás hleděl viditelně zklamaný a rozkacený Hitler. Ale já si víc pamatuji Longův úsměv. Byl naprosto upřímný, přirozený, nikoli tedy úsměv zlomeného srdce, jak říkáme my Američané. Nevím, ale mám za to, že už tehdy, kdy mi Long před očima nacistické kamarily srdečně tiskl ruku, mě napadla myšlenka, která se mnou už pak šla celý život. Že totiž baron Coubertin musel mít někoho takového jako Longa na mysli, když napsal: Není důležité na olympijských hrách zvítězit, ale zúčastnit se jich. A důležité v životě není dobývat, ale bojovat čestně.


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jesse_Owens“