Pejorativum

Z Multimediaexpo.cz

Pejorativum (z lat. peior, horší, a franc. péjoratif) znamená slovo, sousloví, gramatický tvar nebo jiný jazykový prostředek, které kromě věcné denotace vyjadřují též negativní hodnotící soud (například slovo zabití je neutrální, slovo vražda vyjadřuje postoj odmítnutí činu). Pejorativní příznačnost mohou mít slova různých slovních druhů. V češtině se používá též termín hanlivé slovo. Tímto termínem se zpravidla označují slova, která oproti ostatním pejorativům mají navíc emoční příznačnost, například urážlivý nebo vulgární charakter – mohou vyjadřovat například opovržení. Mnohdy jsou však termíny pejorativum a hanlivé slovo pokládána za synonyma.

Obsah

Změny příznačnosti

Některá jinak neutrální nebo meliorativní slova a obraty mohou nabývat pejorativního významu v závislosti na kontextu:

  • v důsledku předchozího propagandistického vyjadřování (například „bratrská pomoc“ po invazi armád v srpnu 1968);
  • protože se užívala příliš často a stala se frázemi (například „vlast“);
  • protože se hodnocení dané věci změnilo.

Naopak výrazy původně vytvořené jako posměšné a hanlivé se mohou časem stát neutrálními. Tak označení „gotický“ nebo „kapitalismus“[1] byla původně opovržlivá, stejně jako posměšné označení Big bang čili Velký třesk.[2] Slova moderna a moderní měla ještě u Jungmanna jednoznačně pejorativní význam ve smyslu „cizorodý, cizácký, módní, německý, odvozený“, později byla chápána neutrálně (dnešní, nynější, nový – například u Nerudy), až nabyla jednoznačně meliorativního významu (kvalitativně nový a hodnotnější).[3]

Gramatické souvislosti

Postojová nebo emoční příznačnost slova obecně nezávisí na jeho gramatické podobě. Přesto však existují i stylově příznačná slova, která jsou z neutrálnějších slov odvozována specifickými příponami, popřípadě je jimi zesílena postojová či emoční příznačnost kmene. Tytéž přípony však mnohdy mohou mít jinou expresivní příznačnost, často i domáckou nebo mazlivou, lidovou a hovorovou anebo neutrální, a příznačnost téhož slova se může krajově a nářečně lišit (například slovo Pražák je v Praze vnímané jako neutrální, zatímco na Moravě jako pejorativní). Ve slovanských jazycích (například češtině nebo makedonštině) je pejorizační efekt někdy spojen s augmentizačními příponami – v češtině například -ák (hnusák), -an (křupan), -ec (blbec), -och (smraďoch), -ous (morous), -ouš (teplouš), -as (ťulpas), -oun (tupoun blboun, vrahoun), -our (Němčour), v ženském rodu -ice (babice, Zdenice), -inda (slečinda), -izna (babizna), -ajzna (tlamajzna), a ve středním -isko (jeho pejorativní náboj je však dnes minimální).[4] Šmilauer v roce 1940 psal, že pejorativní příznačnost je typická také pro slova tvořená z abstraktních substantiv pomocí přípon -ář, -ař (pobožnůstkář, tmář, bludař, svornostář, původně i pokrokář či samotář), zatímco slova odvozená těmito příponami od konkrétních substantiv (brzdař, loutkář) jsou většinou neutrální.[5]

Související články

Reference

  1. ↑ Poprvé patrně Louis Blanc, Organisation du travail. Paris 1840. Cit. podle de-wiki, heslo Kapitalismus.
  2. ↑ Poprvé Fred Hoyle, On the nature of things. 1950.
  3. ↑ Eva Štědroňová: Polemiky, programy, poetiky. Studie o české literatuře na počátku dvacátého století, habilitační práce, Technická univerzita v Liberci, 2007. FVladimír Křivánek, posudek habilitační práce, Filosofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, katedra bohemistiky
  4. ↑ viz Andrea Hejdová: Deminutiva v českém a makedonském jazyce, bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, Ústav slavistiky, 2008, str. 24–25
  5. ↑ Vladimír Šmilauer: Elektroúdržbář, Naše řeč, ročník 24, č. 4/1940

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Pejorativum“