Teorie expandující Země

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:EarthGrowth.jpg
Pohyb kontinentů podle teorie expandující Země

Teorie expandující Země vysvětluje pohyby a polohu kontinentů pomocí zvětšování objemu Země. Má podporu jen několika málo vědců, valná většina geologů a geofyziků ji odmítá, a uznává teorii deskové tektoniky.

Teorie předpokládá, že objem Země zvolna roste a vzdalování kontinentů je způsobováno právě tímto růstem. Jednotlivé školy se liší zdůvodněním a důkazy tohoto růstu.

První verzi této teorie přinesl Ivan Osipovič Jarkovskij v roce 1888. Podle něj se uvnitř Země sráží éter, v němž se Země pohybuje, a tak vzniká nová hmota, díky níž roste objem Země. Dalším propagátorem expandující Země byl Roberto Mantovani, který v letech 1889 a 1909 vysvětloval expanzi Země tepelnou roztažností hornin. (Některé aspekty jeho teorie vyzdvihl i Alfred Wegener, tvůrce pojmu kontinentální drift.)

Do hlavního proudu vědy se tato teorie dostala v roce 1938 díky Paulu Diracovi, který předpokládal, že s časem klesá gravitační konstanta. To vedlo německého fyzika Pascuala Jordana k modifikaci Einsteinovy teorie relativity. Na jejím základě v roce 1964 předpověděl, že všechny planety zvolna expandují. Pozdější měření změn gravitační konstanty ale ukázala, že pokud se mění, je její změna minimálně o řád menší, než by teorie expandující Země vyžadovala.