Vladimír Karfík

Z Multimediaexpo.cz

Vladimír Karfík (* 26. října 1901, Idrija, Slovinsko – 6. června 1996, Brno) byl česko-slovenský architekt a vysokoškolský profesor.

V letech 1919 - 1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelsví ČVUT v Praze, 1925 - 1926 praxe u Le Corbusiera v Paříži, 1928 - 1929 praxe u Franka Lloyda Wrighta v Taliesinu. V letech 1930 - 1946 byl vedoucí projekčního oddělení fitmy Baťa ve Zlíně. Architekt Vladimír Karfík patřil bezesporu k výrazným postavám na poli české a slovenské moderní architektury 20. století. V zájmu historické objektivity je však třeba dodat, že je zároveň osobností kontroverzní – patřil v socialistickém Československu k prominentním osobnostem, roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou a jako architekt působil zejména v oboru teorie architektury jako profesor na SVŠT v Bratislavě. Osobnost architekta Vladimíra Karfíka je dodnes odbornou veřejností v České a Slovenské republice ať už vědomě či nevědomě vnímána jaksi nekriticky, bez ohledu na známá fakta a jeho vlastní literární výpověď, která však svědčí o více než povinné loajalitě ke komunistickému režimu.

Počátky jeho profesní dráhy sahají do 20.let 20.století, kdy se jako čerstvý absolvent architektury uplatnil jako kreslič u Le Corbusiera v Paříži, zde se také osobně setkal s architektem Adolfem Loosem a poté delší dobu působil v ateliéru významného průkopníka moderní architektury v USA Franka L. Wrighta. Právě při pobytu v Americe jej poprvé oslovil a později ve svých zlínských ateliérech zaměstnal T. Baťa, který již tehdy rozpoznal jeho nadání a cenil si zejména jeho americké zkušenosti. Právě ve Zlíně (ale i jinde ve světě) jako zaměstnanec firmy Baťa pak Karfík v průběhu 30.let realizoval celou řadu velmi progresivních a účelně navržených staveb.

Po 2. světové válce se Vladimír Karfík, podobně jako řada jiných specialistů zaměstnaných v Baťových závodech pochopitelně snažil postavit svou další profesní dráhu na jiných základech. Mezi mnoha odborníky, jejichž talent dokázal právě Jan Baťa náležitě využít a ocenit jmenujme alespoň sochaře Vincence Makovského či proslulého průmyslového designéra Zdeňka Kováře. Jméno Baťa bylo v poválečném Československu z pragmatických důvodů očerněno a zdiskreditováno a Jan Baťa byl jak již dnes víme neprávem odsouzen v nepřítomnosti z kolaborace z nacisty.

Vladimír Karfík nicméně dokázal využít svých minulých zkušeností a zúročil je ve svých teoretických textech s tématikou konstrukce administrativních budov. Ke svému působení v Baťových závodech se přímo vracel zřejmě pouze při sepisování svých vlastních pamětí ve slovenštině, které však vyšly paradoxně až po Sametové revoluci roku 1993 nákladem Spolku architektov slovenska. V tomto vysoce tendenčním textu se snažil předem odvrátit i jen stín podezření, že by někdy s Tomášem či Janem Baťou jakkoli sympatizoval. Rozvinul zde v jinak čtivě podaném vyprávění jasně ideologicky mířený útok v podstatě proti všemu, co souvisí s Baťou – veškerá pozitiva života ve Zlíně let třicátých s jeho sociální a zdravotní péčí apod. vykládá jako lest prohnaného kapitalisty a osobnosti Tomáše a Jana Baťi hodnotí jako vulgární a bezcitné krutovládce. Tyto části textu lze interpretovat jako jakýsi hanopis a úlitbu komunistickému režimu a tento obraz se zřejmě zásadně liší od historické reality jak ji známe odjinud. Čtenář by se mohl pozastavit i nad dalšími kapitolami jeho knihy a jeho postojem vůči Západu (viz situaci, když letěl čsl. dopravním letadlem, jehož pilot neplánovaně přistál v Západním Berlíně) nebo jak bez skurpulí popisuje, jak v 50.letech udal majitele tajné radiostanice. Již z těchto důvodů je třeba k obsahu Karfíkových pamětí přistupovat velmi opatrně a kriticky.

Přestože se architekt Vladimír Karfik dočkal i po listopadové revoluci řady ocenění – byl oceněn například medailí tehdejšího presidenta Václava Havla – je více než 10 let po jeho smrti potřeba postavit se i k jeho osobnosti a dílu bez heroického patosu, s kritickým odstupem a komplexněji – tak jako se to již stalo například v případě jeho staršího kolegy a významného představitele české architektonické avandgardy Jiřího Krohy, o kterém byla roku 2007 publikována rozsáhlá monografie, hodnotící i jeho aktivní úlohu ve službách komunistického režimu v tehdejším Československu.

Mimo jiné navrhl zlínský Baťův mrakodrap a Společenský dům (dnes Hotel Moskva).

Literatura

Karfík V.: Architekt si spomína. Bratislava, SAS 1993 Karfík V.: S Frank Lloyd Wrightem, in časopis Styl IX, 1929 Kol. autorů : Jiří Kroha – architekt, malíř, designér, teoretik, Muzeum města Brna, 2007

Externí odkazy