Ústavní soud shledal systémové nedostatky v řízeních o vyhoštění cizinců (TZ124/2016)

Z Multimediaexpo.cz

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnosti iráckého žadatele o azyl, shledal však systémové nedostatky v azylovém řízení a řízení o vyhoštění zajištěných cizinců. Ty se týkají jednak přístupu cizinců k právní pomoci a jednak praxe ministerstva vnitra při vydávání stanoviska k možnosti vycestování cizince.

Stěžovatel, sunnitský obyvatel Bagdádu, v září 2015 projížděl Českem na cestě do Švédska, kde chtěl požádat o azyl, neboť tvrdil, že v Iráku jej pronásledují šíitské milice, protože spolupracoval s americkou armádou. Policie ČR jej však zajistila a zahájila s ním řízení o vyhoštění zpět do Iráku. I když stěžovatel od počátku policii sděloval důvody svého útěku z Iráku, žádný český orgán věcně tyto důvody nepřezkoumal. Následná žádost stěžovatele o udělení azylu v Česku byla odmítnuta jako podaná opožděně, aniž by se jí ministerstvo vnitra věcně zabývalo. Stěžovatel byl nakonec vyhoštěn do Iráku v únoru 2016, v ten den, kdy byla jeho stížnost doručena Ústavnímu soudu a den před tím, než byla přidělena příslušnému senátu. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zdůraznil, že z Listiny základních práv i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv zřetelně vyplývá, že stát nemůže vyhostit žádnou osobu do země, kde ji reálně hrozí porušení práva na život či zákazu mučení nebo jiného špatného zacházení. V případě, že cizinec takovou námitku vznese, je povinností příslušných orgánů státu takové tvrzení podrobně a důkladně zkoumat. Zároveň v případě rozhodnutí o vyhoštění musí mít cizinec k dispozici opravný prostředek s automatickým odkladným účinkem. Stěžovatel by pečlivého přezkumu svých námitek mohl docílit dvěma způsoby – podání žádosti o azyl a odvoláním proti rozhodnutí policie o jeho správním vyhoštění. Ani jednu z možností však včas nevyužil, neboť podle něj pro oba úkony jsou příliš krátké lhůty a neměl přístup ke kvalifikované právní pomoci. Ústavní soud konstatoval, že jak lhůta pro podání žádosti o azyl pro zajištěné cizince (sedm dní), tak lhůta pro odvolání proti správnímu vyhoštění (pět dní), jsou skutečně neobvykle krátké. Bez ohledu na to, zda tyto lhůty jsou samy o sobě v souladu s ústavním pořádkem, je však zcela nezbytné, aby zajištění cizinci měli v průběhu těchto lhůt přístup ke kvalifikované právní pomoci.

Ústavní soud zdůraznil zvláštní postavení cizinců, kteří se nacházejí v zařízení pro zajištění cizinců, a tudíž jsou zbaveni osobní svobody. Tyto osoby, které jsou v neznámém prostředí, neznají jazyk, neorientují se v právním systému daného státu a hrozí jim závažná újma při návratu, mají zvláštní potřebu účinné právní pomoci. Je povinností státu v případě vedení řízení o správním vyhoštění cizince, který je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, zajistit cizinci účinný přístup k právní pomoci. Stát musí zajistit, že cizinec, který dosud není právně zastoupen, se v průběhu odvolací lhůty proti rozhodnutí o svém správním vyhoštění osobně setká s osobou schopnou podat kvalifikovanou právní pomoc v otázkách mezinárodní ochrany a cizineckého práva. Těmito osobami jsou advokáti a právníci nevládních organizací, k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Pokud si zajištěný cizinec sám právní pomoc neobstaral, ani stát mu právní pomoc nezajistil, tak není možno rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat, neboť by tak došlo k porušení čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Přitom nepostačuje pouhý odkaz policie na to, že v předmětném zařízení pro zajištění cizinců obecně fungovaly neziskové organizace zaměřené na pomoc zajištěným cizincům. Zároveň absence účinného přístupu k právní pomoci v době, kdy cizinec zajištěný v zařízení pro zajištění cizinců mohl podat odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění, je důvodem vyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle § 41 správního řádu, pokud cizinec odvolání proti správnímu vyhoštění posléze, byť opožděně, podá.

Ústavní soud v odůvodnění rozhodnutí také shledal, že praxe ministerstva vnitra při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince vyvolává vážné otázky, zda ministerstvo plní svou povinnost nevyhostit osobu, které v cílové zemi hrozí nebezpečí smrti nebo špatného zacházení. Ústavní soud skutečně shledal, že závazné stanovisko ministerstva v případě stěžovatele zcela ignoruje informaci, kterou stěžovatel policii sdělil, že mu v Iráku hrozí pronásledování z důvodu předchozí služby pro armádu USA. Odůvodnění závazného stanoviska, které se omezuje na jeden stručný odstavec, je paušální a nijak se nezabývá konkrétní situací stěžovatele. Ústavní soud tedy upozornil, že je zcela nezbytné, aby ministerstvo vnitra při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění pečlivě hodnotilo individuální okolnosti každého cizince a teprve na tomto individualizovaném základě důkladně posoudilo a odůvodnilo, zda skutečně neexistují vážné důvody se domnívat, že cizinci v případě vyhoštění v cílové zemi hrozí vážné porušení jeho základních práv. Je nepřijatelné, aby odůvodnění stanoviska nebylo individualizované, bylo paušální či ignorovalo relevantní okolnosti a obavy cizince.

V této konkrétní věci však Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, neboť stěžovatel byl od počátku svého zajištění právně zastoupen advokátem, kterého si sám zvolil. Ten byl sice dle tvrzení stěžovatele nečinný, nicméně stát nemůže posuzovat či odpovídat za kvalitu či nečinnost advokáta, kterého si zastupovaný sám zvolí. Za uskutečněnou volbu advokáta nese odpovědnost sám stěžovatel.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 630/16 je dostupný zde (501 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

Kontakt

Ústavní soud (Brno, TZ 124/2016)
Joštova 8, 660 83 Brno 2
Telefon: (+420) 542162111
Fax: (+420) 542161309, (+420) 542161169
Elektronická podatelna: podani@usoud.cz
Web: http://www.usoud.cz/

Tisková zpráva je součástí Katalogu firem a představuje placené reklamní sdělení.