Šablona:Článek dne/2023/15

Z Multimediaexpo.cz

Stěpanakert (arménsky Ստեփանակերտ – Stepanakert), oficiálně Chankendi, je hlavní město Náhorního Karabachu a neuznané Republiky Arcach, oficiálně uvnitř Ázerbájdžánu. Podle ekonomického rozdělení Ázerbájdžánu je město od roku 1991 součástí hospodářské oblasti Náhorní Karabach, která byla dne 7. července 2021 přejmenována na ekonomickou oblast Karabach.

Na základě Gulistánské dohody z roku 1813 přešlo město jako součást Karabašského chanátu pod Rusko. Roku 1813 nežil v Chankendi ani jeden Rus a ani jeden Armén. V roce 1847 žilo v osadě již 80 arménských a 52 ruských rodin. I po roce 1847 pokračovalo přestěhovávání křesťanských Arménů z Persie do rychle se rozvíjející osady. Ruská vláda Arménům důvěřovala více než muslimským Ázerbájdžáncům a umisťovala je do vedení úřadů a civilní správy. V polovině 19. století bylo Chankendi spíše kozáckou vesnicí než běžnou ázerbájdžánskou osadou. Ve vesnici sídlil ruský Sunženský pluk. Byla tam kasárna, nemocnice, plukovní kostel a žily tam rodiny důstojníků a některých vojáků.

V roce 1900 mělo Chankendi již 3 000 obyvatel, existovala zde dvoustupňová základní škola. Ve městě sídlilo kozácké vojsko. V Chankendi Arméni tou dobou dosáhli nadpolovičního počtu obyvatel, ale stále tam žila ázerbájdžánská šlechtická elita, intelektuálové, hudebníci a umělci.

Říjnová revoluce se Chankendi vyhnula. Město bylo uchráněno revolučních zmatků. V roce 1918 byl vyhlášen nezávislý Ázerbájdžán a město k němu bylo i přes odpor většinových arménských obyvatel připojeno. Oblast měla pod kontrolou arménská rada a milice, i přes několikeré vojenské intervence ázerbájdžánské armády a aktivitu britské mise do roku 1919 se Ázerbájdžánu nepodařilo získat trvalou správní kontrolu. Roku 1920 konflikt přerostl do otevřené války, kterou přerušila až invaze Rudé armády. Nezávislá Arménie i nezávislý Ázerbájdžán si nárokovali Karabach, Zangezur a Nachičevansko. Ve všech třech provinciích převládalo arménské obyvatelstvo a oba státy je považovaly za své historické území. Po připojení obou zemí k SSSR bylo potvrzeno, že Náhorní Karabach (včetně Chankendi) a Nachičevansko zůstane ázerbájdžánské a Zangezur bude připojen k Arménské sovětské socialistické republice. Neřešení národnostních otázek při vzniku SSSR vedlo k etnickým válkám na konci období SSSR.

V roce 1923 bylo město přejmenováno na Stěpanakert na počest Stěpana Šaumjana, člena 26 komisařů v Baku. Jelikož pogrom v Šuše, původně hlavním městě regionu, v roce 1920 znamenal jeho částečnou destrukci, jakožto i vysídlení či pobití větší části jeho obyvatel (zejména Arménů), byl určen jako hlavní město Náhorněkarabašské oblasti Stěpanakert. Za čas Stěpanakert vyrostl v nejvýznamnější město regionu.
Roku 1926 městská správa odsouhlasila nový vzhled města navržený Alexandrem Tamanjanem. Dva další návrhy na rozšíření byly schváleny v 30. a 40. letech, obě zachovávající původní část návrhu. Bylo založeno několik škol a dvě polikliniky, stejně tak v roce 1932 arménské divadlo pojmenované po Maximu Gorkém. Stěpanakert již tou dobou sloužil jako hlavní ekonomické centrum oblasti.

V sovětském období docházelo k prudkému nárůstu populace, v roce 1939 mělo město 10 000 obyvatel, v roce 1959 20 000 obyvatel, v roce 1970 30 000 obyvatel a v roce 1988 jich bylo 60 000. Zdvojnásobení populace každých dvacet let bylo skvělým ukazatelem rozvoje provinčního sovětského města. Pro rostoucí populaci se stavěly nejen panelákové byty, ale také příslušná sociální a komunální infrastruktura, budovaly se moderní socialistické podniky, aby byl dostatek pracovních míst. Podniky postavené ve Stěpanakertu vyráběly více než polovinu průmyslové produkce Náhorního Karabachu.
Nové hlavní město Náhorního Karabachu mělo po celou dobu SSSR ve vedení jen arménské komunisty, někteří z nich byli do Stěpanakertu překládání z arménského Jerevanu. Původní Ázerbájdžánci se v sovětském období postupně vystěhovávali a město se stávalo více arménské.

Roku 1978 byl Stěpanakert povýšen na město a okres byl přejmenován na Askeran.

V roce 1988 měl Stěpanakert továrny na hedvábí, boty, koberce, na šití oblečení, mlékárny a vinařství známé po celém jižním Kavkaze. Ve městě byl také důležitý elektrotechnický závod, továrna nábytku a závod na výrobu stavebních materiálů.