127 mm L/40 Typ 88 a 89

Z Multimediaexpo.cz

Kanóny 127 mm L/40 typ 88 a 89 japonského císařského námořnictva byly vyvinuty v druhé polovině třicátých let 20. století a dočkaly se nasazení i za druhé světové války. Oba typy měly ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 40 ráží a používaly jednotný náboj. Typ 88 (navržen roku 1928) byl určen pro ponorky, ale použit byl v manuálně ovládané jednohlavňové verzi pravděpodobně pouze na jedné ponorce. Typ 89 (navržen roku 1929 a podobný typu 88) byl lodní a pozemní protiletadlový kanón, který byl používán v jednohlavňovém i dvouhlavňovém uspořádání na lodích císařského námořnictva i v pozemních bateriích.^[1] Typ 89 se na lodích používal v elektromotorem poháněných lafetacích A1 a B1 (+ jejich modifikace) a k zaměřování sloužily optické systémy řízení palby typu 91 nebo 94. Oficiální označení typu 89 bylo 40-koukei 89-šiki 12-senči 7 kou kakuhou (四〇口径八九式十二糎七高角砲 ~ 12,7cm protiletadlový kanón typu 89 40 kalibrů).

Vývoj a nasazení

Typ 88 byl navržen roku 1928 a jako ponorkový palubní kanón měl být podle DiGiuliana použit na ponorkách I-5 (typ J1M) a I-6 (typ J2).^[1] Podle Hackett & Kingsepp a Carpenter & Polmar se ale typ 88 objevil pouze v jednom kuse na ponorce I-6, zatímco ponorka I-5 měla nést jeden a později dva 140mm kanóny modelu 1922.^[2] Typ 89 vznikl koncem dvacátých let spoluprací námořních arsenálů v Kure a Hirošimě, kde pak v letech 1932 až 1944 probíhala i výroba. Hlavním konstruktérem byl inženýr Čijokiči Hada.^[3] Typ 89 se v hojné míře instaloval jako sekundární a protiletadlová výzbroj na většinu velkých japonských válečných lodí (od křižníků výše) ve třicátých a počátkem čtyřicátých let. Nesly ho také torpédoborce typu D (Macu) a modifikované D (Tačibana) produkované za druhé světové války. Na křižnících, které ve třicátých letech prošly přezbrojením (jednotky tříd Mjókó a Takao), nahradil starší 120 milimetrový kanón model 1921. Celkem 362 děl bylo použito v pobřežních bateriích (z toho 96 v Jokosuce a 54 v Kure).^[1]

Hodnocení

127mm typ 89 byl celkem dobrou protiletadlovou zbraní, ale jeho nevýhodou byla nízká úsťová rychlost a tím pádem i malý dostřel a dosah.^[1] Stejně jako všechny ostatní japonské protiletadlové zbraně své doby trpěl i druhou nevýhodou, totiž že Japonci až do konce války v Pacifiku nedokázali nasadit radarem zaměřovaný systém řízení palby, takže zaměřování protiletadlových děl se provádělo jenom pomocí optického zaměřovače.^[4]

Popis

Hlaveň

Autofretovaná (dodatečně, uměle zpevněná) hlaveň byla vyrobena z jednoho kusu spolu se zadkem hlavně, do kterého zapadal horizontálně se pohybující závěr. Životnost hlavně byla 800 až 1500 výstřelů. Nábojová komora měla 9 dm³ a při výstřelu v ní vznikal tlak 2500 kg/cm² (245 206,5 kPa). Vývrt hlavně měl délku 4450 mm a byl tvořen 36 drážkami 1,52 mm x 6,63 mm.^[1]

Munice

Typ 89 používal celkem čtyři druhy munice:

• Trhavý granát typu 0 byl standardní municí pro kanóny typu 89. Předpokládalo se, že ke zničení cíle stačí, aby granát explodoval do 18,8 metrů od cíle. Granát byl vybaven časovačem, který inicioval explozi granátu (a následné rozmetání střepin do okolí) v nastavené vzdálenosti po výstřelu. Nastavení časovače granátu se provádělo po vložení náboje do nábojové komory. Ovládání nastavení časovače bylo na závěru.^[1]
• Sanšikidan (三式弾 ~ granát typu 3) byl protiletadlový granát, který po výbuchu rozmetal do okolí zápalnou submunici.^[1]
• Protipancéřový s plochou špičkou z roku 1943 určený pro torpédoborce typu D a modifikované D.^[1]
• Osvětlovací granát o svítivosti 680 000 kandel.^[1]

Dělo mohlo být nabíjeno při všech úhlech elevace.^[1]

Lafetace

127mm typ 89 v lafetaci A1 na přídi nosiče hydroplánů Čitose v roce 1938. Systém řízení palby typu 94 je vidět na vrcholu můstku.^[5]

Model Jamato v měřítku 1/10 ukazuje protiletadlovou výzbroj na levoboku. Dolní řada jsou zakrytovaná 25mm trojčata, na nástavbě nad nimi jsou tři 127mm dvoukanóny typu 89 v zakrytované lafetaci A1 modifikace 3 a nad nimi další tři, tentokrát v nemodifikované odkryté lafetaci A1. K zaměřování levoboční baterie sloužily dva systémy řízení palby typu 94: jeden je umístěn za a nad zadní A1 a druhý se nachází vedle předním A1, za přední A1 mod. 3

Torpédoborec Momi typu D (Macu) s jedním B1 modifikace 4 na přídi a jedním B1 na zádi

Typ 88 se používal pouze v jednohlavňovém uspořádání, bez štítu a odměr a náměr byly měněny manuálně. U typu 89 existovalo několik variant lafetace – všechny s elektricky poháněnou změnou náměru a odměru. Varianty A1 byly starší, s pomalejší rychlostí změny náměru (12 °/s oproti 16 °/s) a odměru (6-7 °/s oproti 16 °/s) než novější B1.^{[1][p 1]} Typ 89 měl při použití na lodích tyto druhy lafetace:

• A1 – dvouhlavňová, bez ochranného štítu, pouze s krytým stanovištěm mířičů na levé straně.^[5] Nejčastější lafetace na nosičích hydroplánů, letadlových a bitevních lodích. Použita při modernizaci na třech jednotkách třídy Takao (kromě Čókaj) – každá nesla čtyři A1.^[1] Lehký křižník Isuzu po přestavbě na protiletadlový křižník nesl tři A1.^[6]
• A1 modifikace (改 kai) 1 – dvouhlavňová s dozadu otevřeným štítem.^[5][7] Použita – vždy po čtyřech kusech – na křižnících tříd Mjókó, Mogami a Tone.
• A1 modifikace 2 – dvouhlavňová s plně uzavřeným štítem, jehož tvar připomíná modifikaci 3.^[5] Na letadlových lodích v baterii na zádi na pravoboku (zbývající baterie byly „obyčejné“ A1) – pravděpodobně krytí děl a obsluhy před kouřem z komínů, které byly umístěny na pravoboku před nimi a vyvedeny do boků.^[8]
• A1 modifikace 3 – dvouhlavňová se silnějším plně uzavřeným štítem.^[5] Instalovaná po šesti kusech na bitevních lodích třídy Jamato.
• B1 – dvouhlavňová, pouze s malým štítem kryjícím mířiče.^[9] Instalovaná na zádi torpédoborců typu D (Macu) a modifikované D (Tačibana)
• B1 modifikace 4 – jednohlavňová s dozadu otevřeným štítem.^[9] Instalovaná na přídi torpédoborců typu D (Macu) a modifikované D (Tačibana)

Systém řízení palby

K zaměřování děl typu 89 na lodích císařského námořnictva sloužily prostředky řízení palby typu 91 nebo 94. Typ 91 z počátku třicátých let byl pomalý, manuálně otáčený a za druhé světové války již beznadějně zastaralý, neboť již nestačil ke sledování rychle se pohybujících a manévrujících cílů. Přesto ho například během bitvy u Midway stále ještě používala letadlová loď Kaga.^[10] Typ 94 se 4,5metrovým stereoskopickým dálkoměrem byl novější, elektromotorem otáčený systém vážící 3,5 tuny. Byl schopný sledovat cíl manévrující v prostoru.^[10][4] Podle Parshall & Tully byl srovnatelný se základním modelem amerického Mk. 37 (to jest bez integrovaného radaru) a lepší, než cokoliv, co měli v roce 1942 Britové.^[11] Podle Parshall & Tully byl také pravděpodobně nejlepším řídícím systémem na všech válečných lodích Osy. Přesto ale potřeboval i s dobře vycvičenou obsluhou nejméně 10 sekund (většinou spíše dvojnásobek) na zachycení cíle a provedení výpočtu. Toto okno se například během bitvy u Midway ukázalo být smrtícím, když byly japonské letadlové lodě překvapeny americkými střemhlavými bombardéry.^[10]

Nástupci

Nové velké lodě postavené v pozdější fázi války již místo kanónů typu 89 nesly nové 100 milimetrové kanóny typu 98. K přezbrojení starších jednotek na nové 100mm kanóny ale nedošlo, a ty si tak uchovaly starší zbraně až do konce války nebo do svého potopení.^[12] Možným nástupcem na lodích i na zemi mohl být 127mm L/50 Typ 1 a 5, který se ale již nasazení nedočkal.^[13]

Externí odkazy

• DIGIULIAN, Tony. Japan: 12.7 cm/40 (5") Type 88 & 12.7 cm/40 (5") Type 89 [online]. navweaps.com, rev. 2008-12-03, [cit. 2009-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
• Japanese Naval Ordnance: 5"/40 caliber [online]. combinedfleet.com, [cit. 2009-11-13]. Dostupné online. (anglicky)