Anglikánská církev

Z Multimediaexpo.cz

Canterburská katedrála – sídlo prvního mezi anglikánskými biskupy

Anglikánská církev (anglicky Church of England, mimo Anglii většinou The Anglican Church) je mateřskou církví anglikánského společenství církví, která je v Anglii podřízena panovníkově moci. Anglikánská církev je dnes přítomná v Anglii, Skotsku a Walesu a jedná se o státní církev v klasickém smyslu. V jejím čele stojí britský monarcha, který má titul Supreme Governor (nejvyšší panovník) nebo také Defensor Fidei (ochránce víry). Dále mají rozhodující vliv na dění v církvi dva arcibiskupové a biskupové 24 nejstarších biskupských sídel, kteří jsou zastoupeni ve Sněmovně lordů. Mezi členy církve se dnes počítá již méně než polovina obyvatelstva Anglie a těchto členů nadále zřetelně ubývá. Důvodem není jen postupující sekularizace britské společnosti, ale zejména krize a rozpad celé církve, jejíž jednotu rozbily spory o kněžská a biskupská svěcení žen a necelibátních homosexuálů. Řada konzervativnějších věřících či celé farnosti přechází buďto ke konzervativnějším církvím anglikánského společenství, nebo k římskokatolické církvi. Po posledním zasedání synodu, který schválil biskupské svěcení žen, hrozí opuštěním církve již i celé diecéze.[1] V církevních záležitostech círvi předsedá arcibiskup z Canterbury jakožto primas, kterému v anglikánském společenství přísluší také nejvyšší úcta. Anglikánská církev se skládá ze dvou církevních provincíí, Canterbury a Yorku, které obsahují celkem 43 diecézí. V současnosti k ní patří asi 25 miliónů věřících, anglikánská církev je tak největší církví anglikánského společenství.

Obsah

Dějiny anglikánské církve

Anglikánská církev tradičně vidí své počátky v příchodu křesťanství do Anglie (počátky kolem roku 200), avšak skutečně samostatná anglikánská církev vzniká až schizmatem s římskokatolickou církví vyvolaným Jindřichem VIII. roku 1534.

Vznik anglikánské církve

Počátek schizmatu leží v nesouhlasu papeže Klimenta VII. s anulací manželství Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, o níž Jindřich zažádal roku 1527. Po počátečních neúspěších reagoval roku 1529 anglický král útokem na duchovní moc papeže, nechal schválit zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy) a vyžadoval vysokou pokutu od anglických kněží za údajnou nelegitimitu jejich úřadu a žádal po nich uznání coby ochránce a nejvyšší hlavy. Církev v Anglii uznala za svou hlavu Jindřicha VIII. 11. února 1531, ale během roku 1532 se Jindřich stále snaží o jednání s Římem. Roku 1533 byl uzákoněn zákaz možnosti odvolání anglického kléru i laiků do Říma ve věcech manželství, desátků a dalších záležitostí; odvolacími autoritami se stali arcibiskupové v Canterbury a Yorku. Thomas Cranmer, nově dosazený arcibiskup canterburský, pak anuloval Jindřichovo manželství a Jindřich se oženil s Annou Boleynovou. Kliment VIII. roku Jindřicha exkomunikoval. Roku 1533 konečně Act of Submission definitivně zakázal kléru právo odvolání se do Říma a fakticky tak ukončil papežův vliv na dění v Anglii. Jindřich se stává nejvyšším vládcem anglikánské církve. Jindřichovi oddělení církve od Říma umožnilo také získat rozsáhlé majetky církve, zvláště po vydání zákona o rozpuštění klášterů (1536-1540).

Protestantizace církve

Po oddělení od Říma zůstávala církev za Jindřichovy vlády nadále v zásadě katolickou a Jindřich VIII. dokonce i nadále užíval čestný titul Defensor fidei (obránce víry), který mu ve 20. letech 16. století udělil papež Lev X. za jeho spis proti Martinu Lutherovi. Avšak hned zpočátku dochází k určitému obrazoborectví, zrušení poutí a poutních míst, omezení svátků světců. V liturgii došlo pouze k malým změnám. Roku 1539 Jindřich nechal uzákonit "Act of Six Articles", který zachoval katolické tradice. V posledních letech vlády dokonce Jindřich zakázal protestantům přístup na královský dvůr. Protože ke změně povahy církve v Anglii dochází v atmosféře protestantské reformace, dochází i v ní ke změnám. K velké změně liturgie v protestantském smyslu a k jejímu překladu dochází v období panovnictví Jindřichova syna Edvarda VI. (1547-1553) - a to především za vlády 1. vévody z Northumberlandu, Johna Dudleyho (1549-53). Book of Common Prayer, závazný text pro liturgii a modlitbu, jejímž autorem byl přesvědčený protestant, canterburský arcibiskup Thomas Cranmer, byla ve své první verzi vydána roku 1549. Edward Seymour, vládnoucí zemi za nezletileho Edvarda, se obával jak zahraniční intervence (především ze strany císaře Karla V.) tak ch protestů odporu, a proto byla "Book of Common Prayer" velmi umírněná. To vyvolalo nespokojenost mezi všemi vrstvami obyvatel - jak protestanty, tak katolíky. V oblasti Cornwallu a Devonu dokonce díky zavedení této nové doktríny vypuklo povstání ("Prayer Book Rebellion"), které musela Somersetova vláda vojensky potlačit. Až roku 1552 za vlády vévody z Northumberlandu, byla anglickým parlamentem schválena Cranmerova druhá "Book of Common Prayer". Ta tentokrát předložila silně protestantskou podobu církevních obřadů - mezi nejdůležitějšími kroky obsahovala zrušení transubstanciace, stále přítomné ve verzi z roku 1549.

Krátké sjednocení s Římem

Po Edvardu VI. nastoupila na trůn katolická královna Marie I. (1553-1558). Odmítla změny provedené Jindřichem i Edvardem a znovunastolila jednotu s Římem. Vzhledem k upalování protestantů, kterým se snažila o rekatolizaci země jí dějiny obdařily přízviskem Krvavá Marie.

Druhé schizma

Po Mariině smrti zasedla na trůn její nevlastní sestra Alžběta I. (1558-1603), která se ostře stavěla papežově pravomoci v Anglii a znovu se pokusila o osamostatnění církve v Anglii. Alžbětu však exkomunikoval až papež Pius V. 25. února 1570. Oficiálně se však anglikánská církev oddělila od římské již roku 1559, kdy Parlament uznal Alžbětu za svého nejvyššího panovníka a obnovil zákon o svrchovanosti. Téhož roku se objevuje nové vydání Book of Common Prayer.

Puritánství a restaurace změn

Během anglické revoluce (1649-1660) změnili vládnoucí puritáni dosavadní episkopální strukturu církve na presbyterální, avšak zachovali přitom princip státní kontroly nad církví. Po nástupu Karla II. roku 1660 dochází k restauraci episkopálních struktur v církvi a roku 1662 vychází nové vydání Book of Common Prayer.

Moderní dějiny

V 18. století se jako výsledek reformy církve Johna Wesleyho rodí metodistická církev. V 1. polovině 19. století rozkvétá v rámci anglikánské církve tzv. oxfordské hnutí, které nabývá velkého vlivu a spolu s ním jsou posíleny katolické tendence v rámci církve (nejvýznamnějším představitelem hnutí byl John Henry Newman, který se později stává katolíkem). V roce 1992 schválila a v roce 1994 začala praktikovat kněžské svěcení žen, načež stovky jejích konzervativních kněží a tisíce věřících církev opustily a přešly především do řad římskokatolické církve. V roce 2008 synoda schválila biskupské svěcení žen a vše nasvědčuje tomu, že se situace bude opakovat (ještě před schválením pohrozilo odchodem na 1300 duchovních).[2]

Teologie a nauka

Anglikánská církev se sama považuje za účastnici jak reformační, tak katolické tradice. Velmi byla ovlivněna principy protestantské reformace a nepřijímá autoritu římského biskupa, tedy papeže. Zároveň má za to, že stojí v nepřerušené tradici apoštolské všeobecné církve. Praxí je církev bližší římskokatolické církvi než církvím protestantským. Co do teologických postojů je církev poměrně konzervativní. Kromě tradičního středního proudu v církvi dlouhodobě existuje tzv. high church a low church, které každá upřednostňují jiné důrazy. Praxe anglikánů je tedy různá - od těch, kteří zdůrazňují liturgii a svátosti až po evangelikální a charismatické proudy. Církev světí na kněze ženy (od roku 1992) a homosexuály, kteří neslibují celibát.

Související články

Reference

  1. ↑ http://cs.christiantoday.com/article/anglikansky-biskup-hodla-kvuli-zenam-prestoupit-ke-katolikum/12079.htm
  2. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=610266

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Anglik%C3%A1nsk%C3%A1_c%C3%ADrkev“