Autismus

Z Multimediaexpo.cz

Autistické dítě
Autistická dívka (2009)

Autismus (z řec. αυτός autos, sám) je tzv. vývojové duševní postižení projevující se abnormální sociální interakcí, stálými opakujícími se vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi objevující se před třetím rokem věku. Příčina autismu je neznámá, proto jeho určení bývá nepřesné (u dospělých v podstatě nemožné), zdlouhavé a drahé. Britští vědci objevili nedávno novou metodu zjištění autismu, a to pomocí magnetické resonance mozku, díky které lze vidět lehké změny mozku lidí s autismem (jisté části mozku jsou u "postižených" lidí větší a silnější, jiné naopak slabší), je to mnohem rychlejší a také levnější metoda, díky níž lze tuto poruchu zjistit i u dospělých lidí. Hypotézy se pohybují od dědičných vloh ke vlivům prostředí, které však nebyly prokázány. Odborníci se domnívají, že jde o skupinu rozdílných chorob, které se pouze projevují podobně. Proto vůbec není jisté, že tato porucha je vůbec existující porucha, nebo označení běžné dětské nekomunikativnosti a vzdoru. Pomocí terapie lze u některých autistických dětí zlepšit jejich sociální schopnosti do té míry, že se mohou plně účastnit běžné školní docházky, (Není však jisté zda to je výsledek terapie či samotného dětského vývoje, jelikož specifická příčina a léčba zatím není známa).

Historie

Termín autismus vymyslel a poprvé použil švýcarský psychiatr Eugene Bleuler v roce 1911, podle řeckého slova pro „sám, já“, pro to aby si popsal obtíže schizofreniků při komunikaci s druhými lidmi. Detailnější popis autismu v dnešním smyslu vymyslel teprve v roce 1943, kdy psychiatr Leo Kanner v Baltimoru pozoroval 11 dětí s podobnými příznaky nedostatku zájmu o druhé. Ve stejné době prováděl ve Vídni podobná pozorování Hans Asperger, i když dnes je jeho jméno spojeno spíše s odlišnou lehčí formou autismu, přezdívanou proto jako Aspergerův syndrom. Jeho práce zůstala pro druhou světovou válku neznámá a jeho články byly znovu objeveny teprve v polovině devadesátých let.

Příznaky

Schopnosti a chování různých autistických jedinců se navzájem velmi liší a různí lékaři často mohou dospět k různým diagnózám. Smyslové vnímání autistů je oproti ostatním lidem odlišné a na určité podněty proto mohou reagovat jinak. V stupni postižení smyslového vnímání jsou velké rozdíly.

Sociální vývoj

Zdravé děti jsou od časného věku společenské bytosti – navazují oční kontakt, otáčejí se ke zdroji zvuků, uchopují prst a usmívají se. Už ke konci prvního roku života jsou u dětí pozorovatelné všechny základní emoce, což souvisí se zráním nervového systému.[1] Naproti tomu většina autistických dětí dává přednost předmětům před obličeji a má obrovské potíže při učení se běžné každodenní mezilidské interakci. Už během prvních měsíců života často vypadají, že jsou lhostejní k druhým lidem, protože se vyhýbají očnímu kontaktu a nekomunikují tak často jako ostatní děti. Autistické děti se často zdají dávat přednost samotě před společností a mohou reagovat pasivně na objímání a mazlení. Později zřídka hledají útěchu od druhých a neodpovídají normálním způsobem na projevy hněvu či náklonnosti ze strany rodičů. Výzkumy ukázaly, že ačkoliv autistické děti mají své rodiče rády, projevy této náklonnosti mohou být neobvyklé a je obtížné je interpretovat. Rodiče, kteří se těší na radosti mazlení a hraní, jsou často zmateni i zdrceni tímto neočekávaným chováním. Podle Simona Baron-Cohena autistické děti se také často zdají postrádat empatii a schopnost vidět věci z perspektivy druhých. Zdravé děti nad pět let mají schopnost vhledu do pocitů, záměrů druhých podle nonverbálních gest, výrazu tváře, apod. Sociální odcizení jedinců s autismem a Aspergerovým syndromem může být natolik intenzivní, že mnoho z nich udává, že mají imaginární přátele, nebo si vytváří imaginární světy a scénáře. Navazování a udržování přátelství ve skutečném životě je pro ně často velice obtížné, objevují se tak příznaky sociální fobie. I když ne všichni, většina autistů nedokáže zcela regulovat své jednání. To může mít podobu slovních výbuchů, které jsou neadekvátní situaci, nebo také sebezraňujícího chování. Autisté typicky preferují neměnné rutiny a stálá prostředí a mohou reagovat negativně na jejich změny. Nejsou neobvyklé projevy agresivity, sebestimulační chování ani přílišné stáhnutí se do sebe v obtížných situacích.

Smyslové vnímání

Velmi časté jsou příznaky shodné se symptomy u dysfunkce smyslové integrace, např. nadměrná nebo naopak nedostatečná citlivost na doteky, zvuky či pohyby, tělesná neobratnost, sklon k snadnému rozptýlení, impulzivní tělesné nebo verbální jednání, abnormálně vysoký nebo naopak nízký stupeň aktivity, obtíže při učení se novým aktivitám, potíže při přechodu z jedné situace do druhé, sociální a emocionální problémy, opožděný vývoj řeči či motorických schopností. Jedním častým příkladem jsou obtíže se sluchem, kdy autistický člověk může mít potíže slyšet a rozumět ostatním v hlučném prostředí, například ve větším davu na oslavách. Pokud s někým mluvíme v hlučnějším prostředí, vnímáme řeč směřovanou k nám jako hlasitější (díky neverbální komunikaci), ačkoliv tomu tak není. Tento jev je známý jako fenomén koktejlové party[2] a u autistů je zjevně narušen. Kolem druhého roku věku lze také u autistických dětí vypozorovat, že se častěji dívají na ústa svých maminek namísto do jejích očí. To lze vysvětlit vyšší mírou vyhledávání spojitosti mezi pohybem úst a řečí.[3]

Problémy s komunikací

Do tří let věku zdravé děti ovládnou řeč. Už okolo prvního roku batole říká první slova, otáčí se při zaslechnutí svého jména, ukazuje, když chce hračku, a jasně odmítá, když něco nechce. U autistů je řečový vývoj odlišný. Někteří zůstanou němí po celý život, s různým stupněm gramotnosti. Komunikace jinou formou, např. obrázky, posunky nebo písmem pro ně může být mnohem přirozenější. Některé autistické děti v prvním měsících normálně žvatlají, ale brzo poté přestanou. U jiných může být vývoj řeči opožděn, někdy až do období dospívání. Nicméně neschopnost mluvit neznamená nedostatečnou inteligenci. Při vhodných podmínkách mohou někteří mluvit celé hodiny. Ti, co mluví, někdy používají řeč neobvyklými způsoby a zachovávají rysy časnějších vývojových stádií. Někteří komunikují pouze jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou frázi znovu a znovu. Někteří opakují vše, co slyší, což je známé jako tzv. echolálie. Některé děti mohou mít vývoj řeči jen slabě opožděn, nebo dokonce i předčasný a mohou mít neobvykle velký výrazový slovník, nicméně mají velké potíže udržet běžnou konverzaci. Často vedou monolog na své oblíbené téma a nedávají ostatním možnost komentovat. Když hovoří s jinými autisty, často vedou střídavé monology. Tak jako normální lidé mají potíže s chápáním autistické nonverbální komunikace, intonace a výrazů, stejně i autisté obtížně rozumí normálním lidem. Autistické chápání jazyka bývá velmi doslovné, normální lidé většinou hledají skrytý význam v tom, co autisté říkají, a očekávají od nich naopak pochopení těchto skrytých významů ve své řeči. Autistická gesta, mimika a pohyby mohou být snadno pochopeny jiným autistou, ale jen obtížně jinými lidmi. Intonace hlasu je u autistů typicky velmi subtilní a normálnímu člověku připadá značně monotónní až strojová. Některé autistické děti s dobrými řečovými schopnostmi nekomunikují na své věkové úrovni, ale mluví jako malí dospělí. Z těchto důvodů je pro normálního člověka obtížné pochopit, co se vlastně autistické děti snaží říct, a ty proto mohou hlasitě dávat najevo svou frustraci, nebo si samy vezmou, co chtějí. Tyto komunikační bariéry jsou pro ně velmi stresující a mohou přispět k sociální úzkosti, depresím nebo k sebepoškozujícímu jednání.

Repetitivní chování

I když autisté vypadají fyzicky normálně a mají dobrou svalovou kontrolu, mohou se odlišovat neobvyklými repetitivními (stále se opakujícími) pohyby, označovanými jako sebestimulace. Ty mohou být na první pohled nápadné nebo subtilnější. Někteří autisté dlouhou dobu opakovaně pohybují rukama nebo prsty na nohou, jiní náhle ztuhnou v pohybu. Jako děti mohou trávit hodiny seřazováním autíček a vláčků určitým způsobem, místo aby je používaly k normální hře. Pokud někdo náhodou pohne s těmito hračkami, autistické dítě se může velice rozčílit. Autistické děti často potřebují a vyžadují absolutní stálost svého prostředí. Malá změna v rutině pro ně může být velmi rušivá. Autisté často mají trvalé intenzivní nutkavé záliby. Například mohou být posedlé hledáním všeho o počítačích, majácích nebo jízdních řádech. Často projevují velký zájem o jazyková, matematická a vědecká témata. Repetitivní chování se může vztahovat i na řeč, součástí denní rutiny může být opakování jednoho slova nebo fráze.

Typy autismu

Autismus zahrnuje širokou řadu poruch, od zjevné mentální retardace až po jedince se subtilními příznaky, kteří nejsou ostatním nijak nápadní. V jejich dělení existuje řada nevyřešených kontroverzí. Jemnější formy autismu jsou velmi často neobjeveny a nediagnostikovány.

Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus

Současná americká psychiatrie rozděluje autistické poruchy na Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus, přičemž u druhého je přítomno opoždění nebo abnormality alespoň v jedné z následujících tří oblastí, se vznikem před třetím rokem věku dítěte: sociální interakce, řeč používaná v sociální komunikaci, symbolická či imaginativní hra (takzvaná triáda). U Aspergerova syndromu tato klinicky zjevná opoždění přítomná nejsou.

Dělení podle WHO

Světová zdravotnická organizace rozděluje autistické poruchy na:

  1. Autismus
  2. Atypický autismus - nemusí být přítomny všechny znaky autismu nebo vzniká až po 3. roce věku
  3. Aspergerův syndrom

Kontinuální autistické spektrum

Jiní odborníci nevidí žádnou jasnou hranici mezi Aspergerovým syndromem, autismem a tzv. poruchou smyslové integrace a nabízí pohled na autismus jako na spojité spektrum.

Epidemiologie

Vlastní autismus má udávanou četnost výskytu asi 0,5 % a je čtyřikrát častější u chlapců než u dívek. U Aspergerova syndromu existují jen hrubé odhady, přičemž horní hranice výskytu by mohla být až 1,5 % populace. Postižení narození před rokem 1980 v převážné většině nebyli diagnostikováni. Poměr chlapci:dívky kolísá mezi 4:1 a 8:1. To může být způsobeno odlišnou socializací dívek a jejich větším důrazem na komunikaci, a proto mohou mít postižené dívky méně vyjádřené příznaky a lze je hůře odhalit. Počet hlášených případů z nejasných důvodů narůstá. Na jedné straně se spekuluje o možné úloze škodlivých látek z prostředí, na druhé straně za tímto nárůstem může být větší povědomí lékařů o tomto onemocnění a větší pozornost, kterou rodiče svým dětem v dnešní době věnují.

Možné příčiny autismu

Dnes je již považována za překonanou teorie zastávaná až do 60. let, podle níž autismus vzniká vinou emocionálního chladu matky a nedostatkem lásky při výchově.

Genetické faktory

U autistických jednovaječných dvojčat velmi vysoká pravděpodobnost (60- 95 u monozygotních dvojčat, 0-9% u dizygotních) vzniku poruchy i u druhého dvojčete. To naznačuje možnou dysfunkci několika různých genů, které se zřejmě účastní vývoje mozku. U rodin s jedním autistickým dítětem může být pravděpodobnost narození dalšího až 1:20.

Mozková poškození

U některých autistů lze prokázat určitá poškození mozkové tkáně, hlavně funkční poruchy levé poloviny mozku a abnormální změny v mozkovém kmeni. Výsledky jsou však zatím nejednoznačné a nelze s určitostí říct, jestli jsou příčinou autismu, jeho následkem nebo pouze doprovodným jevem.

Nedostatečné propojení mozkových center

Magnetická rezonance ukázala, že u autistů chybí nervová propojení mezi různými mozkovými centry. Proto se uvažuje o vzniku autismu vinou jejich nedostatečné koordinace.

Extrémně mužský typ mozku

Britský odborník Simon Baron-Cohen se domnívá, že autisté mají extrémně mužský typ mozku, což je způsobeno vysokou hladinou testosteronu v těle matky během těhotenství. Mužský typ mozku se vyznačuje nedostatečným propojením pravé a levé hemisféry, což vede k menší míře emoční citlivosti.

Monotropistická hypotéza

Podle této hypotézy se autisté mohou sice velmi silně koncentrovat na jeden podnět, ale mnohem hůře na víc věcí najednou, což je nezbytné pro pochopení rychle se měnících sociálních situací. Tato teorie byla poprvé uveřejněna v britském časopise Autism v květnu 2005.

Reference

  1. ↑ PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. [s.l.] : Academia, 2003. ISBN 80-200-1086-6. S. 387.  
  2. ↑ HAYES, Nicky. Aplikovaná psychologie. [s.l.] : Portál, 2003. ISBN 80-7178-807-4. S. 19.  
  3. ↑ ARNAUTOVOVÁ, Maria. Stručně: Dvouletí autisté. Psychologie dnes, 12 2008, roč. 14, čís. 12, s. 53. ISSN 1212-9607.  

Externí odkazy

  • Dětský autismus - Účinnost aminokyselinových preparátů při léčbě dětského autismu


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Autismus
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Autismus
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Autismus“